„Kuřáci, kteří prodělali válku v zákopech, poznali, jakou utěšitelkou ve strádání jim byla cigareta, obvykle v rychlosti vykouřená. Po návratu domů zůstali své utěšitelce věrni a cigareta se stala požadavkem téměř všech,“ připomněl František Včela, jeden z prvorepublikových šéfů Československého tabákového průmyslu.

Uvnitř třinácti velikých budov na třech nádvořích tabačky se mnohdy děly neuvěřitelné věci.

Zrovna před 105 lety v dubnu 1916 utíkaly dělnice od tabákových strojů a volaly, aby magistrát zajistil jídlo jejich hladovým dětem. Přitom jim muži přežívali či umírali stovky kilometrů daleko na bojištích první světové války.

Nebylo maso, ani mouka a brambory

V chudších jihlavských rodinách často zbyla dětem jen plačící maminka a vdova s těžkým údělem. „Ceny všech potravin vyletěly několikanásobně a rozdělovaly se lístky. Na jednu osobu na týden bylo 2,6 kilogramu chleba a čtvrt kila mouky. Maso nebylo, pak ani mouka a brambory,“ připomněl svého času jihlavský historik Karel Křesadlo.

Dodal, že na jaře 1916 se na jihlavském náměstí opakovaně srocovaly desítky a stovky protestujících žen. Vyjednávaly s většími či menšími úspěchy s radními o přídělech potravin, ale po roce jim došla trpělivost. Zastavily práci a 15. května 1917 před jihlavskou radnicí už nelétala jen silná slova. „Starosta Inderka odchází se zkrvavenou hlavou po úderu kamenem, byl dán povel k vyklizení náměstí. Strážníci se prosazují tasenými šavlemi. Na obou stranách jsou zranění,“ přiblížil historik Křesadlo. Zraněni byli i velitel městské policie a inspektor.

Vojáci nikdy nešli na cvičák či do pole bez fajfky s malovanou porcelánovou hlavičkou či bez docela obyčejné bílé pěnovky. Bankéři si dopřávali značková havana. Feministky, modistky, umělkyně a modernistky v kavárnách vykuřovaly z dlouhých špiček cigarety.

A kdeže přicházela na svět ta slast z tabákového dýmu?

Hbité ruce žen

Časně zrána, kdy ještě ostatní měli před sebou hodiny spánku, přišli do jihlavské tabákové továrny topiči, aby ve dvou kotelnách roztopili oheň pod kotly parních strojů. Současně s nimi přišla parta topičů pro kamna v pracovních sálech. Obří stojící válce měly přes zimu nepříjemnou vlastnost. Kdo měl pracoviště blízko, potil se a kdo byl daleko na konci dílny, mrznul. A v létě proti prachu nepomohla ani všechna okna dokořán. Krátce před začátkem práce přišla další parta – osvětlovači. Ti měli za úkol rozžehnout na všech pracovištích plynová světla. Pak parní houkačka ohlásila začátek práce. Ale bývaly doby, kdy zvonil zvon jako na kostele. Tak to vypadalo v „tabačce“ po ránu.

„Strojníci pak spustili parní stroje k pohonu transmisí a jelo se. Ve výrobě doutníků hbité ruce žen vytvářely potěšení pro doutníkáře. V řezárně cigaretového a dýmkového tabáku se lopotili řezači, aby pod lisovací válce starých řezaček nacpali tabákové listy. Ve výrobně cigaret prastaré stroje lomozily údery ořezávačů cigaret a směsice rámusu drásala nervy dělníků u strojů, ponejvíce žen,“ popsal zmiňovaný František Včela.

Tabáková výroba v Jihlavě skončila roku 1958 přemístěním do Kutné Hory. Továrnu obsadil Národní podnik Tesla. Dnes komplex budov poskytuje nejrůznější služby sociální, zdravotní a obchodní.

STANISLAV JELÍNEK