V novém českém filmu Jako nikdy, který právě běží v kinech, hrají jednu z hlavních rolí i unikátní obrazy. Jejich autorem není filmový malíř Jiří Schmitzer, ale malíř David Bartoň z Telče.

Jak jste se dostal k filmu režiséra Zdeňka Tyce?
Zdeněk Tyc znal mé obrazy z naší dvouleté spolupráce s Jiřím Dědečkem na pořadu Cizí slovo poezie. To bylo asi před patnácti lety. Když dostal scénář, jehož hlavní postavou je malíř, vzpomněl si na mne.

A vy jste se přímo účastnil i natáčení filmu?
Samotného natáčení jsem se neúčastnil, jen jsem do filmu půjčoval mimo stovky obrazů i svůj skicák. A namaloval jsem pro film několik obrazů či skic přímo z Podmokel na Křivoklátsku, kde se film natáčel.

Jakou roli hrají ve filmu vaše obrazy?
Moje obrazy ve filmu hrají roli celkem důležitou, ale stejně tak i interiér a okolí podmokelského mlýna, kde hlavní hrdina žije.

Co na film říkáte?
Film se mi líbí, a jsem rád, že jsem mohl trochu přispět svými obrazy. Ve filmu jich je použito přes sedmdesát, několik obrazů je i od jiných výtvarníků. Ve filmu skvěle hraje Jiří Schmitzer, Petra Špalková a Taťjana Medvecká. Moc se mi líbí kamera Patrika Hoznauera.

Aktuálně obrazy z filmu Jako nikdy vystavujete v Senátu. Rýsuje se další výstava, případně filmová spolupráce?
Výstavy mívám pravidelně, malé i velké. Letos ještě budu vystavovat v jedné nemocnici v Praze, příští rok v galeriích v Šumperku a v Jihlavě. Další výstavy jsou v jednání. Letos jich bylo deset, to už je úplná inflace. Ale některé byly malé a krátké. Spolupráce s filmem je spíše jen šťastná náhoda. Ale baví mne dělat výstavy jiných autorů v galerii Trifoil v Jihlavě. Teď tam chystám výstavu monotypů píseckého malíře Václava Rožánka ke sto letům jeho narození. To je malíř, který mne velmi ovlivnil, a zatím je známý jen mezi odborníky. Bude tam k vidění až do konce prosince.

Přátelil jste se s Magorem. Ovlivnil vás ve vaší tvorbě?
Jsou historici umění, kteří opravdu programově formují své oblíbené autory. To nebyl jeho způsob a já bych se ani nenechal. Ale stýkali jsme se často, zahájil mi nejméně patnáct výstav. Trochu mne ovlivnily jeho názory na jiné umělce, ale určitě ne bezvýhradně.

Jak na něj vzpomínáte?
Mám na něho mnoho hezkých vzpomínek. Když jsem ho vozil a on mi četl svoje nejnovější básně, moc mě to nebavilo. Radši jsem měl jeho pijácké příhody. Až teď mi dochází, jak výborně a podmanivě je dokázal číst a co bych za to dal, kdybych ho mohl ještě slyšet. Úžasně četl i básně Bohuslava Reynka. Je znát, že majitel takového hlasu ledacos prožil a že nic nehraje.

Když se řekne Telč, co se vám vybaví?
Jedno z míst, kde žiji. Mám rád malá kulturní města s historickou tradicí.

Na které své dílo jste nejvíce pyšný a které byste nejraději už nikdy neviděl?
Mám samozřejmě nějaké obrazy radši a jiné méně. Ty nejméně oblíbené mohu kdykoliv vzít a přemalovat, takže se na ně dívat nemusím. Jsem ale přesvědčený, že ty nejlepší obrazy teprve namaluji.

Prošel jste celou řadou různorodých profesí. Jak jste se stal výtvarníkem na volné noze?
Výtvarníkem jsem byl i v průběhu jiných zaměstnání. Když jsem měl venkovskou hospodu, tak se otevírala navečer a přes den jsem mohl malovat. Práce keramika také byla v oboru, stejně tak jako mé vedení Městské galerie v Telči.

Tíhl jste k malování už od dětství a co vás k tomu vedlo?
Moje matka a můj děda dobře kreslili, ale nikdo z příbuzenstva se tím nezabýval profesionálně. Na střední škole mne začaly zajímat výstavy různých výtvarníků či návštěvy jejich ateliérů. Byli to různí jihočeští malíři. Bohužel na gymnáziu v době mého studia ani nebyla výtvarná výchova vyučovacím předmětem. Intenzivně jsem začal malovat až po vysoké škole. To bude tak 25 let.

Vy se zaměřujete na krajinomalby, proč?
Nejdříve mne zajímaly portréty lidí. Pak mi učarovala krajina kolem Nové Říše. Krajina je neobyčejně proměnlivá v závislosti na světle, počasí, roční době či agrotechnice. Maloval jsem i opilce z hospody s jejich výroky či některé přátele, tedy figurální motivy. Maloval jsem lidi, které jsem měl rád i které jsem rád neměl, jako třeba myslivce.

ZUZANA MUSILOVÁ