Práva jste studovala ve Francii. Proč právě tam?

Původně jsem studovala češtinu a francouzštinu na pedagogické fakultě Karlovy univerzity. Po dvou letech jsem z toho systému byla velmi zklamaná, protože to bylo učení se zbytečných věcí a nikam se to neposouvalo. Napadla mě revoluční myšlenka, jak už to tak ve dvaceti letech bývá, že půjdu studovat do Francie práva.

Tehdy jsme ještě nebyli členy Evropské unie. Bylo náročné se tam dostat?

Zjistilo se, že to vůbec není jednoduché. Když jsem chtěla jet studovat do Francie, potřebovala jsem garanta, potřebovala jsem vyřešit přihlášku nebo mít zajištěné ubytování. Než jste tam jel, tak jste musel na ambasádě dokládat, že ho máte zajištěné. Na konzulátu to nebylo příjemné, je vám dvacet a myslíte si, že je všechno jednoduché, že si vezmete batoh a půjdete studovat. A najednou zjistíte, že ne, že musíte mít na účtu ne úplně malou částku. Takže se skládala celá rodina, aby to tam bylo.

Uměla jste francouzsky, když jste do Francie přijela?

Tenkrát jsem si myslela, že ano, ale ukázalo se, že ne vše bylo pravdou. Bylo potřeba se toho hodně doučit, první rok studia byl docela těžký. Manžel vzpomíná, jak jsem si chodila lehnout, když on vstával ve čtyři ráno do práce.

Jak se na vás dívali spolužáci?

Bylo vidět, že pro Francouze jsem holka od Moskvy. Studovala jsem i mezi studenty mezinárodního práva, tam to také o mnoho jiné nebylo. Ve chvíli, kdy se začalo vyjednávat o našem přistoupení do Evropské unie, začali lidé Českou republiku vnímat jinak. Vzali nás do party i pocitově.

Myslíte si, že tato zkušenost ovlivnila váš pohled na Evropskou unii?

Samozřejmě ovlivnila. Po vstupu do Evropské unie jsem například jako student mohla pracovat, zatímco předtím jsem pracovat nemohla. Začala jsem žít mezi lidmi, kde je úplně jedno, jestli jste Francouz, Čech, nebo Holanďan a přeskakujete do jazyka, který je zrovna nejblíž po ruce. Všichni máme stejné základy. Manžel předtím hodně cestoval, takže máme kamarády po celé Evropě. A jako některé děti jezdí za babičkou do Brna autobusem, tak naše létají s cedulkou za tetičkou do Francie na prázdniny.

Ve Francii jsem měla kamarádky Malgašky. Jedna z nich jezdila pravidelně domů na svátek mrtvol. Ten probíhá tak, že vytáhnou rodinné předky na světlo boží a přebalí je novými obvazy, než je zase znovu pohřbí. To vše probíhá za velkého tance a radosti. Docela mě to děsilo. Milovala jsem její příběhy, ale současně pochopila, jak jednoduché je žít v Evropě, kde jsme si blízcí v kulturních hodnotách.

Když jste se vrátila do Česka, byl problém pracovat s naším právem?

Pracovat s českým právem pro mě problém nebyl, protože francouzský code civil (občanský zákoník, pozn. red.) a morální východiska právního systému jsou stejná. Sice jsem nevěděla, jestli je ten paragraf v občanském, nebo obchodním zákoníku, ale to jsem se doučila a neměla žádný problém se normálně začlenit a pracovat jako právník.

Váš muž je Francouz, seznámila jste se s ním při studiu?

S Rémim jsme se seznámili už v Praze, ještě když jsem studovala Karlovu univerzitu. Pracovala jsem tehdy přes léto na Korsice, ale vracela se přes Paříž, kde jsem se na pár týdnů zapomněla a utratila tam všechny peníze na studium. Po návratu jsem proto potřebovala práci, abych měla z čeho hradit kolej a podobně. Začala jsem pracovat jako servírka v jednom výborném francouzském podniku. Tam mě potkal manžel. Říkám potkal on mě, protože si mě všiml hned první den a prohlásil, že jsem žena jeho života. Všichni se mu tenkrát vysmáli, ale jsme spolu dodnes. Do Francie jsme poté odjížděli společně. Chtěla jsem tehdy cestovat a studovat, ne zakládat rodinu. A protože manžel hodně cestoval už předtím, nebyl to pro něj problém.

V Počátkách jste začali provozovat bistro.

Z Francie jsme se už s malou dcerkou vrátili nejdříve do Prahy, ale úplně nám to nevyhovovalo. Našli jsme si chalupu, která měla zůstat pouze chalupou, v Horních Dubénkách. Ta nám velmi rychle přirostla k srdci, manžel tam chtěl trávit veškerý volný čas. Takže jsme se nakonec přestěhovali tam. Bistro se neplánovalo. Pracovala jsem i nadále v Praze a manžel byl několik let na mateřské s naší druhou dcerkou Julinkou. Ta však rostla a byla potřeba najít manželovi nějakou činnost.

Dívali jsme se, co by se dalo dělat okolo, a všimli si, že je v Počátkách na náměstí prázdný lokál. Taková stará cukrárna s ošklivými plastovými židlemi. Řekli jsme si, že tam budeme dělat párek v rohlíku, čaj a podobné věci. Ale když je manžel kuchař, tak se od něj neočekává párek v rohlíku. Nabídka se stále rozšiřovala, a když se už rozšířila tak, že jsme se do Počátek nevešli, přestěhovali jsme bistro k nám domů. Z bistra vznikla v podstatě rodinná restaurace. Kdysi to býval náš obývák, byl tam krb a měli jsme tam gauč a dnes je to sál restaurace. Je to báječné, máme taťku pořád doma.

Říkáte o sobě, že jste naučila Čechy jíst šneky.

To vzniklo při jednom rozhovoru, ale asi to tak i bylo. Když jsme se šneky začínali, museli jsme je prodávat po jednom. Když to vyprávíte Francouzům, hrozně se smějí, běžně se šneci prodávají po šesti a po dvanácti, to by si tehdy Čech nedal. Když jsme začínali, někdo si objednal jednoho a čtyři na to koukali, než to někdo ochutnal. Ale jakmile to jednou ochutnal, už si příště třeba dal těch šest.

Co mají Češi nejraději?

To, co se podobá české kuchyni, třeba burgundské hovězí. Ale nebojí se ani ochutnávat něco nového, co úplně neznají, třeba takové quiche ([kyš], tradiční francouzský slaný koláč, pozn. red.) před pár lety nikdo neznal, dnes jsou na denním pořádku. Dále jsou to ti šneci nebo cibulačka. To je stálice našeho bistra a všichni ji milují.

Rozhodla jste se letos kandidovat do Evropského parlamentu. Co vás k tomu vedlo?

Evropa mi není jedno, jsem s ní propojená a týká se mě osobně. Mám pocit, že se týká mých dětí a mé rodiny. Zároveň vnímám, že tyto volby nejsou úplně obyčejné, ale mají jakousi větší důležitost ve smyslu, že se rozhoduje, jestli Evropa ano, nebo Evropa ne. Pro mě je v tomto okamžiku podstatné se za ten projekt postavit a říct, že je důležitý.

Kritizovat je vždycky jednodušší a kritické hlasy jsou hodně hlasité. Neříkám, že by se nemělo kritizovat, ale je potřeba také říct, že k Evropské unii dnes není žádná rozumná alternativa. Je to projekt, za kterým si musíme stát. Pro mě není jen o ekonomice, beru ji jako představitele západoevropských demokratických hodnot.

Přesto jsme ze všech členů Evropské unie nejskeptičtější.

Vnímám, že jsme skeptičtí, ale je otázka, k čemu. Jestli je náš skepticismus vyjádřením toho, že nechceme být v Evropské unii, nebo je to naštvání z toho, co Evropská unie dělá. Ne všechno, co Evropská unie dělá, se mi líbí a chápu naštvání. Na druhé straně nevidím konkrétní důvod, byť vím, že za to budu ukamenována, abychom v Evropské unii nebyli.

Dokážu euroskepticismus pochopit v západních zemích, protože odtud bylo hodně průmyslu přesunuto sem, stovky lidí přišly o práci a životní úroveň se některým lidem zhoršila. My jsme podle mě zatím byli hlavně příjemci výhod z unie. Pro mě je ten skepticismus v Česku vyjádřením našeho, do určité míry tradičního, postoje – nesouhlasu s vyššími autoritami a historická obava z toho, aby nám tady zase někdo cizí nevládnul a nediktoval.

A nebyla právě ODS stranou, která k růstu euroskepticismu přispěla? Nezměnila svou rétoriku před volbami?

Nemyslím si, že by ODS někdy měla politiku, která by v lidech mohla vyvolávat neoprávněné a zbytečné naštvání vůči Evropské unii. ODS určitě Evropskou unii v minulosti v některých politikách kritizovala, a to poměrně nahlas. A to je dobře. Nemyslím si, že by ODS svůj postoj nyní změnila. I nyní říká, že Evropská unie musí dělat věci jinak, dělat jich méně, ale lépe. ODS se ale nikdy v minulosti a ani dnes nevyjádřila tak, že Evropskou unii nepotřebujeme a nemáme být její součástí.

Jak se stavíte k přijetí eura?

Z řad podnikatelů slýchám potřebu, aby bylo euro přijato. Na druhou stranu vnímám k přijetí společné měny nevoli ze strany občanů. Vzhledem k tomu, že dnes je většinová společnost proti a ekonomice se u nás daří i bez eura, není potřeba něco měnit. Prvním krokem je učinit z povinnosti euro přijmout právo. Dalším krokem by měla být věcná diskuze s občany, zda a kdy euro přijmout. Otázka eura se stala trošku hysterickou a často se v této věci více politikaří, než věcně jedná o argumentech.

Evropská unie je kritizována za to, že spousty věcí reguluje.

Je nesporné, že toho Evropská unie v dobrém úmyslu reguluje moc. Jak se říká, cesta do pekla je vždy dlážděna dobrými úmysly. Dnešní evropská legislativa je nečitelná a neuchopitelná i pro odborníky, natož laiky. Evropská legislativa by se měla omezit na nezbytně nutné oblasti. Neměli bychom v rámci integrace zapomenout na princip subsidiarity, vždyť nemusíme vše rozhodovat centrálně. Pojďme centrálně přes unii řešit především a pouze otázky, které nejsme schopni vyřešit sami – například životní prostředí, kyberkriminalitu, bezpečnost, ochranu lidských práv.

Ve spoustě jiných oblastí není nutné sjednocování legislativ a státy by měly mít širší možnost přizpůsobit systém svým potřebám a potřebám občanů. Není přece reálné si myslet, že regulace, která vyhovuje kdesi na jihu Evropy, bude stejně užitečná u nás či ve skandinávských zemích. Liší se ekonomiky nebo životní potřeby lidí. A některé věci není nutné regulovat vůbec.

Co nám Evropská unie dala?

Když nic jiného, tak se podařilo zvýšit životní úroveň a srovnat se západním světem. Možná jsme dnes na tom v některých ohledech i lépe. To je dnes pro nás automatické, ale nebývalo tomu tak. Když jsme byli s kamarádkou v Rakousku lyžovat, vzpomínala v restauraci, jak jako mladá sice jezdila lyžovat do stejné stanice, ale k obědu měli vždy namazaný chleba a seděli před restaurací, protože si nemohli dovolit zaplatit víc než zájezd a na každé rakouské terase bylo česky napsáno „Češi, nesedat“. Dnes nám to přijde úsměvné a zdá se nám přirozené, že máme stejnou životní úroveň, stejné oblečení, stejná auta. Určitě to není jen zásluha Evropské unie, ale členství nám jistě velmi pomohlo nastartovat správným směrem.

Přesto někteří členové ODS volají po odchodu z Evropské unie.

Diskuze o vystupování z Evropské unie pro mě dnes v ODS na stole nejsou. Program je jasný a žádný bod o vystoupení z unie není jeho součástí. Program začíná slovy „na Evropské unii nám záleží“. Pokud někdo z Unie vystupovat chce, je to jeho názor a má na něj právo, ale nejedná se o politiku ODS.

Ve svém programu hovoříte o reformě unie. Kde vidíte nejzásadnější problém?

Odtržení Evropské unie od občanů. Hovoří se také o demokratickém deficitu. Máme pocit, že rozhodují o nás bez nás. Kdesi nějací úředníci. Není tomu úplně tak, ale třeba námitka, že volení zástupci v Evropském parlamentu zvedají ruce pro návrhy, které vytvořil nikým nevolený eurokomisař, je velmi pádná.

Složení komise přece schvalují volení poslanci.

Ano, ale Evropská unie zapomněla, že sice jejími členy jsou státy, ale že ty státy jsou lidé. Pokud s tím nebudou srozumění, tak to nebude fungovat. Otázka reformy Evropské unie je nutná proto, aby byl projekt životaschopný.

Jak tedy bude změna vypadat?

Jaká bude její forma neodpovím já ani žádný jiný politik. Všechny státy si spolu musí sednout a změny prodiskutovat. Problémy vnímají občané napříč Evropou. Evropská unie by měla podporovat občany, neměla by být tím obrovským kolosem.

Jak se díváte na brexit?

Jako na selhání všech zúčastněných. Ale nejsem si jistá, jestli jsme si dodnes udělali analýzu, proč se to stalo. Když čtu francouzského prezidenta Macrona, zdá se mi, že to úplně nepochopil. Neměli bychom Británii trestat za to, že odchází. Pokud někdo svobodně přišel, měl by mít možnost svobodně odejít.

Odchod Spojeného království oslabí frakci Evropských konzervativců a reformistů (ECR), ve které je nyní ODS. Změní se její složení?

Určitě se bude měnit složení frakce, nejsem schopná říct, jaký bude výsledek, protože ta jednání probíhají. S Marine Le Pen ani Geertem Wildersem se ale vyjednávat nebude, není cíl posunout se směrem k populismu.

Členem frakce je ale například polské nacionalistické Právo a spravedlnost.

Nejsem členkou této frakce, takže nemám pocit, že by mi příslušelo to nějak hodnotit. Frakce má dnes definovaný cíl a pokud se strany staly její součástí, souhlasí s jejím programem, který se zavázaly plnit. ECR má podle mě rozumně kritický pohled na Evropskou unii, není tam od toho, aby ji rozkládala, nebo aby ji nekriticky oslavovala.

Lídr kandidátky ODS Jan Zahradil kandiduje také na předsedu Evropské komise. Je reálné, že se jím stane?

Nejsem prognostik. Myslím si, že by to bylo velmi pozitivní pro Českou republiku, protože nikdy v unii neměla takto vysoce postaveného člověka. Naším největším zájmem je, abychom byli v Bruselu slyšet a prosazovali české zájmy, to závisí i na lidech.

Minulých voleb do Evropského parlamentu se zúčastnilo 18 % voličů. Čím to je?

Evropská unie ztratila kontakt se svými občany. Podle mě je to i práce europoslanců, tedy nejen být v Bruselu, ale zachovat také nejširší kontakt s občany. Neříkám dělat propagandu. Všichni víme, že je novinářů v Bruselu málo a informace o tom, co se v unii děje, se k lidem dostávají hlavně prostřednictvím kritických článků. A to je škoda. Chtěla bych být europoslancem, co rozumí Evropě, ale neztratí kontakt s lidmi.