Nejen rybolovem však živ je člověk a tak se setkání v oblíbené Pivnici U Jízdárny zúčastnila krátce před premiérou jen polovina výpravy - Jaroslav Dorážka, Miloš Plott a Petr Przybyla zvaný Vejtaha. Netřeba dodávat, že bylo o čem povídat.
Vše začalo castingem, kterého se zúčastnilo dvě stě skupin. Rybáři z Jihlavy dle vlastních slov zřejmě zaujali tím, že štáb během castingu dvakrát rozesmáli tak, že bylo nutné přerušit natáčení. Filmaři pak přijeli do Jihlavy na úvodní schůzku, jednu kameru nechali rybářům a do krajského města Vysočiny se vrátili až večer před odjezdem, zaznamenat závěrečné balení.
Do Norska pak pětičlenný štáb cestoval autem, zatímco rybáři jeli autobusem spolu s dalšími účastníky zájezdu. „Já jsem si dal sdílení polohy na google, takže oni viděli online, kde my jsme a my viděli, kde jsou oni. I po návratu, když už jsme byli půl roku v České republice, pořád jsem viděl, kde jsou – ani oni, ani já jsme to nevypnuli,“ usmívá se Miloš.
Fórky tam jsou
Zajímavé na výpravě bylo, že i když jeli všichni na ryby, každý měl jiný cíl. „Někdo tam jel nalovit ryby na celý rok. Jarda chtěl trofejní rybu. Mně to bylo jedno, já tam jel sbírat zážitky. Vejtyho zase bavilo řídit člun, tak když byly menší vlny, Jarda ho pustil,“ zmiňuje Miloš.
Po osmatřiceti hodinách všichni dorazili do Norska a po dalších třech hodinách šli na vodu. Jako filmové hvězdy ale museli nejdřív dostat techniku. „Já dostal mikrofon, kterému říkali port, za hodinu jsem nevěděl, že ho mám a pak jsem trnul, co jsem všechno navykládal,“ směje se dnes Jaroslav a oceňuje, že filmaři vystříhali všechno nevhodné. „Fórky tam jsou, ale takové ty normální,“ dodává Petr.
Všichni svorně chválí práci, jakou odvedli muži s kamerami, zejména záběry z výšky jsou prý úchvatné. S drony si přitom filmaři užili své. Signál rušily vysílačky z velkých lodí. „Točili kousek od přístavu, kolem plula loď a dron jim odletěl. Našli ho nad ostrovem, čekal tam metr na zemí a nevěděl, co má dělat. Když ho ručně odlovili, tak zjistili, že má jedno procento kapacity. Kdyby se o pět, deset minut zpozdili, spadl by jim dron za nějakých sto tisíc do propasti,“ vypráví Jaroslav.
Šest jihlavských rybářů se rozdělilo na dvě trojice. Jaroslav si přitom do lodě vzal dva nováčky. Miloš chytal ryby kdysi dávno, Petr nikdy. Ten si to tak nejprve zkusil na soukromém rybníku a pak až na moři. „Lidé mi říkali, že jsem blázen, že si na loď beru dva začátečníky. Ale musím říct, že jsem měl skvělou posádku. I když vím, že pro ně bylo těžké jet na vodu na sedm, osm hodin a mít povolené každý jedno pivo. Na moři se může stát cokoliv,“ hodnotí kapitán.
Kde nás najdete? Letí nad námi racek
Posádka každého člunu si pak sama volila, kam se vydá. „Někdy jsme se rozpojili, ale byli jsme spolu v kontaktu přes vysílačky,“ popisuje Jaroslav. Miloš se směje, když si vzpomene, jak kolegům popisovali, kde zrovna jsou. Že vidí větrník a nad nim letí racek se neukázalo jako dostatečný popis polohy. „Ale když byl průšvih, tak jsme se našli. Nám jednou přestala jít elektrika, tak nás museli táhnout. Jindy jsem zase táhli my je,“ dodává. Na moři přitom funguje pomoc a solidarita, Jardovu posádku jednou po setmění směrovala do přístavu velká loď se silným reflektorem plující za nimi.
Úlovků měli rybáři o trochu méně, než Jaroslav plánoval. Kamarádi se smíchem říkají, že jim filmaři plašili ryby. Tři dny, po které byl v Norsku štáb, se totiž moc nedařilo. Povedlo se ale navázat přátelství. „Po dvou dnech se celý štáb stal našimi kamarády a funguje to dodneška,“ říká Jaroslav a Miloš souhlasí. Těší se, až se všichni uvidí v Praze při premiéře.
Začátek byl ale krušný hlavně pro Miloše. „My s Peťou chytali, on seděl mezi námi a nic, měli jsme přitom stejné nástrahy,“ vzpomíná Jaroslav. Tak si vyměnili pruty. „On dál tahal jednu za druhou, a já pořád nic. Pak už jsem říkal, že s tím končím, budu holdovat houbaření, ať mě někde vysadí,“ usmívá se Miloš. Pak ale čtvrtý den ulovil tresku obecnou, bez dvou centimetrů metrovou, vážící deset kilo. Větší během celého zájezdu nikdo jiný nechytil.
Rybáři si pak část úlovků vezou domů, dělí si je přitom rovným dílem. Někdo chce ryby v kůži, někdo bez, tak se rozdělí celé ryby a každý si je zpracuje podle sebe. Limit pro převoz je dvacet kilo a v polystyrenových krabicích vydrží zmražené i dva dny. „Každý druh ryby měl svou barvu sáčku. Je ale dobré si v Jihlavě vzpomenout, kde je papír, na kterém bylo napsáno, jakou barvu která ryba má,“ směje se dnes Miloš.
V polystyrenových krabicích se přitom vozí i ryby, které se pak dají koupit v obchodech. Ty ale prý chutnají úplně jinak. „Když jsem mé dceři poprvé dovezl tresku, divila se, jaký to je rozdíl, prý se to nedá s kupovanými vůbec srovnat. Nevím proč,“ krčí rameny Jaroslav a pokračuje další historkou: „Kamarád, co se mnou jezdí nejčastěji, povídal, že si koupil tresky tmavé a skoro se to nedalo jíst. Je zvyklý na originál, co vozíme. Je v tom velký rozdíl.“ Pamatuje si, jak před deseti lety v Norsku zjišťoval ceny a losos ze sádků byl čtyřikrát levnější než ten z volného moře.
Na volném moři jde o život
A co že tedy dělají chlapi na rybách? „Prioritní je chytání. Kvůli tomu tam jedeme a osmdesát procent rozhovorů se stáčí k tomu, kdo byl úspěšný, kdo ne, kde ryby jsou a na co šly, na co naopak nešly vůbec, jaké byly zážitky, když přišel vítr,“ vypráví Jaroslav. Miloš přiznává, že on se za rybáře nepovažuje a tak se věnoval i jiným aktivitám. „Jasně, je to dovolená. Na lodi se nepije, ale večer, když je nálada, tak si sedneme, něco si dáme a pokecáme i na jiné téma. Ale musí to člověk brát s rozumem, nejede dva tisíce kilometrů daleko, aby měl kocovinu,“ uvádí vše na pravou míru Jaroslav.
Ten přitom preferuje volné moře. Je tam totiž větší šance chytit trofejní rybu než ve fjordech. „Chytali jsme i ve vodě, co měla nula stupňů a instruktoři nám říkali, že kolik má voda stupňů, tolik minut přežijeme, když tam spadneme. Tam se umírá na podchlazení a těch příkladů, bohužel, už vím poměrně hodně,“ říká s vážnou tváří zkušený rybář. I on už zažil několik situací, kdy se opravdu bál. To třeba když vlny hnaly loď na útes a přestal fungovat motor. Posádku tehdy zachránilo veslování. Nebo když se příď lodi potápěla kvůli neutěsněné díře pod čarou ponoru a do přístavu se podařilo doplout jen díky tomu, že si dva členové posádky sedli na záď. Některé z historek říká i doma. „Manželka mi věří. Ona si možná myslí, že třeba i přeháním,“ usmívá se.
Jeho manželka přitom jezdí radši na jih, do Chorvatska. „Jeli jsme třeba i ve stejný termín, já byl jednou sám na lodi, tak jsem jí zavolal a ona říkala, že právě vylezla z vody, za deset vteřin jsme se spojili přes celou Evropu,“ zasní se Jaroslav. „To je recept na šťastné manželství – oba dva k moři, ale každý jinam,“ rozesměje se Miloš.
Lístky jsou k dostání v pivnici
V Jihlavě se pak diváci mohou na film těšit v neděli 25. července. Kino Dukla bude snímek promítat od sedmi večer. „Pro většinu štamgastů z pivnice je složité dojít si do kina koupit lístek a pak jít na film. Proto jsem koupil lístky, které si mohou vyzvednout tady u obsluhy,“ vypráví s nadsázkou Miloš, jak kamarádům usnadnil přístup k lístkům a pokračuje: „Paní v kině byla ráda a hned chtěla, jestli po filmu uděláme besídku. Řekl jsem, že můžeme, že to chlapcům povím.“
Už nyní se přitom počítá s reprízou. „Jeden náš kamarád, který tam byl s námi, se premiéry nedožil. Měl ale spoustu přátel na Plandrech. Ti budou v den premiéry pryč a moc to chtěli vidět, tak bude ještě minimálně jedna repríza,“ ví už dnes Miloš.
Film přitom zaujme i ty, kteří rybaření nijak neholdují. „Film je pojatý jako dovolená kámošů a není tam prioritní to chytání. Je z toho jasně poznat, že režisérka i produkční byly ženy – občas to vypadá, že neumíme chytnout rybu a když jsme jich měli plný stůl, není tam záběr. Ženám se to nelíbilo, ona ta ryba po šesti hodinách nevypadá jako když se vytáhne z vody,“ popisuje Jaroslav a Miloš shrnuje, že je to „krásná něžná komedie“.
5
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
