Spolu s Ivanou Málkovou vcházíme po zaklepání do netradiční třídy. Učitelka Alena Veliká zrovna zavírá knihu a ptá se dětí na dvě opery, které se objevily v textu. Dozvídá se, že Louskáček a Labutí jezero. „Tak se na ně doma zeptejte strejdy Googlu a tety Wiki, zítra si o nich budeme povídat,“ říká dětem. „A mohli bychom taky namalovat baletku,“ napadne jednu dívku. „Skvělý nápad,“ zní odpověď učitelky. Domácí úkoly jsou právě zadané.

Následně učitelka popisuje Deníku, jak to s těmi úkoly vlastně je. „Děti zjišťují různé informace, někdo zjistí více, někdo méně. Když někdo nezjistí nic, nevadí. Jde o to, aby získaly základní zodpovědnost, vzpomněly si doma na školu a nebo strávily čas s rodiči,“ vysvětluje.

V té chvíli si vzpomínám na svá školní léta, kdy bych úkoly nejradši nedělal, kdyby nebyly povinné. Tady ale prý dělají úkoly většinou všichni. „Když se něco dělá pod tlakem, dítě k tomu má odpor. A to nechceme. Pro mě je opravdu radost, když se děti do školy těší a o úkol se hlásí sami,“ říká ředitelka školy Málková.

Jelikož jsou v inovativní třídě děti od prvňáků po třeťáky, nabízí se otázka, jak si rozumí s počítačem. Údajně bez problémů, těm úplně nejmenším pomáhají učitelky nebo spolužáci. „Máme pro ně připravených zatím sedm notebooků, kde si mohou jednou týdně hledat to, co je samotné zajímá a pak to po měsíci prezentují,“ ukazuje Alena Veliká do skříně, kde je technika seřazená. Třeba Áďa se věnuje sběru kamenů a už měl pro své spolužáky prezentaci. Na tom by snad nebylo nic až tak zvláštního, kdyby nešlo o prvňáka.

Děti si mezitím začnou postupně stoupat na osobní váhu a druhá učitelka ve třídě zapisuje na tabuli, kolik které z nich váží. „Pak budeme s těmi čísly různě počítat. Dětem je to bližší než jim zadat nějaké hodnoty z učebnice,“ prozrazuje Alena Veliká.

A pak dává hlas dětem. Co úkoly? „Máme a jsou úplně lehký,“ usmívá se malý blonďák. Pak si bere slovo milá dívka. „Třeba zjistíme, kdo řekl, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se,“ vypráví žákyně. Na dotaz učitelky, jestli si pamatuje, kdo známé slovní spojení řekl, odpoví dívka se skvělou výslovností: „Jo, Pierre de Coubertin.“ Na to nelze reagovat jinak než uznalým pokýváním. „A já si pamatuji Jan Ámos Komenský, ten udělal školu hrou,“ oznamuje jiná dívka.

Další otázka míří na přečtené knihy. Děti jedno po druhém jmenují Boba a Bobka, Malého prince, Nejznámější Ezopovy bajky, k tomu paní učitelka vypráví, jak se knižní formou seznamovaly s finanční gramotností. Vtom jednu z nejmenších dívek zaujme moje brašna na foťák. „Vy nosíte poštu,“ zeptá se mě. S úsměvem kroutím hlavou, zatímco paní učitelky hned vysvětlí, že já nejdříve do novin napíšu články a až potom je může pošťák roznést.

Dál se dozvídám, že ve třídě není vůbec žádná rivalita známá z jiných školních kolektivů. Všechny děti se vzájemně kamarádí včetně pěti dětí z Ukrajiny. Dítě, které nastoupilo do třídy poslední, neumělo vůbec česky a zrovna v pondělí řeklo čtyři souvislé věty o tom, co dělalo o víkendu. „A ostatní děti mu spontánně zatleskaly,“ líčí Alena Veliká a v jejím hlase je znát, že je na své žáky hrdá.

Prosadit novinky dá práci

Následně míříme do ředitelny, kde mi Ivana Málková vypráví o tom, jak to s dobrovolnými úkoly začalo. „Každé dítě tady nemá stejné zázemí doma, viděla jsem to už jako třídní učitelka před lety. Domácí úkoly jsme ale dávat museli a já dávala takové, co mohli udělat všichni. A nikdy jsem je nehodnotila známkami, to podle mě není spravedlivé,“ je přesvědčená.

V roce 2012 se pak stala ředitelkou školy. „Tehdy jsme si s učiteli řekli, že když je někdo zaměstnaný například v továrně, třeba u soustruhu, taky přeci nedostává práci, kterou si vezme domů a zítra to přinese,“ přirovnává. Prosadit novinky není podle ní tak úplně snadné. „Druhá stránka jsou rodiče dětí v běžných a speciálních třídách, někteří stále žijí v tom, že domácí úkoly musí být,“ přiznává. Je to stále o vysvětlování, kam chce dítě škola posunout. Hodně se tom baví při třídních schůzkách a při setkáních učitele, rodiče a žáka.

Ivana Málková si ale svůj přístup dokáže obhájit. Mimo jiné i díky dobrovolným úkolům přistupují ve škole k žákům individuálně. Každé dítě se může rozvíjet v té oblasti, která ho zajímá nebo pro kterou má předpoklady. „Není to nic proti legislativě,“ dodává důležitou informaci ředitelka školy.

Na internetu koluje už několikátá výzva týkající se dobrovolných domácích úkolů. Předchozí sice rozvířily diskuzi, ale velkou změnu nepřinesly. Podle Málkové je to škoda.