Závody Běžce Vysočiny mám rád. Je tam lidové startovné, velmi slušná sportovní úroveň, tratě jsou rozmanité od dráhy až po kros a parádní je i nejčastější termín v pátek navečer. Člověk pak má víkend volný. Akorát mi to každoročně vyjde jen na pár závodů. Na Cenu Běžce Vysočiny se letos vracím po dvou letech, tehdy se ale běžela na podzim a trať byla také trochu jiná.

Aprílové počasí, kterým se letošní duben vyznačuje, pokračuje i v pátek. Až do nějakých tří hodin odpoledne bylo krásně slunečno, relativně teplo, ideální. Pak se ale poněkud zatáhlo a začalo pršet. Můj doprovod celkem pochopitelně odmítá v takovém počasí cestovat a rázem jsem ochuzen o fotky a video ze závodu. Co se dá dělat, něco pořídím po doběhu sám.

U zoo je nyní celodenní parkování za stovku, od pondělí bude za sto padesát korun.
Velké změny parkování v Jihlavě: podívejte, co bude od pondělí jinak

Parkovacích míst je u letního kina dost, to je vždy v pohodě. I vyzvednutí startovního čísla je bez problémů, jen déšť ne a ne ustat, ale s tím jsem tak nějak počítal, už když jsem na závod vyrážel. Po chvíli mám promáčené boty a tím ztrácí význam vyhýbat se loužím. Ale stejně mezi nimi během rozbíhání před startem kličkuji.

Výhodou závodů Běžce Vysočiny je, že si člověk po čase udělá obrázek o tom, s kým je na tom výkonnostně podobně a po startu se podle toho může orientovat. Podle toho se zařazuji na úvodní, dost dlouhé, rovince. Následuje stoupání, které je poměrně strmé a dlouhé, nějak ho ale zdolávám a pokračujeme lesoparkem Heulos. Běh přírodou je fajn, jen to tempo není moc na rozhlížení se po okolí. Místo toho sleduji běžce před sebou a snažím se, aby se mi nevzdalovali. Díky zčásti obrátkové trati, kdy běžíme proti sobě, mám slušný přehled o tom, kdo všechno je přede mnou i za mnou.

Zdroj: Deník/Martin Singr

Po prvním kole, kdy se pořadí sem tam ještě přesýpá, si utvoříme s dalšími běžci trojici, která sice soupeří mezi sebou, ale zároveň si i pomáhá. Je prostě lepší s někým se předhánět, než běžet osamoceně – s obojím mám zkušenosti. A než doběhneme do dalšího kola, všímám si, že přestalo pršet. Kšiltovka, kterou mám proti dešti, je rázem tak trochu navíc, ale zahazovat jí nebudu.

A tak se dostaneme do třetího kola. Pocitově zrychluji, ale objektivně jen udržuji tempo, únava je čím dál větší, pomáhá jen vědomí, že za chvíli budu v cíli. Na poslední stovky metrů už rychlost vystupňuji skutečně a ještě stihnu předběhnout jednoho soupeře.

Abraham Hofhanzl ukázal Třeštický mlýn od sklepa až po půdu, hosty provedl po celém areálu.
Třeštický mlýn na Jihlavsku pamatuje středověk, dnes hostí svatebčany

Po doběhu následuje výklus, který prokládám zastávkami na povídání. S některými běžci se znám jen od vidění, s některými i prohodíme pár slov. A než se člověk naděje, je tu vyhlašování výsledků. Jako vždy mají na Běžci Vysočiny výsledky spočítané rychle a díky vysokému počtu kategorií odjíždí s trochou nadsázky s cenou téměř každý. A i když už zase prší, nikdo nemá špatnou náladu.