Jaroslav Honěk pomáhá pětaosmdesátileté Marii Doležalové, která žije v domově pro seniory.

Jak jste se k práci dobrovolníka dostal?
Moje partnerka Helenka dříve pracovala v Centru pro rodinu Jihlava. Zaujala mě práce dobrovolníků a chtěl jsem to také zkusit. Rád pracuji s dětmi. Připravuji například speciální programy Artemise pro děti ve školkách a školách. Rozvíjejí jejich sociální schopnosti, komunikaci a podobně. Začal jsem tedy nejdříve chodit na dětské oddělení v nemocnici, jenže protože mám problémy s imunitou, bál jsem se infekce. Pak mi Helenka povídala o paní Doležalové.

Co vám o ní vyprávěla?
Že přestože jí je přes osmdesát let, nevidí a neslyší, je to velice živá, společenská a aktivní paní.

Nevidí a neslyší? Jak se spolu dorozumíváte?
To bývá někdy dost složité. Ona zbytky sluchu má, ale musím se nastavit na určitou frekvenci zvuku, kterou ona je schopna vnímat. Když jsem jí chtěl sdělit, že jsem Dobrocha vyhrál, připravoval jsem se na to dlouho dopředu. Musel jsem si pečlivě rozmyslet, jaká slova volit, aby tomu rozuměla.

Jak na to reagovala?
Měla velikou radost.

S čím jí pomáháte?
Jde většinou o banální záležitosti, jako třeba dát jí věci zpět na své místo. Mnoho lidí si neuvědomuje, jak je to pro slepého člověka důležité, mít vždy věci na stejném místě. Ona třeba tráví spoustu času tím, že něco hledá, a přitom je to mnohdy úplně zbytečné.

Jak dlouho a jak často paní Doležalovou navštěvujete?
Chodím za ní už tři roky od května 2012, což byl přibližně rok po úmrtí jejího manžela, který byl pro ni doslova vším. Teď u ní bývám každý čtvrtek. Občas se za ní zastavím i jindy, mám-li kolem cestu.

Co vám dobrovolnictví přináší?
Nechci, aby to znělo jako klišé. Mám pocit, že lidé by si prostě měli pomáhat, dávat si navzájem. Paní Doležalová je hodně opuštěná. Je ráda, že za ní někdo přijde a třeba ji jen vezme za ruku.

Znáte se již dlouho. Řekl byste, že jste přátelé?
Určitě ten vztah v přátelství přerostl, a to velice silné. Řekl bych, že jsme její rodina. S partnerkou jsme i uvažovali, že bychom si pořídili dvougenerační domek a bydleli společně. Nakonec z toho ale sešlo, protože paní Doležalovou navštěvují v domově dvě kamarádky, které by to za ní pak měly moc daleko.

Mluvil jste o tom, že je paní Doležalová velice aktivní, co jste tím myslel?
I přes svůj handicap se velice zajímá o věci kolem sebe. Má například i e-mailovou poštu a speciální program, který jí zprávy přečte. Ona nemá děti, ale když žil její manžel, jezdili spolu hodně například na rekondice a podobně. Také dříve přednášela o hluchoslepotě na školách. Zná se také osobně s Táňou Fischerovou, Zuzanou Roithovou, se kterými si také dopisuje. Píše prózu a básně, vyšívá speciální ozdoby, vystavuje…

Váš příběh může být motivací pro ostatní. Co byste jim vzkázal?
Je to o prioritách a čase. Když ho chcete mít, tak si ho najdete.

IVANA HOLZBAUEROVÁ