Jaká je nyní situace ohledně přesčasů a co by se mělo od prosince změnit?

Situace je taková, že lékaři pracují v úplně stejném režimu už třicet let. Máme osmihodinovou pracovní dobu ve všední dny plus čtyřiadvacetihodinové služby. Po těch chodíme domů, máme osm hodin náhradního volna. Pokud den po službě vyjde na víkend či svátek, náhradní volno si nemáme jak vybrat a naskakují přesčasy. V rámci iniciativy, ke které jsme se přidali, jsme od prosince vypověděli přesčasovou práci, kterou budeme mít v tu dobu už beztak dle zákona všichni vyčerpanou, i kdybychom se bavili o nově stanovených 832 hodinách přesčasů. Pokud nedojde k dohodě s ministrem zdravotnictví, odpracujeme v prosinci jen základní pracovní dobu. Jak se k tomu postaví management nemocnice, bude na něm.

Lékař Jindřich Bárta, na snímku druhý zprava, v době kdy ještě pracoval jako primář urologie v brodské nemocnici.
Lékař z Vysočiny: Válkovy přesčasy znamenají víc práce za méně peněz

Kolik tedy aktuálně máte každý měsíc přesčasů?

Je to různé měsíc od měsíce, průměr je ale kolem osmdesáti hodin. Někdy je to méně, někdy více, různí se i skladba služeb. Například můj rozvrh na říjen je takový, že mám dvě všední služby, a ve třech týdnech mám jednu páteční, jednu v sobotu a jednu v neděli. Tři víkendy jsou svým způsobem zbořené. I pokud z práce odejdu v sobotu ráno, nemohu ji nijak smysluplně využít, protože mi to únava z předchozích 24 hodin nedovolí.

Osmdesát hodin přesčasů znamená, že když vy a jeden váš kolega odmítnete dělat přesčasy, bude muset nastoupit další doktor. A ti nejsou…

My jsme poměrně velká nemocnice, i lékařská základna na našem oddělení je poměrně velká. Úbytek přesčasů u jednoho nebo dvou doktorů by zásadní omezení péče neznamenal, nicméně my jsme v rámci oddělení ty přesčasy vypověděli úplně všichni. To mění situaci.

V další části rozhovoru se ještě dočtete:
– jestli bude kolabovat zc´dravotní péče v nemocnici.
– co zkušeného lékaře na současné situaci nejvíc štve.
– proč s únavou nepomůže ani delší dovolená.

Takže bude kolabovat zdravotní péče?

Z pohledu oddělení ARO se nabízí jako okamžité řešení neobsloužit každý pracovní den několik pracovišť, na jejichž chodu se anesteziologové podílejí, což jsou například operační sály, diagnostická pracoviště a podobně. Ani tak by se naši lékaři ročně nevešli do 416 hodin přesčasů, které bych já osobně považoval za ještě snesitelné. Změna systému je běh na dlouhou trať, ale je důležité ji alespoň nastartovat. Museli by se přijmout noví kolegové, kteří ale okamžitě dostupní nejsou. V Jihlavě je zhruba pětadvacet aktivních anesteziologů a všichni už teď pracují v nemocnici. Mohou přijít absolventi, ti ale potřebují minimálně rok, než se zapracují.

Jaký je váš postoj? Štve vás, že každý měsíc trávíte v práci o polovinu delší dobu než je tomu v jiných profesích?

Kdyby mě to neštvalo, tak bych se k té iniciativě nepřipojil. Co mě, staršího doktora s jedenáctiletou praxí, štve úplně nejvíc, je ale něco jiného. Když jsem se já na gymnáziu rozhodoval, jaké povolání zvolit, věděl jsem, že studium medicíny je extrémně náročné, dlouhé a nesáhneme si během něj na vlastní příjem, bude potřeba se hlavně učit. Věděli jsme, že práce lékaře je zatížená obrovskou přesčasovou prací a že nástupní platy jsou nízké. Tenkrát mě všichni chlácholili, že než dostuduji, pracovní podmínky a ohodnocení se jistě změní k lepšímu. Za sedmnáct let se nezměnilo vůbec nic, a to hlavně pro mladé kolegy, absolventy. To je první věc.

A co dále?

Druhá věc je, že se po jedenácti letech cítím skutečně unavený. Už studium bylo odlišné od většiny oborů, na medicíně je potřeba se denně učit, omezit koníčky a kamarády. Tam člověku uteče šest mladých let. A potom člověk přijde do práce, kde je systém zaběhnutý, všichni dělají přesčasy a člověka nenapadne, že by to mohlo být jinak. Po jedenácti letech praxe a šesti letech náročného studia je už ovšem vyhlídka na dalších třicet let pracovního života v takto zavedeném systému, s tímto objemem přesčasů, naprosto deprimující.

Lékařka Zuzana Nevoralová.
Úspěch lékařky z Jihlavy: je členkou prestižního výboru. První z Vysočiny

Říkal jste, že za třicet let nepřišla žádná změna…

Já se bojím, že pokud to necháme běžet, bude se to přenášet na další generace. A to já nechci ze dvou důvodů. Mám samozřejmě děti a i moje manželka je lékařka. Dcery se odmala pohybují ve zdravotnickém prostředí a je možné, že i ony projeví o povolání lékařky zájem. A já bych jim za těch dvanáct, čtrnáct let, kdy se budou o svém povolání rozhodovat, strašně rád řekl, že za nás to stálo za prd, ale už se to změnilo. Přesčasy se umírnily a nástupní plat je slušný, má proto cenu jít medicínu studovat, protože je to navíc krásný obor.

Těmto pocitům rozumím…

Druhá věc, která mě rmoutí obecně je, že medicína zůstává neatraktivní pro lidi, kteří pro ni mají potenciál, ale ze všech uvedených důvodů si nakonec vyberou obor jiný, kde si lze vydělat slušně hned po škole, nemusí se tam dělat tolik přesčasů a studium není tak náročné. Obecně muži se proto už teď medicíně vyhýbají, pokud chtějí adekvátně zastat tradiční roli živitelů rodiny. Doufám, že díky současnému protestu se situace ve zdravotnictví zlepší a atraktivita medicíny jako povolání znovu stoupne.

Takže ministr Válek udělal dobře, že se dal do změn celého systému, jen nezačal úplně šťastně?

Problém je, že pan ministr Válek řekl, že přesčasové hodiny klesnou zpět na 416 a že zlepší ohodnocení mladých lékařů, škrtne jedenáctou platovou třídu a všichni půjdou rovnou do dvanáctky. Ale mně to prohlášení připadá jako pokus uchlácholit veřejnost, že se něco dělá. Nejde o to přesčasy zrušit na papíře, ale vytvořit takové podmínky, aby jejich objem byl snesitelný. To ale nejde udělat ze dne na den. Musíme si počkat na 20. října, s čím ministerstvo přijde. Pro všechny by byl lepší návrh řešení, které se co nejdříve dostane do praxe.

Rozsáhlým graffiti na legální ploše v Mostecké ulici vzpomněl umělec Aleš Tomana na svého otce. Známý zooog a cestovatel zemřel před měsícem.
Hakuna Matata. Zesnulý zoolog Toman má v Jihlavě graffiti od svého syna

Dokážete odhadnout, zda může dojít k hlubším, systémovým, změnám, nebo se jen vrátí ten zmiňovaný třicet let starý systém?

Osobně si myslím, že budou lékaři skeptičtí ke slibům. Jsou už poučení z akce Děkujeme, odcházíme, kdy se podepsalo memorandum, které ale další vláda ignorovala. Vlna nevole je nyní velká, lékaři jsou dobře organizovaní a spojení, změny určitě nastanou. Věřím tomu.

Mohou přijít takové změny, že se zbavíte únavy, o které po jedenácti letech v praxi mluvíte?

Nejde jen o jedenáct let v praxi. Nesmíme zapomenout, že jsme prošli několika vlnami covidu. Museli jsme významně navýšit počet sloužících lékařů a už to nebylo o čtyřech až pěti čtyřiadvacítkách ze měsíc, ale osmi až deseti. Od té doby mě ta únava drží.

Jihlavský lékař Tomáš Tajč.Jihlavský lékař Tomáš Tajč.Zdroj: Deník/Martin SingrKdo je Tomáš Tajč:

- je mu 37 let
- je zástupcem primáře ARO a vedoucím lékařem lůžkové části ARO v Nemocnici Jihlava
- od začátku své praxe, od roku 2012, pracuje v Jihlavě na stejném oddělení
- bydlí v Horní Krupé, je ženatý a má dvě děti ve věku 4 a 6 let
- jeho zájmy jsou hudba a motorismus

Delší dovolená nepomůže?

To je problematické. Pokud si chci během měsíce vybrat čtrnáct dní dovolené, tak během následujících čtrnácti dnů musím těch pět služeb zase odsloužit. My jsme tak od covidu unavení a když si vezmeme čtrnáct dní dovolenou, abychom se z toho dostali, tak pak během dalších čtrnácti dnů odsloužíme pět čtyřiadvacítek. To člověka okamžitě po dovolené sesune zase zpátky k zemi, to je příčinou té chronické únavy.

Přitom zodpovědnost lékařů na tomto oddělení je značná…

Je velká. Nechci stavět ARO nad jiné medicínské obory, ale faktem je, že sem se nám dostávají lidé, kterým selhává jedna nebo více životních funkcí a my jsme poslední instancí, která s tím může něco udělat. Na našem lůžkovém oddělení ale samozřejmě i v rámci podávání anestezie neustále pracujeme s léky, které uvádějí člověka do bezvědomí, zastavují jeho dýchání, které poté musíme přístrojově převzít, zásadně ovlivňují jeho krevní oběh. Ve správném dávkování prokazují obrovskou službu, chyba v jejich indikaci či podání může mít obrovské důsledky, včetně fatálních. A to je jeden z důvodů, proč si myslím, že je potřeba situaci řešit, aby péče o pacienta zůstávala bezpečná. A také, abychom byli schopní tu práci, kterou máme rádi, dělat až do důchodu.