Budíkovi si na úřadě domluvili opatrovnictví Martina a Šárky a vzali si je k sobě do Radkova. Šárka i Martin pomáhají denně s opravami na domě, štípají dřevo nebo uklízí. Martin se učí zacházet s motorovou pilou. "Sourozenci dělají na domě v Radkově věci, na které už jejich opatrovníci sami nestačí. Chystá se i oprava zanedbaného domu ve Vystrčenovicích, ale tam to bude delší dobu trvat. Dobrou zprávou je, že protagonisté filmu si vypomohli navzájem. Kromě Charity se nikdo další z okolí nezapojil," řekl k tomu autor filmu Lidé v nouzi Pavel Šebesta s tím, že nyní byl zrušen transparentní účet, protože tam přišlo minimum peněz.

Pavel Šebesta se o osudech těchto lidí dozvěděl náhodou a o všem natočil film, aby si lidé mohli udělat obrázek o tom, jak se žije na okraji společnosti. Přestože i on se potýká se svými vlastními problémy, pokusil alespoň nějak těmto lidem v nouzi zprostředkovat pomoc.

Miroslav Budík byl v devadesátých letech známý jako radista Mirek 1 a u Brna pomáhal u dopravních nehod nebo zorientovat se bloudícím řidičům. Neváhal vyrazit ani na sever Moravy, když tam řádily povodně. Několikrát o něm psali v novinách. Péči věnoval a dodnes věnuje také opuštěným zvířatům. Jako invalidní důchodce, který nikdy nebyl schopen běžného pracovního zařízení, nemá dostatek peněz na živobytí. Podobně jsou na tom i mentálně handicapovaní sourozenci z Vystrčenovic. Po smrti rodičů zůstali sami a protloukali se, jak se dalo. Ve Vystrčenovicích nebyli zrovna v oblibě.

„Byli jsme navštívit i zcela vybydlený dům Martina a Šárky ve Vystrčenovicích, který se zčásti zřítil. Takovou hrůzu jsem nikdy neviděl. Ve vsi panuje nálada proti rodině, protože se sourozenci po smrti rodičů nedokázali o nic postarat. Obec se už dříve snažila pomoct, například je přestěhovat jinam, ale oni nechtěli. Charita jim občas dovezla jídlo a ošacení,“ popsal už dříve osudy Růžičkových Šebesta.