Hra v šachy přináší lidem nejen radost, ale i poučení a poznání, často i sebe samých. K podivuhodným zápletkám přitom nedochází jen při hře samé na šachovnici. Dost zajímavého a často i úsměvného se odehrá-vá i kolem ní, o čemž svědčí i následující malé šachové postřehy.

Pouhá čtyři šachistova slova

Z tváří všech šachistů vyzařovalo těžké soustředění. Zápas hraný na osmi šachovnicích vrcholil. Tým, který vyhraje, postoupí. Ticho jako v kostele, enormní napětí, atmosféra nabitá očekáváním jedněch i druhých. Každý pohyb, každé zavrzání židle či docela obyčejné cinknutí lžičky o šálek s nedopitou kávou se zdají být až nepatřičně přidrzlé a přísné oči rozhodčího odsuzují jejich původce k trestu smrti.

A pak to přijde. Rostislav Štefanik, silný hráč vyznačující se houževnatým a propracovaným stylem hry, který po pětatřiceti letech za šachovnicí zažil snad všechno, co šachista zažít může, se zničehonic na své židli narovná a do toho nábožného ticha, aniž by oči odtrhl od pozice, kterou má před sebou, hlasitě prohlásí: „Já to prostě nechápu". A řekne to tak, že tomu všichni bez výjimky dobře porozumí a zareagují okamžitým a chápavě halasným smíchem, kterým hrací místnost rychle a s jistým osvobozujícím účinkem naplní. V té jednoduché větě totiž Rosťa Štefanik vyřkl doslova vše, co šach může člověku poskytnout. Totiž krásu, vtip i nevyzpytatelnou krutost v logice jednotlivých tahů. Nekonečnou a snad i nepoznatelnou hloubku tajemství pozic, variant a postupů při hře. Vášeň, napětí, radost, ale i sžíravou hořkost a bolest, s nimiž ruku v ruce přicházejí dobré a špatné tahy a po nich pochopitelně výhry, prohry nebo remízy. Tedy konce zasloužené, překvapivé, vydřené, šťastné, rozpačité, drtivě pokořující. Tak jako v životě…

Univerzálnost vyřčeného

Končil jsem soutěžní partii v zápase družstev jako jeden z posledních. Kolem stolu postávali někteří spoluhráči, kteří své partie již dohráli, a sledovali tahy moje i tahy mého soupeře. Hloučky dalších stály opodál. Byl mezi nimi i rozšafný Jaroslav Veselý, učitel ve výslužbě a můj další spoluhráč z týmu. Koncovky mi nikdy moc nešly, a tak jsem pomalu ale jistě zpackal i tu, co jsem právě dohrával. Spoluhráči raději nic neříkali a odešli. Jaroslav Veselý naopak zčerstva přišel, zhoupl se v kolenou, povytáhl obočí, povzdechl si a pak půvabně směrem ke mně pronesl: „Teda pane Kulhánek, takhle blbě hrát tak jednoduchou koncovku, to se jen tak nevidí. Co jste to tam prosím vás vymejšlel? Kdyby to bylo na mně, tak to vodehraju kli-ďánko támhle vode dveří!"

A dodat už nebylo co, protože to sedlo jako pr..l na hrnec. Vyřčené platilo tehdy a když si tu partii po letech přehraji, tak vlastně platí pořád dál…

Polštář paní Koubkové

O malém Falco Binderovi ze saské Žitavy se počátkem tohoto tisíciletí hovořilo jako o zázračném šachovém dítěti. Zvěsti o jeho neskutečném talentu a vytříbené hře se šířily jako lavina. Jezdil po silně obsazených turnajích, bez mrknutí oka porážel mnohem starší a zkušenější prvotřídní hráče a mistři byli rádi, když s ním ušmudlali remízu.

Proto jsem byl i já na toho- to šachového Amadea zvědav a těšil jsem se, že ho na jednom z turnajů uvidím. Když ho do turnajového sálu přivedli, sot-va viděl na stoly se šachovnicemi a figurami. A když ho pak za jeden takový posadili, nebyl na tom o moc lépe. Zbytečně natahoval krk a bezmocně klátil nohama. Otec, který ho přivezl, ale i pořadatelé, kteří ho pozvali, byli bezradní. Vysokou dětskou židličku neměli. Zkusili ho tedy otočit. Falco si klekl, narovnal se a rukama se vzepřel. Docela to šlo. Ale pak si uvědomili, že v této pozici při hře dlouhé minuty nevydrží, zvolené turnajové tempo bylo totiž poměrně velkorysé. A byli bezradní podruhé.

Nebýt paní Koubkové, která v malé kuchyňce v koutku turnajového sálu vařila šachistům kafe a ohřívala párky, Falco by si snad ani nezahrál. Zavrtěla nevěřícně hlavou, a protože to neměla domů daleko, zavřela na chvíli krám, odběhla a vrátila se s velkým polštářem v náručí. S úsměvem ho dala Falcovi pod zadek a bylo to. Falco se zavrtěl, uvelebil a krátce na to rozehrál svýma malýma ru-kama na tom velkém stole neuvěřitelný šachový koncert, jehož výšky byly pro nás ostatní nedostižné…

Na čas se člověk zlobit nemůže

K soutěžní partii patří časový limit. Komu vyprší čas, ten bez milosti prohrává, tedy pokud má jeho soupeř dostatek materiálu k vynucení matu. V prvním kole jednoho turnaje jsem narazil na zhruba stejně silného soupeře, jakým jsem byl i já. Hra byla vyrovnaná a partie by asi skončila po dohodě remízou, jenže já byl o něco rychlejší a na šachovnici mi zbylo i dost figur takže 1:0. V druhém kole jsem hrál s kamarádem toho prvního soupeře. Situace se opakovala, protivník, tentokrát mou hrou zatlačený do kouta, opět překročil časový limit, tedy znovu 1:0 pro mě. A co čert nechtěl tře- tí turnajový den a dal- ší soupeř ze stejného týmu mých dvou předchozích protivníků.

Byl to takový šachový po-řízek, hrál do- bře, ostře, útočil a vynutil si prostorovou i materiální převahu. Ovšem stálo ho to čas. V závěru se dostal do časové tísně, chyboval a já mu z matové sítě unikl. A v okamžiku, kdy se na jeho hodinách ukázaly samé nuly a já vyhrál na čas potřetí, se ke mně vrhli mí předchozí soupeři, kteří závěr té naší partie s napětím sledovali, a obořili se na mě: „Fakt nechápeme, že vás pořád baví takhle vyhrávat!" Nezlobil jsem se na ně a nezlobím se ani teď, když mi při hře čas malinko pomůže…

Šachový úsměv Mirka Kellera

Povedené cimrmanovské vtípky o H2SO…5! a prvním autu dosaženém v dějinách šachu jsou známé. Věřte ale, že existuje i vcelku povedná hříčka v šachovém zahájení, se kterou svého času přišel žďárský šachista Miroslav Keller. Pokud patříte mezi šachisty a máte smysl pro humor, můžete některou ze svých partií zahájit zcela v jeho duchu jezdcem 1. Jf3 … a nyní je vcelku jedno, jak černý odpoví, protože bílý se ve druhém tahu vrátí jezdcem zase zpět na g1. V třetím tahu pak hraje druhým svým jezdcem 3. Jc3 a ve čvrtém se pak zase analogicky vrací do výchozího postavení. Z přísné-ho hlediska šachové teorie je to holý nesmysl, z toho lidsky hráčsky hravého však ne.

A proto: hrejte si a bavte se…