Jak uvedla agentura ČTK (jejíž zaměstnanci to vyčetli z ruských médií, nebo se chytili jiného ověřeného a prověřeného zahraničního zdroje), otřesy půdy podle seismologů dosahovaly téměř pěti stupňů Richterovy škály a jejich epicentrum bylo prakticky přímo na frontové linii, zhruba dva kilometry severovýchodně od přístavu Mariupol, jehož východní předměstí je rozhraním mezi jednotkami ukrajinské armády a proruských separatistů. Seismo-logové už dnes sice raději používají termín magnitudo (velikost) zemětřesení, který je přesnější než „populárnější" stupeň (Richterovy stupnice), ale na tom nesejde; podstatné je, že zmíněné zemětřesení o magnitudu (skoro) 5.0 na východě Ukrajiny nezpůsobilo větší škody a podle všeho ani nezranilo žádného člověka.

Vypadá to jako celkem dobrá zpráva. Vypadá to tak. Jenže – zemětřesení je to poslední, čeho by se měli těžce zkoušení lidé na východní Ukrajině bát a děsit. Zemětřesení je to poslední, čeho se bojí a děsí.

ČEHO se tam tedy lidé bojí a děsí? Ptáte se vážně? Nebo si děláte legraci? Neděláte. Protože nic nevíte. Ostatně co byste zrovna vy tady mohli vědět o… bytostném (lidskou bytost paralyzujícím) strachu a děsu. Co byste vy mohli vědět o strachu, děsu a nepopsatelné bolesti…

Ale kdybyste si poslechli jedno (aspoň jedno!) krvácející a vykrvácené srdce, možná byste tu bolest z dálky zahlédli…
To krvácející, vlastně už vykrvácené srdce patří zmrzačené mladé ukrajinské – východoukrajinské – matce…
Je to rok stará – bohužel však stále aktuální – zpověď, která vám ovšem řekne víc než objektivní analýza…

Ne, nemám v úmyslu vás tou zprostředkovanou zpovědí dojmout; každopádně (i) TOHLE je – východní, „separatistická" – Ukrajina, 
o níž vám vrcholní čeští 
potentáti a elitní presstitu
ti, držící basu s Kyjevem, 
pro jistotu nevyprávějí (neboť by vás tím mohli znejistit):
– Kameraman vchází do pokojíku kdesi na ubytov
ně. V kolébce leží miminko 
a jeho babička teskně praví: „Je to těžké. Je to hrozné. Je to nevyslovitelná bolest, otevřená rána, která se nikdy nevyléčí. Je opravdu moc těžké přijít o takového mrňouska…" Babička svírá oběma svýma rukama velkou zarámovanou fotku usmívající se holčičky. Vedle staré ženy sedí na posteli matka onoho dítěte v kolébce i oné holčičky na obrázku, a také malého chlapce, který je rovněž v místnosti.

Matka, jež má jen jednu ruku, pravou; levá je obvazem omotaný pahýl končící u lokte, pohlédne do kamery, nadechne se a začne mluvit: „Mé srdce není temné, není černé, ale kdybych teď mohla stát proti Porošenkovi (ukrajinskému prezidentovi), řekla bych mu: Jsem silně nábožensky založená 
a odkudsi ze dna svého srdce vám, Petro Porošenko, přeji dlouhý život. Přeji si však i to, abyste po zbytek svého dlouhého života trpěl stejnou bolestí, jakou pociťuji já v této chvíli. Fyzická bolest pomine, tělo se vyléčí, ale jste to vy, kdo zabodl dýku do mého srdce, kdo mě připravil o mé milované dítě. Přeji si, abyste den co den pociťoval ten stejný strašlivý strach, který pociťovala moje malá dcerka předtím, než byla roztrhaná na kusy. Pokud v sobě ještě máte zbytky lidskosti, prosím vás, zastavte to. Skončete tu válku. A prosím celý svět: Zastavte to. Zastavte ukrajinský režim! Zastavte pobíjení matek a jejich dětí. Chlapci, vojá
ci, to není vaše válka. Když 
vám ustřelí ruce nebo nohy, nikdo vám neřekne díky. 
Neposílají vás do boje 
s militaristy, budete vybízení k zabíjení žen, dětí a civilistů… Jste jen loutky, jste nástroje v rukou vašich bossů, šéfů… Prosím vás, zastavte to. Prosím každého z vás. Obracím se na celý svět. Jménem mé maličké dcerky, která už není, ale která milovala svět, aniž by mu jakkoli ublížila."

Babička pronese: „Děťát
ko se probudilo. To je Milana, její malá sestřička…"
Matka na vteřinku zmlkne, hned však pokračuje: „Můj manžel byl pro mě vším. Nedávno se nám narodila dcerka. Byli jsme šťastná, radostná rodina. 
A najednou se mi život zhroutil.

Nechápu proč. Nerozumím tomu, co se stalo. Čím jsme se provinili?"
Matka pláče, ale mluví dál do kamery: „Moje malá Káťa (dívka z fotografie) byla roztržena na dva kusy. Ani jsem neměla příležitost naposledy se na ni podívat v rakvi. Byla znetvořená, zohyzděná… Kolik jiných matek jako já nyní roní slzy?"

Žena bere do ruky jiný zarámovaný snímek své dcery: „Podívejte se. Pohleďte na tu dívenku. Proč? Proč? Zlatíčko moje! Uměla všechno. Pomáhala. Bylo to dítě od Boha. Proč ona? Mě vezli do nemocnice a ona… ona byla rozervaná na kusy. Stejně jako můj krásný muž…"
Malý synek se přiblíží 
k obrázku a ukazuje na dívenku: „To je Káťa, Káťa…"

Matka pokyvuje hlavou: „Ano, Káťa. Káťa už není. To je všechno, co mi z ní zbylo. Dvě fotografie. Petro Porošenko mi ji vzal."
Tuzemská média, jež jsou vždy něčím plně až hystericky zaujatá (brexitem, migrační krizí, teroristickými útoky…), situaci na Ukrajině, poslední dobou, a byla to (relativně) dlouhá doba, „zpravodajsky" ignorovala, takže běžný čili neinformovaný a dezinformovaný Čech mohl snadno nabýt dojmu, že na (východní) Ukrajině se „v podstatě" už nic vážného a fatálního neděje.
Opak je pravdou.

Peklo na Donbasu nevyhaslo. Dokonce se znovu začalo přikládat pod kotel.
Marně volá – z ruského zajetí propuštěná – pilotka 
a poslankyně Naděžda Savčenková po míru, marně drží hladovku.
Mají ji za blázna.

Možná bláznivá je. Vlastně je to dost pravděpodobné.
Jenže – na Ukrajině jsou 
u moci ještě větší šílenci…
A ti chtějí VÁLKU!

Nedávno zveřejněné informace o velitelích z tzv. dobrovolnické (prokyjevské) jednotky Tornádo, jejichž mobily obsahovaly záběry 
ze znásilňování nezletilých dívek (plus ještě horší zvěrstva…), dávají tušit, jací psychopatičtí – neonacističtí – pacienti to také na výcho
dě země válčí… Mimochodem – jednomu z těchto polovojenských bláznů, znásilňovačů a vrahů, Ruslanu Oniščenkovi, (tuším loni) patriarcha Filaret, chorá hlava kyjevské ortodoxní církve, udělil(a) vyznamenání „Za lásku a obětování se ve službě ukrajinskému národu"… Je třeba ještě něco dodávat?

Buď jak buď, Ukrajina 
se stane opět (a už brzy) 
i v české kotlině velmi neradostným a hlavním politickým a mediálním tématem…
Buďte připraveni.

A „připravit" se můžete třeba i tak, že se (na internetu) podíváte na film „Ukrajina: Masky revoluce" dokumentaristy Paula Moreiry… Ten jste „zatím" (ani) ve veřejnoprávní televizi zhlédnout nemohli, pro-tože by se „kamarádi" v Kyjevě zlobili… Jako se zlobili 
a čertili, když tento „výbušný" snímek (bourající „vaše" představy o „demokratickém" Majdanu) odvysílaly televizní stanice ve Francii (Canal+) nebo Polsku (TVN 24).

Někdy je ovšem dobře, když se někde někdo zlobí 
a čertí… Nemyslíte?

Roman Streichsbier, autor je editorem Deníku