Na místě si cestovatelé pronajali terénní automobily se speciálně uzpůsobenými stany na střeše, kde přespávali a ráno se mohli kochat krásným svítáním. Tři týdny v divočině zahájili v Jihoafrické republice, přes Mozambik dojeli do Zimbabwe a nakonec zamířili do Botswany. Velká města nechali daleko za sebou, ta nikoho moc nezajímala. Během dne se obvykle pohybovali v národních parcích, kde z bezpečí svých vozů pozorovali divoká zvířata, říká se tomu game drive. Štěstí jim přálo a na zvířata natrefili hned první den. Noci trávili většinou v kempech, kde nehrozil útok zvířat a kde člověk mohl počítat s vodou na mytí, posezením u ohně a někdy i s vychlazeným místním pivem.
„Udělali jsme si krásné tři týdny. Do Afriky jsem se dostal díky zoologovi Aleši Tomanovi, který Afriku miluje a jezdí tam skoro jako domů, takže nám dělal skvělého průvodce. Ve skupině jsme se navzájem neznali úplně všichni a tentokrát s námi jely i tři ženy. Někteří měli obavy, jak to bude fungovat, ale všichni jsme si sedli. Ony pochopily náš, často drsný, humor a my zase ten jejich. A všechno, co nám cesta přichystala, zvládly,“ řekl Jiří Pykal s tím, že je dobré po národních parcích jezdit minimálně ve dvou autech, protože pokud se cokoli stane, máte pomoc nablízku.
A stát se toho může dost. Můžete zapadnout v jemném písku nebo při brodění zůstat viset v hlubší vodě. Můžete se také s autem zamotat do plotu proti slonům a v tom největším žáru strávit hodiny tím, že se všemožně snažíte osvobodit podvozek od silného pletiva. Nebo vás může překvapit a pěkně prohnat vystrašená sloní maminka, jejíž potomek vám znenadání vběhne do cesty.
„Je důležité v parcích dodržovat pravidla a nevylézat z auta jen proto, abyste si foťákem udělali krásný záběr. Zvířata totiž celé auto vnímají jako jeden poměrně nezajímavý objekt. Ale když by se u něj začali hemžit lidi, zjistila by, že odsud může přijít nebezpečí nebo i kořist. Pokud to nebudete dodržovat, může vaše nerozvážnost přispět k tomu, že zvíře, které poté začne ohrožovat lidi, bude muset být i zastřeleno. Jenže když někde zapadnete, musíte to holt risknout a stejně vylézt ven. Věřte, že šelmě by stačila chvilka a může být po vás. My jsme měli štěstí,“ popsal Pykal.
Je také dobré pohybovat se v národních parcích v určenou dobu, tedy od šesti do osmnácti hodin, když už se rychle stmívá. Nejlépe pohromadě. „Někdy se stalo, že jsme se rozjeli každý po svém a v šest večer se v tábořišti na někoho čekalo. To jsme si říkali, jestli se shledáme. Mobilní signál tam moc nefunguje,“ dodal Pykal.
Během tří týdnů expedice poznávala národní parky ve třech různých zemích. V Jihoafrické republice pět dnů strávili ve známém a turisty vyhledávaném Krugerově parku s velkým množstvím zvířat, která se před nimi neschovávala. Parky v Zimbabwe a Botswaně je okouzlily svou divokostí a krásnými skalními útvary. Kromě přírody poznali i místní obyvatele.
„V JAR se životní úroveň blíží naší. Jinde je už o poznání horší. Z toho vyplývají často i komické situace, kdy nechápete, co znamenají nejrůznější poplatky a úplatky na hranicích anebo naftu na benzince potkáte jednou za dva, tři dny. Ale čím byli lidé chudší, tím snad byli srdečnější. Usmáli se na vás tím jejich bílým úsměvem a zeptali se, jak se máte. A vy jste si vážili toho, jací jsou přátelští, i když toho moc nemají a jste člověk z úplně jiného kontinentu,“ uzavřel Pykal s tím, že velký obdiv mají lidé, zvířata i rostliny za to, že dokážou trvale přežít v takových podmínkách.
