Badatel vzpomíná na dobu, kdy mu bylo sedmnáct let a celý rok 1968 intentzině prožíval. „Média od jara přinášely nové informace, vycházely nové publikace, mohl jsem se v červnu podívat do Vídně, kde jsme měli příbuzné. Říkal jsem si, že hranice jsou otevřené a budu za nimi jezdit. Ale pak spadla klec a dalších dvacet let jsem se tam nepodíval,“ připomněl Wodák ledovou sprchu, která přišla.

I po padesáti letech má v živé paměti, co vše se dělo 21. srpna 1968. „Na to nikdy nezapomenu, to se ani nedá. Ten den mě maminka budila strašně brzy s tím, že jsou tady Rusové. Nemohl jsem pochopit, co se děje,“ říká k probuzení v ten den.

Už doma poslouchal tehdejší rozhlas po drátě, a stejně tak poté ve fabrice. „Byl jsem v pilníkárně, národním podniku Tona, na Polenské ulici. Všichni jsme poslouchali rádio, nikdo nepracoval a výroba byla zastavená. Nikdo nevěděl, co se děje a nechyběly projevy emocí, i chlapi měli v očích slzy,“ vybavuje si i po letech.

S obdivem mluví o hlasatelích rozhlasu, celá republika tehdy poslouchala hlas jihlavské rodačky Kamily Moučkové. „Redaktoři v rozhlase byli ve stresu, byla slyšet střelba a oni říkali, že budou vysílat, dokud to půjde. Střelba se blížila, pak byla slyšet i na dvoře a na chodbě rozhlasu, na to se opravdu nedá zapomenout,“ říká Wodák.

Po práci vyrazil na náměstí. „Tehdy se přesně nevědělo, kde Rusové jsou. Dav na náměstí za pilné asistence policie bílil veškeré směrové ukazatele,“ podotkl historik k aktivitě, která se odehrávala po celém Československu. Tanky však na náměstí stejně přijely.

„V prostoru dnešního přechodu u pošty zachytili člověka, který později na následky zranění zemřel,“ připomněl Wodák.

Když šel druhý den do práce, bylo dnešní spodní parkoviště na náměstí už plné obrněných transportérů. „Vojákům jsme hrozili, ukazovali jsme jim, že tu nejsou vítaní. Nevím, kdy zmizeli, ale odpoledne bylo náměstí prázdné,“ vypráví Wodák. Později byla vojenská technika seřazená na silnici směrem na Pístov.

Vilém Wodák dle svých slov miluje Prahu a chtěl do hlavního města hned vyrazit. Maminka se o něj ale bála, a tak ho nepustila. „Do Prahy jsem jel začátkem září a musím říct, že na Vinohradské třídě jsem měl dojem, že tam prošla fronta. Jako by tam byla válka. Ohořelé předměty, vyvrácené stromy a lampy, některé domy v sobě měly hluboké díry po střelbě,“ vybavuje si.

Jelikož tehdy byla ve školách povinná ruština, snažil se s kamarádem vysvětlit jednomu z vojáků, že je demokracie. „A on prohlásil, že zná naší demokracii a ukazoval na revolver,“ popisuje Wodák. „Tehdy si asi někdo těžko připouštěl, že to bude dočasný pobyt trvající dvacet let,“ dodal.

Atmosféra ve společnosti byla nezapomenutelná, rychle se ale změnila. „Lidé stáli při sobě a o to více jsem pak negativně vnímal, jak se atmosféra během roku změnila, lámaly se charaktery,“ připouští badatel. Připomíná, že třetí zápalnou obětí byl Evžen Plocek v Jihlavě. Tento čin se však komunistické cenzuře podařilo před národem utajit.

Podstatně jiná situace pak byla v listopadu 1989. „Tam už vojenské potlačení nehrozilo. Všude padaly hranice a zdi a my jsme byli poslední v řadě. To dopadnout jinak v podstatě nemohlo. Nabralo to ale rychlý spád, to možná nikdo ani nečekal,“ vzpomněl na události, které má již v paměti podstatně více lidí.