Alena Veliká není neznámé. Jedna Alena Veliká v současné době moderuje pořad Sama doma v České televizi. Přesto následující řádky budou o jiné Aleně Veliké. O moderátorčině mamince, kterou dobře zná řada lidí nejen ze Stonařova na Jihlavsku. I když už je v důchodovém věku, množství jejích činností se na prstech jedné ruky nespočítá. Šestašedesátiletá Alena Veliká je činná v občanském sdružení Time Jihlava, pořádá tábory, publikuje, masíruje a v neposlední řadě překládá texty z češtiny do němčiny a naopak. Vedle toho je babičkou na plný úvazek. A před sebou má ještě několik výzev a snů, které si chce splnit.

Do důchodu odešla před šesti lety z třešťské radnice, kde dělala vedoucí kulturního odboru. „Ještě než jsem odešla do důchodu, tak jsem nevěřila lidem, kteří tvrdili, že nemají čas. Do měsíce jsem se o tom sama přesvědčila. Je to pravda, lidé v důchodu nemají čas," začíná s úsměvem vyprávění v kuchyni svého domu ve Stonařově vitální dáma. Mezitím po očku sleduje, co ve vedlejším pokoji dělá vnučka Klára. „Během krátké doby, co jsem na důchodě, se mi narodila čtyři vnoučata. Nyní jim je od dvou do sedmi let a dost často je hlídám. Někdy jenom jedno vnouče, jindy tu mám všechny, někdy i přespí. Vedle toho se starám o svou maminku, které je 93 let, takže si kolikrát říkám, jestli by nebylo lepší chodit do práce," říká v nadsázce.

Alena Veliká splňuje parametry seniorky dnešní doby. Jen hlídání vnoučat a péče o maminku je pro ni pouze částí aktivit. Ráda se věnuje i záležitostem, které podle ní mají smysl. Proto před několika lety založila s kamarádem Karlem Paštykou občanské sdružení Time Jihlava. „Ze začátku nás bylo šest, potom pět a najednou jsme zůstaly dvě ženský. Ale abychom podle nových zákonů mohly z občanského sdružení udělat zapsanou společnost, tak potřebujeme, abychom byly tři. A tak jsme přibraly ještě snachu," dodává Veliká. Role mají rozdělené. Snacha zajišťuje technické věci, Alena starší se stará o účetnictví, dramaturgii a vedení sdružení a Alena mladší zpívá, moderuje a baví publikum. „Spolupracujeme například s divadlem Jana Lišky. Nebo zavolá nějaký starosta, že potřebuje na akci udělat program, tak sednu a něco sepíšu," povídá Veliká jedním dechem.

Hry bez hranic

V loňském roce například připravovala ve spolupráci s Místní akční skupinou Třešťsko akci s názvem Hry bez hranic. „Jedna akce byla ve Vyskytné nad Jihlavou, finálové kolo se konalo v Třešti. Připravili jsme program pro zástupce měst a obcí, při kterém se všichni dobře bavili," přibližuje akci a pochvaluje si zapálení starosty z Vyskytné Petra Böhma. „Je vidět, že je to mladý člověk, který svou práci dělá rád a pro lidi. Ne pro sebe," myslí si.

A kam na své nápady stále chodí? „Hodně cestuji, vzdělávám se a dívám se kolem sebe. Takže když někde něco vidím, co bych mohla potom použít při vytváření nejrůznějších programů, tak to přizpůsobím a zapracuji," odkrývá Veliká tajemství nekonečné studnice nápadů.

Ze svých cest například těží i na táborech, které pořádá. V nejbližší době ji čeká tábor pro dvacet dětí v hotelu Eduard v Bělé pod Pradědem v Jeseníku. „Je to krásné místo, zdravý vzduch, takže tam vozíme také děti s dýchacími problémy. Kousek jsou lázně Jeseník a dětem to prospívá," odůvodňuje výběr místa. Na tábor jezdí děti od šesti do patnácti let, starají se o ně tři dospělí a s místním hajným mají domluvené také přespávání v přírodě. Je to tábor spíše pro známé známých, ale i tak se osazenstvo rok od roku mění. „Děti si dovedou kamarády, ti zase své a tak dále. Chodíme s dětmi na vycházky, hledáme poklad, ale od klasického táboru se lišíme," popisuje některé činnosti vedoucí tábora.

Mezi její další činnosti patří i masírování. K tomu se dostala přes maminku Josefu Šánovou, která nutně potřebovala rehabilitovat, a Alena Veliká neměla čas na to, aby ji několikrát týdně vozila k rehabilitacím. „Když jsem nastoupila do důchodu, tak byli tatínek s maminkou nemocní. Já jsem končila v zaměstnání v červenci a tatínek potom v listopadu zemřel. A ani maminka na tom nebyla nejlépe, ale chtěla jsem jí maximálně pomoci," nastiňuje Veliká.

Začala mamince vařit a zůstala doma. Doktoři honili nemocnou maminku od jednoho ke druhému, a protože už to bylo neúnosné, tak si vše nastudovala a masérské kurzy si udělala sama. „Mám čtyři kurzy masírování. Masíruji indickou metodou, lávovými kameny, dále dělám medovou masáž a lymfodrenáž. A nakonec nepomáhám jen mamince, ale všem okolo," shrnuje. Na masáž k ní chodí například i lidé po operacích zad. Místo pracovny si proto zařídila masérnu a seznam aktivit tak rozšířila. „Minimálně u maminky jsem si tím ušetřila spoustu pochůzek po doktorech," ukončuje téma s tím, že si kvůli vnoučkovi chce dodělat ještě kurz Dornovy metody.

Po večerech, kdy děti spí a celý dům se zklidní, sedá za počítač a píše. V současné době napsala dvě divadelní hry. Jestli spatří světlo světa i na jevišti, se zatím ještě neví, ale jednou možná ano. Co ovšem lidé znají už teď, to jsou knihy o třešťských betlémech. „Chvíli poté, co jsem odešla do důchodu, jsem dala dohromady knihu s názvem Třešťské betlémy. Betlemáři mi kromě toho vyprávěli další příběhy, které se do té knihy nehodily, proto vyšla ještě jedna publikace, a to kniha povídek s betlemářskou tematikou," vysvětluje Veliká.

Teď i překládá

Nyní navíc hodně překládá, dost často společně se svou třiadevadesátiletou maminkou, která byla učitelkou a němčinu zvládá ještě dnes s přehledem. Pochází totiž z česko-německé rodiny. „V současné době překládáme deník maminky pana faráře Dietera Langa, jehož maminka žila ve Stonařově. Napsala ho v 66 letech a on chtěl, abychom ho přeložili. Čítá celkem dvě stě stránek," uvádí Veliká.

Maminka Aleny Veliké pochází z česko-německé rodiny. Tatínek maminky byl Čech, maminka Němka, což v době před válkou, během války i po válce přineslo rodině nejedno příkoří. „Protože jsme se za války hlásili k tomu, že jsme Češi, byl to problém. Po válce jsme zase pro komunisty patřili k Čechům s německou minulostí, takže jsme nemohli studovat vysoké školy," předkládá Veliká útržky z rodinné historie.

Za minulého režimu dědeček nechtěl vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD), tak jim sebrali dům, pole i dobytek. Po dvou letech to rodina nevydržela a podepsala, že do JZD půjde, takže jim byl dům zase vrácen.

Ještě před touto epizodou byla za války maminka Aleny Veliké nasazená v muniční továrně, dokonce byla souzena lidovým soudem kvůli tomu, že se zastala svého syna před komunisty. Hrozilo jí vězení, ale nakonec to ještě dopadlo relativně dobře. Bylo jí přiděleno místo v Pavlově. „Maminka učila sedmnáct let v Pavlově za trest. Ale jí se tam líbilo a nemůže na to dodnes zapomenout. Ovšem bez finančního postupu a až do důchodu za tisíc korun měsíčně," líčí Veliká.

Proto v současné době píše kroniku maminčiných vzpomínek na běžný život před válkou, za války a po válce. Ráda by ji stihla dopsat ještě za maminčina života. „Mám ji v podstatě celou hotovou, překládáme ji i do německého jazyka, ale mám tam ještě prázdná místa, která si potřebuji ověřit. Většinou jde o data. A chci tam přidat také příběhy místních Němců, kteří byli vystěhováni. S nimi odešla z naší vsi i tradiční kultura, nově přistěhovalí obyvatelé si žádnou kulturu s sebou nepřinesli. Mám již čtyři příběhy rodin, jejich anabázi i to, jak se jim dnes vede," prozrazuje část obsahu maminčiny kroniky spisovatelka.

Je vůbec ještě něco, co si Alena Veliká zatím v životě nestihla splnit? „Začala jsem hodně fotit a vím, že na Univerzitě třetího věku na Vysoké škole polytechnické v Jihlavě je otevřeno studium fotografie. To bych ještě chtěla jednou vystudovat," dodává Veliká. Vzhledem k tomu, kolik elánu v sobě má a s jakým nadšením o všem vypraví, není pochyb o tom, že jednou tento plán také uskuteční.

Alena Veliká o své mamince:

Moje maminka Josefa Šánová je již více než třicet let v důchodu, ale je stále vitální a neustále něco dělá. To, že překládá z češtiny do němčiny a naopak, je jen jedna z činností, které dělá. Ona je velice dobrou korektorkou českých textů a všechny moje články a knihy šly přes její korekturu. Na začátku sametové revoluce učila na základní škole němčinu a dělala jazykové kurzy pro místní. Neustále čte, luští křížovky a zajímá se i o politické dění u nás a ve světě. Její příběh, jako jedné z prvních českých učitelek u nás na vsi byla druhá, ta první rychle odešla za pár měsíců do české obce je docela zajímavý. Už jen to, že na studia do Jihlavy chodila denně pěšky nebo jezdila na rozhrkaném jízdním kole, by nikdo nevěřil. Dokonce i v tak vysokém věku má jedno velké přání, chtěla by se naučit anglicky.