Nasbírat co nejvíc sil. To je teď pro Radka Jaroše priorita. V červnu odlétá do Pákistánu, odkud se pokusí zdolat svou poslední osmitisícovku. Pokud vrcholu nevyzpytatelné K2 dosáhne, získá Korunu Himálaje, a stane se tak prvním Čechem a teprve patnáctým člověkem na světě, kterému se povedlo bez použití kyslíku zlézt všech čtrnáct nejvyšších hor na Zemi.

Výprava na K2 bude ještě o kousek náročnější a nepředvídatelnější než ty ostatní. Jarošovi totiž chybí na prstech u nohou celkem jedenáct a půl článku. Přišel o ně kvůli omrzlinám z předchozí expedice na Annapurnu a zatím si netroufá odhadnout, jak velký handicap to v Himálaji bude. „Taková situace se nedá namodelovat. Jak se to zachová, budu vědět až v horách," říká Jaroš.

Větší starosti mu ale dělá brnění v rukou, které se objevilo, když po dlouhodobém nedobrovolném odpočinku kvůli operacím prstů zase začal trénovat. Provizorně pomohly obstřiky, na podzim však horolezce pravděpodobně čeká operace karpálů na rukou. Radek Jaroš ale není člověk, který by se rád litoval a lehko vzdával. O své místo mezi elitní skupinou horolezců se porve ze všech sil.

Co se v mládí naučíš…

Dům Jarošových býval dříve úplně na okraji Nového Města na Moravě, takže hned za plotem začínaly louky, bažiny, rybníky a potoky. Tam Radek Jaroš se svým bratrem a čtyřmi kamarády ze sousedství prožíval dětství. „Bylo to naše království, byl to svět Karla Maye. Jsem moc rád, že tenkrát byla ještě doba bez počítače a internetu. Dnešní děti žijí ve virtuálním světě. My žili v tom skutečném," vzpomíná horolezec na klukovská léta.

Sport ho provázel od malička a dodnes si nedovede představit život bez něj. V bytě má místo pro silniční i horské kolo, běžky, boty na běhání, kajak a samozřejmě horolezecké vybavení. „Už někdy v šesti letech jsme na procházce zkusili s bráchou vylézt malý skalní pilířek v lomu u Nové Vsi. Líbilo se mi to, takže když jsem slezl dolů, řekl jsem tátovi, že chci být horolezcem," vzpomíná na začátky své celoživotní vášně Radek Jaroš.

V mládí vyzkoušel fotbal, volejbal, atletiku, běžecké lyžování, jízdu na horském kole i skalní lezení. K horolezcům se dostal až v osmnácti a 7. března 1982 poprvé vylezl na Drátenickou skálu na Vysočině. Trvalo ale dalších dvacet let, než se se pro něj horolezectví stalo profesí na plný úvazek. Mezitím se Radek Jaroš oženil, založil rodinu, stal se společníkem ve stavební firmě zaměřené na výškové práce, neustále aktivně sportoval a zdolával další hory.

Klíčovou byla v jeho horolezecké dráze ta nejvyšší a nejslavnější Mount Everest. Poprvé se na ni vypravil v roce 1994, jejího vrcholu dosáhl o čtyři roky později. „Měl jsem to štěstí, že Everest byla moje první velká hora a že jsem se stal jedním z mála lidí na planetě, komu se tam podařilo vylézt ze severní strany bez kyslíku. Hrozně mě to nakoplo a motivovalo," přemýšlí Jaroš nad tím, který výstup byl v jeho kariéře nejdůležitější.

Horolezectví není jen lezení po horách

V následujících letech přidával do své sbírky další vrcholy hor po celém světě. Zlom v kariéře nastal v roce 2002 při páté expedici do nejvyššího pohoří. „Pochopil jsem, že jezdit minimálně jednou ročně do Himálaje, včetně řádné fyzické a materiální přípravy, prostě nejde s prací dohromady. Paradoxní je, že od té doby, co jsem profesionální horolezec, nemám vlastně na lezení jako takové vůbec čas," vysvětluje Radek Jaroš.

Aby mohl podnikat nákladné expedice, musí si na ně vydělat. Za vyhraná utkání s nejvyššími horami světa nedostává mnohamilionové odměny. Peníze získává od sponzorů, ale především vlastní aktivitou. Na expedicích fotografuje a filmuje, pravidelně vydává kalendáře, píše knihy, má za sebou desítky výstav a přednášek. Že by pro něj vyprávění o zážitcích z hor byla rutina, ale odmítá.

„Herci v divadle hrají stejný muzikál třeba pětsetkrát, já aspoň vyprávím o tom, co jsem skutečně zažil. Pokaždé, když promítám obrázky z Shisha Pangmy, kde jeden spolulezec drží svému naprosto vysílenému kamarádovi hlavu, aby mohl vidět vrchol, mám co dělat, abych se nad tím úžasným kamarádským gestem nerozbrečel," popisuje krásné chvíle z nejvyšších míst planety.

Smrt v horách

Radek Jaroš však poznal také stinné stránky svého povolání. Hory mu vzaly jeho první lásku. S přítelkyní Marcelou a partou kamarádů se tenkrát vypravili do Tater. Mladý pár se rozdělil a každý šel jinou cestou. Na té společné už se nikdy nepotkali. Marcelu zabila v horách lavina. I po třiceti letech se Jarošovi při vyprávění o neštěstí zalesknou oči. „Na něco takového existuje jediný lék, a to je čas. Člověk nesmí zapomenout na báječnou holku, ale na tu blbou událost, která se stala. A hlavně jít dál, jinak to nejde," je přesvědčený horolezec.

Krásná a těžko dostupná místa na Zemi si občas vyberou až příliš krutou daň, ale Jaroš nemá rád, když se tragédie z hor zveličují. „Novináři rádi vytahují historky o tom, jak je cesta na Everest posetá mrtvými horolezci. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že za dvacet expedic jsem ani jednou nepotkával někoho zraněného, komu by nikdo nepomáhal," říká Jaroš. Sám tři nešťastné horolezce zachraňoval a přiznává, že člověk tím dost výrazně riskuje vlastní život, takže úplně každý to neudělá: „Realita je ale taková, že nejvíc se o horolezcích píše, když umřou."

Nejblíže smrti se Radek Jaroš dostal při výpravě s Petrem Maškem, kdy na ně začala ze sedmi a půl kilometru padat lavina. Masa sněhu naštěstí těsně před horolezci změnila svůj směr. „Nebyl to příjemný pocit," směje se teď při vzpomínkách na horké chvilky. Jakákoliv chyba, zakopnutí nebo pád znamená v horách konec. Ne konec závodu nebo hry. Konec života. „Proto je důležitý strach. Je to pojistka, zvednutý prst, který varuje. Je nebezpečné upnout se k vrcholu, protože cílem není vrchol, ale návrat," popisuje úskalí horolezectví Jaroš.

Sbor Rychlých šípů

Zvládnout úspěšnou několikaměsíční expedici v Himálaji nevyžaduje jenom výbornou fyzickou, materiální i psychickou výbavu, odvahu a odhodlání, ale také ty správné lidi okolo. „Tak jako všude jsou mezi námi dobří borci i ješitní a nafoukaní podrazáci. Ale vzhledem k tomu, že tam nahoře si člověk moc dobře uvědomí, jak malinkaté kolečko v přírodě je, troufnu si tvrdit, že lepších charakterů je v horolezectví oproti běžné populaci o poznání víc. To ale neznamená, že jsme sbor Mirků Dušínů nebo Rychlých šípů," usmívá se Radek Jaroš.

Za jednu z nejlepších expedic považuje tu na vrchol Cho Oyu v roce 2004, kam jej doprovázel také lyžař Martin Koukal. „Radek mě přivedl k horám a pomohl mi splnit sny. Považuju jej za svého nejlepšího přítele a jednoho z nejdůležitějších lidí v mém životě. Je to skvělý parťák do nepohody, který vždycky pomůže," oceňuje charakter svého přítele Koukal.

K tomu, aby se dostal mezi nejlepší horolezce světa, pomohla Jarošovi nátura sportovce, štěstí být ve správnou chvíli na správném místě, ale především usilovná práce na cestě za svým cílem. „Spousta lidí by dokázala to samé co já, ale nechtějí tomu obětovat svoje zdraví, rodinný život nebo pohodlí. Pak sedí v hospodě a říkají: ‚Ty vole, to bych taky vylezl, to není problém.' Ano, vylezl, ale sedí v hospodě a je rád, když po desátém pivu doleze domů," říká horolezec, jenž tento měsíc oslaví padesáté narozeniny.

Manželství Radku Jarošovi nevydrželo, ale dobré vztahy s bývalou ženou Petrou i dětmi ano. Nejstarší dcera Andrea žije v Praze a studuje FAMU. Syn Ondřej, také vysokoškolák, žije s otcem v Novém Městě. Z jiného vztahu má horolezec další dvě děti a se současnou přítelkyní vychovává ještě tři její potomky. „Nedávno mně Andrea řekla, že mám vlastně sedm dětí," usmívá se horolezec. Ač měl partnerky z různých koutů republiky a procestoval téměř celý svět, svoje doma má už téměř padesát let v rodném domě v Novém Městě na Moravě.

O zážitcích z hor vydal Jaroš čtyři knihy, dvě z nich napsal společně s dcerou. Jako dítě nesla Andrea Jarošová výpravy a nepřítomnost svého otce velmi těžce a přiznává, že jejich vztah nebyl vždy ideální. „Hodně nám pomohlo to, že jsme se spolu pustili do psaní knížky Hory, má panenko. Myslím, že svým výkonem jsem v tátových očích stoupla, a vycházíme teď spolu mnohem lépe," uvádí Andrea.

Rozšiřovat si obzory

Díky horolezectví procestoval Radek Jaroš Evropu, Severní a Jižní Ameriku, Afriku i Asii. Poznávání jiných zemí mu rozšiřuje obzory. „Nejvyšší hory jsou většinou v těch nejdrsnějších oblastech světa, a tam žijí lidé svůj těžký, ale krásný život," říká Jaroš. Mrzí ho, že v Česku se lidé i přes své velmi poklidné a pohodlné živobytí pořád mračí: „Pokaždé, když si to uvědomím, tak se nad tou malicherností musím rozesmát."

Nadhled a optimistický přístup k životu z něj přímo čiší. Ze zmrzačených prstů na nohou si nic nedělá, rád chodí bosý, hodně se směje a s lidmi jedná na rovinu. Spolupracuje s několika organizacemi, které se věnují problémovým nebo postiženým dětem. Navštěvuje děti v novoměstském Centru Zdislava, rozdává jim svoje knížky, DVD a kalendáře, je jim vzorem. „S nimi si vždy uvědomím, jak směšné je fňukat nad tím, že jsem přišel o prstíčky nebo mě že bolí nožičky, když ony nemají ani šanci zažít to, co já, a přitom jsou tak šťastné a neustále vysmáté," říká Jaroš.

Nadcházející expedice je v kariéře Radka Jaroše důležitá meta. K2 se pokusil zdolat už několikrát, nejnebezpečnější osmitisícovka jej však zatím na svůj vrchol nepustila. I když druhé nejvyšší hoře světa věnoval spoustu energie a sil, nijak se k získání Koruny Himálaje neupíná.

„Nejsem umanutý nějakém konkrétním cílem. Vždyť hor, krásných míst a věcí je na světě tolik! Můj život není a nikdy nebyl jednoduchý, ale užívám si ho po všech stránkách naplno a plním si sny, o kterých se mi ani nezdálo. Jsem vlastně permanentně šťastný," zamýšlí se nad svou kariérou nejúspěšnější český horolezec.

MARKÉTA ČERNÁ