Právě v centru Jihlavy se totiž 4. dubna 1969 tehdy devětatřicetiletý Plocek upálil a stal se tak po studentech Janu Palachovi a Janu Zajícovi třetí živou pochodní.

Existují však i kritické názory, které na Plocka nenahlížejí jako na následníka Palacha a Zajíce. Podle jihlavského historika a publicisty Martina Herzána se na sebeupálení Plocka nabalilo mnoho legend a účelových polopravd. „Není zcela objektivně evidentní, že toto sebeupálení Evžena Plocka bylo uvědomělým politickým činem," připomněl Herzán. A dodal, že podle dokumentů tehdejších bezpečnostních složek i nemocniční lékařské zprávy měla být ve vzorku Plockovy krve zjištěna tři promile alkoholu.

Badatel Václav Šplíchal, který loni společně s dalšími odborníky z Masarykovy demokratické akademie neúspěšně navrhoval Plocka na udělení jihlavského čestného občanství, vnímá Plockův čin jako pozitivní. „Evžen Plocek je představitelem uvědomělého a poctivého regionálního reformátora nesvobodné komunistické společnosti, postavené na nezákonných soudních a politických zločinech v duchu bolševického sovětského modelu," charakterizoval Plocka Šplíchal.

Plocek byl členem KSČ. Skutečnost, že vstoupil do komunistické strany v roce 1955, tedy v dobách největších komunistických represí, vypovídá podle Herzána o něčem jiném, než že byl Plocek reformním komunistou. „Evžen Plocek musel vědět, že vstupuje do zločinecké organizace," zdůraznil Herzán. A připomněl, že zůstal v KSČ i po invazi srpnu 1968. „Nevzdal se členství v KSČ ani po vpádu sovětských vojsk 21. srpna 1968 tak jako mnoho jeho spolustraníků, kteří tím dali najevo svůj nesouhlas s okupací," dodal Herzán. Současně ale připustil, že nejaktivnější byl v rámci KSČ na jaře 1968, kdy právě s komunistickou stranou spojovala naděje většina exponentů tehdejšího Pražského jara.

Plockovu angažovanost naopak Šplíchal oceňuje. „Každý, kdo bojoval jakoukoli formou proti režimu, stál na straně pokroku a tím si zaslouží naše uznání a obdiv," vyjádřil pochopení pro Plockův čin ze 4. dubna 1969.