A že jich tady je. „Odhadem se tady protočilo dvanáct set lidí. Ráno to vypadalo hodně špatně, ale hned jak se vyčasilo, lidé přišli. Akce se povedla nad rámec našeho očekávání. Je to naprosto skvělé. Všichni jsou po pandemické pauze hladoví po kultuře. A to je dobře,“ usmívá se Lenka Kremláčková z příspěvkové organizace Brána Jihlavy, která akci pořádá.
A má naprostou pravdu. Muži, ženy, staří, mladí, náctiletí, dítka nejmenší. Všichni se na náměstí hemží jako mravenci. Ratolesti prosí své rodiče o zmrzlinu, vzduch voní česnekem z pocitvých langočů, na něž se hladovci dychtivě vrhají. A najít člověka bez degustační sklenky na víno je úkol hodný Sherlocka Holmese.
Je zhruba půl čtvrté. Na pódiu ve spodní části prostoru právě publikum rozehřívá horácký folklorní soubor Horfos. S živou hudbou, samozřejmě. Jakmile zaznívá poslední dupnutí a ajajaj, bere si slovo moderátor. „A teď to, na co všichni čekáme!,“ křičí, načež se dav zavlní, zahučí. „Jdeme zaplétat máj,“ ukáže na vysoký sloup uprostřed náměstí z něhož visí dlouhé, bílé a červené stuhy.
Kolem sloupu se okamžitě tvoří obrovský kruh lidí, kteří napjatě očekávají další taneční vystoupení. Tanečnice a tanečníci se nenechají dlouze pobízet. Otočit, vykrútit, pěkně pomalu. Rozehřívají se zlehka, ale jakmile to vypadá na poklidné vystoupení, hází patou a dávají se do zpěvu. „Vy naše panenky, stavíme vám máje, abyste věděly, že vás rádi máme!“ notují jako jeden člověk.
A lidé se přidávají. Děti hopsají, pobrukují. Kdo zná slova, zpívá také. Tanečníci pomalu a zároveň zběsile zaplétají máj. Jaro je tady. Lásky, radosti a krásy čas. A každý to ví, každý to vidí, každý to slyší. A proto se v Jihlavě v sobotu odpoledne každý usmívá.
