V jedné třídě je tedy na hodině vždy několik učitelek, z nichž každá má svou tabuli, žáky a musí mít také silné hlasivky.

„Učila jsem přírodovědu, kousek ode mne zněla angličtina a z druhého konce se ozývala matematika. Ve třídě je pak ve finále hluk a všichni se překřikují,“ popsala atmosféru při výuce na základní škole v nairobském slumu třiadvacetiletá studentka Vysoké školy ekonomické Jana Lazárková. Ta se na šestitýdenní program do Keni podívala díky mezinárodní studentské organizaci AIESEC, která zahraniční stáže pro studenty zprostředkovává.

Podle ní jde o zkušenost, kterou by přála každému zažít. I když jsou tam lidé chudí, děti chodí do školy rády a prázdniny nechtějí. „Opakovala jsem s nimi látku a překvapilo mě, že všechno věděly. Ať jsem se zeptala na cokoli, byly připravené, hlásily se, dělaly domácí úkoly a všechny mě poslouchaly,“ popsala Jana Lazárková situaci na hodinách, kterou by jí dnes mohli kantoři na základních školách jenom závidět.

K tabuli chtějí všechny děti

Když vybírala žáky na prezentaci, tak musela losovat, protože k tabuli chtěli všichni. „I ve slohových pracích bylo vidět, jaké jsou jejich hodnoty. Na prvním místě je rodina. Chlapci třeba psali, že až budou velcí a budou vydělávat, tak dají peníze svým rodičům,“ přiblížila myšlení mladých Keňanů Lazárková. Odpoledne po škole chodila pomáhat do knihovny, kde se děti po škole často schází, aby si udělaly domácí úkoly anebo si přečetly nějakou knihu. Učit chodila jen od pondělí do čtvrtka, přičemž zbylé tři dny měla na cestování a poznávání krás africké Keni.

Nejsilnější zážitek, kdy jí šlo prakticky o život, si odvezla z parku v Mount Keni, kde ji téměř zadupali sloni. „Pozorovali jsme slony, stmívalo se a průvodce nám vykládal, jak tu před časem udupali maminku s malým dítětem proto, že je oslnily fotoaparátem s bleskem. Sotva to dořekl, tak se před námi ozval sloní dupot. Museli jsme před nimi utéci na stromy a tam počkat, až odejdou,“ popsala adrenalinový zážitek z parku Lazárková.

Bílí jsou hezcí, proto jsou bohatí

V porovnání s Českou republikou je v Keni levně. Náušnice, které si tam Jana Lazárková koupila, ji vyšly v přepočtu na dvacet korun. To i tak bylo ještě drahé, normálně šly sehnat i za čtvrtinu ceny. „Bílým prodávají zboží dráž, protože si myslí, že máme peníze. Když se jich zeptáte, proč si to myslí, tak většinou odpoví, že proto, že jsme bílí, hezcí a můžeme jet za nimi. To oni za námi přijet nemohou,“ vysvětlila myšlení Afričanů Lazárková. Když si potom šla do salónu nechat udělat copánky, poslala nejprve cenu vyjednat místního člověka. I tak ji hodina strávená v kadeřnickém křesle vyšla v přepočtu na deset korun.

Běloši jsou v Nairobi vnímání místními pozitivně, mají je rádi. „Hrozně se jim líbí dlouhé vlasy, jim totiž nikdy tolik nevyrostou, takže na ně neustále sahají,“ doplnila Lazárková.

Po celou dobu, kterou Jana Lazárková společně se dvěma Češkami trávila v Keni, jedly také tamní jídlo a pily vodu. „Jedí se tam často čapáty, což jsou usmažené placky z mouky a vody. Oni vůbec všechno hodně smaží. Chodily jsme jíst do jedné restaurace, kterou nám doporučili, ale jen do doby, než jsem v jídle našla brouky,“ vylíčila Lazárková. Sama se naštěstí se žádnými zažívacími problémy nesetkala, ale kamarádka chytila zákeřnou bakterii a téměř po celou dobu pobytu se potýkala se zdravotními problémy.

Zážitků, které si Jana Lazárková z šestitýdenního pobytu v Keni odvezla, by vydalo na knihu. Ráda by se proto do Afriky v budoucnu vrátila. Už proto, jak vstřícně ji místní přijali a také proto, aby se třeba znovu setkala s dětmi, které jí na konci pobytu napsaly dopis na rozloučenou.