Ve čtrnácti letech mu Ježíšek nadělil jeho první elektrofonickou kytaru a zakrátko už hrával na tanečních zábavách v Jihlavě a okolí. Později se živil hraním po barech na Moravě a před sametovou revolucí vystupoval v Německu. Dnes hraje, skládá hudbu, moderuje svůj pořad v rádiu, podniká a vidí se ve svých děvčatech, mladé manželce a dcerce. Pohodáře, frontmana kapely Divná parta a prvního muže Jiřínského léta, dnes vyhlášené akce na Jihlavsku, zná hudební publikum jako Jardu Hypochondra. Doopravdy se jmenuje Jaroslav Hrdlička.

Komunisté vám zatrhli hraní, a proto jste se stal umělcem na volné noze. Byl to asi kus dramatického života, přesto se nejdřív zeptám, jak a kdy jste na svět přivedl Jiřínské léto?
Když jsem se před 15 lety nastěhoval do Jiřína, k pečení jednoho prasátka jsme si s kamarády pozvali jednu kapelu, pak to byla dvě prasata a dvě kapely a dnes je to nejmíň deset prasátek i kapel. Za sebou máme dvanáct ročníků a v Jiříně už se nám vystřídala celá popová scéna. Až na Karla Gotta, ale věříme, že k nám jednou přijede.

Můžete připomenout pár zvučných jmen?
V Jiříně vystupovali Pavel Dobeš, Iveta Bartošová, Láďa Kerndl, Josef a Karel Vágnerovi, Petr Spálený, Miluška Voborníková, Ilona Csáková, Naďa Urbánková, Petr Muk, Petra Janů, Václav Neckář a mnoho dalších včetně hudebních skupin, souborů a orchestrů. Samozřejmě desítky kapel z regionu včetně naší Divné Party.

Asi nebylo samo sebou, že na Jiřínské léto hned od začátků jezdily zástupy návštěvníků?
Lidi přitahuje dobrá muzika a málokdo odolá, když vidí, jak se peče maso, a cítí, jak voní. Už první léto jsme měli nabito, přestože jsme měli ne právě dobře naloženého býčka a hodiny jsme čekali, než se maso upeče. Nakonec se snědlo. Všechno teď dělají místní hasiči od naložení po upečení. Maso se peče na ocelových roštech, které se houpají na řetězech, pod nimi ohniště ve víkách od tlakových nádob. Maso má pohyb, nespálí se a upečeme ho obrovské množství. Sní se všechno.

Jiřín je malinká vesnička, ale prý je možné tam narazit na osobnosti. Můžete to přiblížit?
Před lety jsem na návsi potkal Láďu Kerndla, známého zpěváka, mořeplavce a ortodoxního vyznavače jazzu. V Jiříně, odkud pochází, trávil prázdniny. Později se ukázalo, že setkání s ním mi přineslo řadu dobrých změn.

Co setkání se zpěvákem Kerndlem odstartovalo?
V Jiříně jsme se vzájemně navštěvovali, na zahradě jsem mu pouštěl moje nahrávky. Když si poslechl můj hit Šenkýřka, hned se nabídl, že nahrávku pustí hudebníku a producentovi Karlu Vág-nerovi a z toho že by něco mohlo vzniknout.

Jak Šenkýřka dopadla?
Rádia ji pouštějí jako hit. Mezi mnou a Karlem Vágnerem se časem zrodilo přátelství, naše rodiny se vzájemně navštěvují. Slavíme spolu třeba narozeniny a podobně. Ovšem když se Láďa Kerndl za mě u Vágnera přimlouval, Karel ho poslal do háje. Nakonec všechno dobře dopad-lo, všichni tři máme k sobě blízko i s našimi rodinami.

Dlouhé roky žijete hudbou. Řekněte, měl jste k ní blízko už jako dítě?
Jako školák jsem chodil do hudební školy a učil se hře na klavír, ale strašně jsem ji nenáviděl. Až potom v pubertě jsem si muziku zamiloval, když jsem se učil na kytaru a začal hrát v různých kapelách.

Vyrůstal jste z dětských střevíců a už vás fascinoval zvuk kytary. Kdo byl vaším idolem?
Na to se pamatuji velice dobře, v mých 14 letech to byl Garry Glitter. Hrál strašně jednoduchou hudbu, ale dařily se mu hity. Potom v 17 letech jsem se zamiloval do skupiny Police a znal všechny jejich nahrávky.

Tehdy jste byl v učení. Na co si nejlíp pamatujete z té doby?
Vyučil jsem se ve Vývoji Třešť pánským krejčím v roce 1977. Měl jsem jednoho spolužáka a 30 spolužaček a v učení se mi velice líbilo. V té době jsem hrál s kapelou Rytmus Čížov. Moje rockové srdce mě ale donutilo založit vlastní kapelu Parazit. Hráli jsme ve třech, basa, kytara, bicí Katapulty, Credence a jiné tvrdé kapely té doby. Skupinu Parazit nám komunisté zakázali, zrovna v době, když jsem odcházel na vojnu.

Dva roky na vojně jste prožil celkem v pohodě jako ženista. Co bylo pak?
Po vojně jsem v roce 1982 založil skupinu Filtr. Hráli jsme sice jen 10 měsíců, ale stihli odehrát bezmála 70 vystoupení. Jenže komunisté nás označili za ideologickou diverzi a velice rychle nám zakázali hraní.

Co červená karta KSČ změnila ve vašem životě?
Přišili mi zákaz hudební činnosti v celém okrese Jihlava a vzápětí jsem v podniku opustil místo vedoucího pánských zakázek. Všeho jsem nechal a odešel do Brna, kde jsem si udělal profesionální hudební zkoušky zvané přehrávky. Do občanky jsem tehdy dostal razítko a stal se za totality umělcem na volné noze, což se tehdy hned tak někomu nepoštěstilo.

Vaše hvězda odstartovala skvěle. Co následovalo?
Pod brněnskou uměleckou agenturou jsem hrával po barech od Jihlavy po Olomouc, později v Brně, Prostějově a jinde. V roce 1987 jsem se s jednou kapelou vypravil do Norska na dvouměsíční hraní a později do Německa. O revoluci jsme hráli hymnu a na hranicích se objímali s pohraničníky přesně v den, kdy se otevřely hranice.

Využil jste po revoluci nových možností?
V Německu jsme založili agenturu a nastartovali program parodií světových umělců Cesta kolem světa. Parodovali jsme třeba skupinu Kiss, Pavarotiho, Dominga… Měli jsme svoje pyrotechniky, osvětlovače, zvukaře a jezdili po celé západní Evropě. V Německu kancelář a vlastní bydlení… Jeden den v Hamburku, druhý ve Vídni a další třeba v Milánu. Najezdili jsme za týden třeba tři tisíce kilometrů.

Nezačal vás rušný život zmáhat?
Začal. Jako kapelník jsem předal žezlo dalšímu a vymyslel pořad Hypochondr Show. Jezdil jsem s doktorem Pštrosmajerem. Zatímco jsem se převlékal, doktor popisoval publiku moje nemoci. Chvíli jsem byl Karel Gott, Tina Turnerová, pak Darinka Rolincová, jezdil jsem na koloběžce jako Jirka Korn… Od té doby mě všichni znají jako Hypochondra a mně se to líbí.

V té době už jste byl na cestě domů. Do čeho jste se pustil?
V roce 1996 jsem koupil v Jiříně statek a hned začal stavět a vybavovat nahrávací studio. Můj první skutek tam byla nahrávka mojí první desky Šenkýřka na chodbě.

Na rádiových vlnách často hrají vaší písničku Šenkýřka. Co o ní řeknete?
Známí zpěváci říkají, že se hraje často a všude. Mohu potvrdit, že v rádiových stanicích je to z písniček na přání jedna z nejžádanějších. Líbí se, je veselá, rychlá a rytmická. Loni jsem byl s Šenkýřkou na Rádiu Blaník devátý, letos mám pátou příčku.

Co je na práci moderátora nejtěžší?
Udržet se ve vysílání naživo stále ve střehu. Někdy je hodně těžké urejdovat hovor s člověkem opilým nebo v depresi, ale zatím se mi to daří.

Čeho se musí moderátor vyvarovat?
Když je problém ve vysílání, neměl by se v něm šťourat, ale hodně rychle ho opustit. Také se před vysíláním nedoporučuje sedět na večírku do rána do šesti.

Kam si chodíte dobíjet baterky?
Strašně rád lyžuji, letos jsem byl třikrát na horách. Tam si dobíjím baterky, co se hlavy týče, a tělu dávám zabrat. Také rád chodím do svého Pinecklubu, ale nejvíc mě nabíjejí manželka Lucie, dcerka Ela a dobré kafe po ránu.

Máte čas na koníčky?
Muzika mě pronásleduje celý život, přesto je to můj největší koníček. Poslední dobou ale dělám všechno pro to, abych mohl být co nejvíc se svojí malou Elinkou.

STANISLAV JELÍNEK