Tehdy ještě do zookoutku jste nastoupil v roce 1967. Jak na vás působil?
Šli jsme tam tehdy s inspektorem Vávrou a já říkal, že je to bomba, bylo to v údolí, u vody. Tenkrát se prakticky nevybíralo vstupné – když ošetřovatel někoho viděl, chtěl po něm korunu. Když jsme přišli, nikdo ze zaměstnanců tam nebyl, ale byl tam bordel. Bylo to takové území nikoho, to jsem na nadšení trochu ubral. Ale plácli jsme si, že nastoupím.

Fotografie z minulosti. Tak si zoo dodnes někteří návštěvníci pamatují.
Zoo Jihlava má 40. Mezi prvními obyvateli byli Faust a Markéta. Víme, kdo byli

Vladislav Tomáš Jiroušek

* Narodil se 21. 12. 1942 ve Dvoře Králové nad Labem
* Od roku 1967 bydlí v Jihlavě
* Je podruhé ženatý, s první manželkou, která zemřela, má syna
* Téměř čtyřicet let byl ředitelem Zoo Jihlava, patnáct let byl prezident Unie českých a slovenských zoologických zahrad, osm let byl opozičním zastupitelem v Jihlavě
* Jeho zálibou jsou zvířata, cestování a focení
* Jeho oblíbeným zvířetem je tygr, v Zoo Jihlava si denně povídal s tygrem Dustinem

O jakou pozici šlo?
Říkali mi, že jsem mladý soudruh. Vedoucího prý ještě dělat nemůžu, tak budu inspektor zvěře. Zkušenější soudruh Svoboda měl doma dvě andulky, byl to komunista tělem i duší a strašně hodný člověk. Snažil se mi pomáhat, ale když viděl, že tam není nic platný, odešel a nechal zookoutek vést mě. Bylo to těžké, na radnici nebyla podpora a já nebyl u komunistů. Říkal jsem si, že zoo škodím.

Kdy se vše zlomilo?
To bylo na začátku osmdesátých let, když jsme už měli získat statut zoologické zahrady, ale místní mocipáni se postavili proti. Přes kontakty jsem se dostal na audienci u nového tajemníka OV KSČ Vratislava Svobody. To byl člověk, který rozhodl o tom, že tady zoologická zahrada je. Já k němu přitom šel s tím, že je to stejně v háji, tak co. Začal jsem povídat a byl tam snad hodinu. Ostatní ředitelé mi říkali, že tam nikdo nebyl déle než deset minut. Když jsem domluvil, přišel ke mně, podal mi ruku a říká: ,Soudruhu, zoologická zahrada je dobrá myšlenka, tu budu podporovat.´ Já nevěděl, jestli to myslí vážně.

Myslel?
Ano, my jsme pak otvírali terárium a já ho pozval. V životě by tam nikdo z dalších soudruhů nepřišel, ale tím, že tam byl on, přišli i lidé z okresu. A on tam před nimi řekl, že budou podporovat zoologickou zahradu. Byli naštvaní, ale pak se už trochu snažili, když jsem něco potřeboval.

Zažil jste i opačný přístup, že politiky zoo nezajímala?
To bylo krátce poté, co jsem nastoupil. Náměstek předsedy národního výboru mě přijal a celou dobu, co jsem u něj byl, stál zády ke mně u okna a čuměl ven. Já něco vykládal, on mě utnul, řekl: ,Soudruhu, tady nikdy zoologická zahrada nebyla a nebude. Na shledanou.´ A vyhodil mě, tam jsem nebyl ani pět minut.

Režisér Andy Fehu při natáčení kriminálky Odznak Vysočina.
Vysočina je divoká a syrová, říká režisér nové kriminálky Odznak Vysočina

Jak vidno, zmýlil se. Mohl jste už za komunismu cestovat po světě a dívat se, jak vypadají zoologické zahrady jinde?
Ano, cestoval jsem a v Rusku a na Dálném Východě byla spousta zvířat, které se mohla přese mě dostat do západní Evropy. Já si najednou tykal s řediteli významných zahrad, získal jsem tam krmné dávky, standardy pro zvířata a viděl jsem, jak se zahrady dělají – ty na Východě a Západě se hodně lišily.

Dalo se něco převzít?
Ano, začali jsme řezat mříže, byli jsme první zoo bez mříží u nás a lidi to lákalo. Ono tomu zvířeti je to v podstatě jedno, ale mříž je symbol nesvobody a pro návštěvníky to bylo lepší – nebyl přenos infekcí, nemohli přes sklo krmit a zvíře mělo větší klid. Dneska mříže v zahradách už v podstatě neuvidíte, nahradilo je sklo. Kde to ale dnes jde, tam se přistupuje k vodním příkopům.

Jaká byla ekonomika zoologické zahrady, měli jste po získání statutu najednou peníze na všechno, co jste chtěli?
Vůbec ne. Statut je vstup do gentlemanského klubu, nic jiného. Sám si cením toho, že jsem získal Jihlaváky, že mají zoo rádi. Je to ale o penězích a musel jsem přesvědčit město, aby přispívalo. Mně František Dohnal (tehdejší starosta, pozn. aut.) říkal, abych šel do zastupitelstva, ale to jsem nechtěl – potřeboval jsem zastupitelstvo jako celek a ve chvíli, kdy bych tam vstoupil, ztratil bych koalici nebo opozici, to nešlo. Slíbil jsem mu ale, že do voleb půjdu, až skončím v zoo. Šel jsem tam na čtyři roky, ale nedotáhl jsem Modetu, tak jsem tam zůstal ještě jedno volební období.

Ta je ale pořád ne zcela dořešená.
Teď se to sype a nikdo neví, co s tím. Paní primátorka má úplně jiný názor, jsem z toho takový rozladěný. Já svou představu vypracoval před roky se studentem Liberecké stavební fakulty. Tehdejší primátor Jaroslav Vymazal říkal, že je to dobré, ale není to pro Jihlavu. Ano, byl to velký projekt, já ale věděl, že ubrat můžu vždycky. Šlo o brownfield, Evropská unie na to dává dotace. A já znám zoologické zahrady, kde z fabrik udělali pavilony, to nebyl můj nápad. Ale Jihlava byla taková přízemní.

Centrum městyse Kamenice na Jihlavsku.
Kamenice je jako ze škatulky. Jen navazuji na své předchůdce, říká starostka

Ještě se vraťme do roku 1982. Je pravda, že do té doby byla v zookoutku zvířata, která jinde nechtěli? A pomohl status zoo, že jste si mohli začít vybírat?
Strašně. Když řeknu příklad, já dříve vyměnil s libereckým ředitelem osmdesát andulek za třínohou antilopu. Dneska je to absurdní – jednak šlo o handicapované zvíře a navíc to bylo jedno zvíře, které žije ve stádě. Po našem vstupu mezi zoologické zahrady jsem chodil na schůze poradního sboru ministra kultury a tam se měnila zvířata, tehdy jich bylo strašně málo. Zahrada, pokud jde o skladbu zvěře, se začala výrazně měnit. Co nám dříve kdo prodal, tak jen to, co nikde nechtěli, ale tímhle se to dostalo do roviny. Jihlava byla stejná jako Praha, Dvůr a další zahrady a já byl se všemi řediteli kamarád.

Jak těžké je dostat do zoo nějaké unikátní zvíře?
Každý vzácný druh má svého koordinátora a ten si vytvoří svůj tým. Oni rozhodnou, jestli do Jihlavy přijde cejlonský levhart, nebo ne a pokud ano, odkud bude kvůli genetické linii. Ředitel reprezentuje zoo navenek a podle toho, jaké si vytvoří vztahy s ostatními, se mu daří získávat zvířata. Zvířat obecně je nadbytek, ale jsou druhy, které se rozmnožují pomalu, třeba okapi. A když se budu s koordinátorem hádat, šoupne mě na seznamu dozadu. Čekatelů je třeba dvacet a není to o pořadí, je to o vztazích, kdo zvíře dostane.

Ruku v ruce s novými zvířaty musely být nové pavilony, že?
Ano, když byla zvířata, měl jsem argument pro radnici, že pro ně musíme něco hezkého postavit. Ještě za komunistů jsme začali stavět šelminec. Kdyby se to ale posunulo, stavěl bych ho úplně jinak. Výběhy jsou malé, nesplňuje to dnešní podmínky. Honza (Jan Vašák, současný ředitel Zoo Jihlava, pozn. aut.) uvažuje, že tygry přemístí do lesa a do pavilonu dá něco menšího. To je rozumné. Na amazonský pavilon pak nemělo město peníze, ale my měli nejlepší ekonomiku ze všech zahrad a ušetřili jsme na něj.

Bylo potřeba také parkoviště, to v sezoně ale už nestačí.
To byl kámen úrazu. Dali se do mě novináři, že jsem velikášský a víte, jak to dneska vypadá – v létě se parkuje u Tesca a kde všude, v devět hodin už je parkoviště u zoo plné. Já věděl, že návštěvnost půjde nahoru a dnes vidím, že čtyři sta tisíc je reálných. Ve Stuttgartu jsem viděl, že se dá udělat ocelová konstrukce a vystavět druhé patro. Ale neměl jsem na to víc než šest milionů, radnice mi opět nedala ani korunu, tak jsem to neudělal.

Taková konstrukce by ale nenabídla dvakrát více míst než nyní, nebo ano?
Já jsem si to počítal a zvýšila by se kapacita parkoviště o šedesát procent, což, myslím, ani není potřeba. Nebyla by to ani tak velká investice a dalo by se to udělat za provozu. Když v létě vidím, jak tam stojí člověk a posílá auta jinam, bylo mi z toho do breku – to jsou peníze za parkoviště a protože někdo pak do zoo ani nejde, tak i peníze za vstupné a to, co lidi utratí v gastru. Jsou to obrovské peníze za den a my je vyhazujeme.

Dukla Jihlava.
Prodáme HC Dukla Jihlava. Značka: za nejméně devět milionů korun

Je vidět, že ekonomice rozumíte velmi dobře. Opravdu jste si za vašeho vedení dokázali na všechny velké projekty vydělat?
Pokud jde o hospodaření, měl jsem volnou ruku. Vedení města mi věřilo, my si něco našetřili. Dostávali jsme příspěvek okolo šesti a půl, sedmi milionů, ale na konci roku jsme měli na kontě deset milionů. Pak přišla nová garnitura a náměstkyně, školní inspektorka, po mně chtěla, abychom na konci roku vyčerpali rozpočet, jako to dělají školy. Prý bylo špatně mít zisky. Myslel jsem, že ji přesvědčím, ale ona na mě začala posílat kontroly. Další rok jsme dostali příspěvek jen čtyři miliony, měli jsme rezervy, tak jsme to zvládli, ale další rok už to zahrada neutáhla. Tak mě vyhodili a Elišce (Kubíkové, ředitelka od roku 2005 do roku 2018, pozn. aut.) přidali dalších deset milionů. To bylo ale pro zoo dobře.

Mohla by být zoo finančně soběstačná i v dnešní době?
Lidi se chodí do zoologické zahrady najíst. Jestliže bude samoobslužná restaurace, dal bych tam nájem minimálně deset milionů a zahrada bude soběstačná, nebude potřebovat další peníze. A to jsou reálná čísla. Samoobslužná linka typu IKEA, na to slyší všichni, ale nikdo se k tomu nemá. Přitom já nic nevymyslel, všechno jsem okoukal jinde.

Když se ještě vrátíme do minulosti, velkou ranou byla povodeň v roce 1985. Může se opakovat?
Povodně byly dvě. Po revoluci přišel ředitel Správy povodí z Brna. Řekl, že budeme stavět protipovodňovou zeď. Měla ale být jen na padesátiletou vodu. Já dohodl, že radnice přidá peníze, aby to bylo na stoletou vodu. Ale město nemohlo investovat na cizím pozemku. Nakonec se mi povedlo vyjednat, aby byla zeď na stoletou vodu, a za to jsem rád.

Co byl naopak nejhezčí zážitek?
(chvilku přemýšlí a pak se usměje) Ten mám. To bylo výročí zahrady před deseti lety. Na radnici byli ředitelé zoologických zahrad, zastupitelé a zaměstnanci jihlavské zoo. Dostal jsem prostor, něco jsem řekl o historii a když jsem si šel sednout, všichni mi tleskali vestoje. To se mi draly slzy do očí, to člověk nezapomene.

Jak budou vypadat nové trolejbusy značky SOR není zatím jisté, zřejmě budou podobné již vyráběným elektrobusům či trolejbusu z Libchav.
V Jihlavě měly jezdit trolejbusy z Ukrajiny. Sešlo z toho, budou české

Je něco, co se vám nepovedlo realizovat?
Ta Modeta, to je můj černý sen. V minulosti přišel developer a měl studii rezidenčních domů, chtěl koupit celou Modetu. Já někde vyšťoural, jaká je povinná vzdálenost chovu zvířat od obytné zóny a nakonec jsem to shodil. Ale další plány s areálem už jsem neprosadil.

I tak se ale povedlo zoo výrazně rozšířit, to se stalo jak?
Hned po revoluci dostali části dnešní zoo v restituci noví vlastníci a já je obcházel a kupoval od nich pozemky. Zůstala důležitá část u dnešního výběhu hyen, měli ji starší lidé a nechtěli ji prodat. Názor změnili až potom, co jsem s nimi prošel zahradu. Dříve končila tam, kde jsou hrošíci. Tohle bylo pro rozvoj zásadní, jinak by to byl pořád zookoutek.

Zoo Jihlava je přesto poměrně kompaktní a člověk tam pořád vidí nějaká zvířata, naopak třeba v Brně nebo v Praze se návštěvníci docela nachodí a občas nic nevidí, zvířata se schovávají v klidu. Co je podle vás lepší?
Je to kompromis návštěvník – zvíře, to je potřeba vyvážit. Samozřejmě, když člověk jde a dlouho nic nevidí, tak ho to nebaví a víckrát tam nepřijde. Já jsem měl zásadu, že návštěvník si zaplatil jako v divadle a musí za to dostat své. Já zvířata ráno vyhnal do výběhu, aby tam dělala panáčky a večer šla domů. Teď je to tak, že si zvířata jdou ven, kdy chtějí. Jsou to dva přístupy, některé zoologické zahrady staví na první místo zvířata, některé myslí spíše na návštěvníky.

Krajský soud v Brně snížil výši odškodného pro příbuzné oběti dopravní nehody z loňského roku na Jihlavsku.
Tragická nehoda u Dolní Cerekve: pozůstalí dostanou menší odškodné, víme kolik

Mluvčí zoo Martin Maláč vždy říká, že stejně jako lidé pozorují zvířata, tak se i zvířata dívají na návštěvníky…
Zvířata návštěvníky potřebují, nemají televizi. A kočky i primáti si dokonce vytipují, kdo se jim líbí. V zoo ve Dvoře Králové byl šimpanz Bobík, takový hajzlík. Vždycky si někoho vybral, vydělal se do ruky a prohodil do mříží. Skoro pokaždé se trefil. (úsměv)

Je nějaké zvíře, které by jihlavské zoo slušelo?
Já si myslím, že by to chtělo nosorožce. Po Modetě je taková plocha, chtělo by to ještě něco z velkých zvířat. Já když jsem dělal studii na novou plochu, ze které se nakonec zrealizovala polovina, radní chtěli slony. Já říkal, že slony ne, nemáme pro ně místo, jsou nároční na ošetřování. Přesvědčil jsem je, usmlouvali žirafy.

Máte nějaký zážitek, který se vám vryl do paměti?
Měli jsme staré kotce a z těch jsme udělali výběh pro perské levharty, bylo to tam, kde jsou dnes irbisy. Jednou kolegové odešli na oběd, já šel po zoo a najednou proti mně jde perský levhart. A to je sviňa, ve Dvoře zabil ošetřovatele. Jako ředitel jsem za to měl zodpovědnost, tak jsem si s ním začal povídat, ať neblbne. Ukecal jsem ho a on dírou prolezl zpět.

To jste se nebál?
V takové chvíli se člověk nesmí podělat, to zvíře to pozná. On by na mě ale nezaútočil, nebyl ve svém prostředí. To kdybych vlezl do klece, tak mě zabije. Ale mohl utéct a policajti by ho zastřelili. A to by pro nás byla tragédie.

Stále se věnujete cestování a fotografování. Jak tyto koníčky komplikuje koronavirus a omezení?
Už předloni jsem se vracel z Ománu, měl jsem auto na letišti ve Vídni a kdybych to nestihl do půlnoci, spadl bych do karantény. Z Ománu jsem jel do Emirátů autobusem, na hranicích měřili teplotu, my o tom tehdy nevěděli nic. Pak jsem usnul a když jsem se vzbudil, svítilo slunce a autobus stál pořád na hranicích. Řidič mi řekl, že vzadu byla německá rodina a měli teplotu. Kdyby byli pozitivní, skončili bychom všichni v karanténě, naštěstí jim test vyšel negativně. Na podzim jsem měl partu do Bolívie, letenky jsme měli zaplacené, auto taky, ale padlo to.

Teplárna. Ilustrační foto
Zdražování energií přijde Jihlavu draho, zaplatí o dvacet milionů více

Doma ale nesedíte…
Teď jsem se vrátil z Kostariky a tam jsou tak ukáznění. Jdete v pralese, víc než dva v rouškách. Ve velkých parcích jsou řady umyvadel a kontrolují, jestli si lidé myjí ruce a používají dezinfekci. U pokladen se neplatí penězi, vše je přes mobil bezkontaktně. Já kdybych neměl s sebou ajťáka, vůbec bych to nezvládl. V restauracích pořád dezinfikují stoly. Totéž na toaletách. Přitom to nikdo nehlídá, lidé to chtějí dodržovat. Ale epidemická situace je tam bezvadná, Kostarika byla jediná země, co nezavřela.

A kde naopak covid moc neřeší?
V létě jsme jeli do Albánie, a tam to byl pravý opak. Roušku jsme nepotřebovali, akorát jednou v informačním centru nás slušně požádali, abychom si ji vzali. Lidé tam říkají, že jsou zdraví, v nemocnici není moc lidí, tak roušky nepotřebují.

Je to jen můj dojem, nebo opravdu máte pořád co dělat?
Sedět u televize v bačkorách, to není můj styl. Ale už to není ono, teď jsme lezli na sopku a byl jsem tam s padesátiletými chlapy, mně je o třicet let více. Je pravda, že jsou ohleduplní, ale mě to štve, že na mě musí čekat. Proti věku není léku, je to opotřebení součástek. Když fotím žabičku a mám si kleknout, přemýšlím, jestli se zvednu. Na lyžích nemůžu spadnout, to bych nevstal. Ale někteří lidé v mém věku už tu nejsou. Manželky se ptali, proč mi dovoluje cestování, že je to nezodpovědné. A ona říká, že je to jedno, jestli umřu tam, nebo doma. A kolega mi povídal, že mě ve sto šesti letech zastřelí soused za to, že jsem mu znásilnil vnučku. (smích)