V Bulharsku se letos upálili už tři lidé na protest proti poměrům v zemi, kterou sužují extrémně vysoké ceny energií, chudoba a korupce. K sebezápalné oběti často sahají i buddhističtí mniši v Tibetu ovládaném železnou rukou čínské vlády.

Před 44 lety zvolilo tuto nejkrajnější formu odporu a nesouhlasu s politikou komunistického režimu také několik jednotlivců v tehdejším Československu. Od ledna do dubna 1969 se jen v Čechách a na Moravě pokusilo upálit dvacet pět mužů a čtyři ženy! Sedm, někde se uvádí až deset, z těchto převážně mladých lidí na následky popálení zemřelo.

Ovšem zprávy o „uragánu sebevražd", řečeno s filozofem Ladislavem Klímou, se na veřejnost prakticky nedostaly, a pokud přece, tak v minimalistické, takřka nic nesdělující formě. Přesto tři mrtví, kteří sami sebe položili na oltář svobody, jsou dodnes považováni za živé pochodně, dobrovolně vzplanuvší ve vzdoru…

Ne sovětské okupaci, ne postupující normalizaci takto řekli:

Dvacetiletý Jan Palach.

Osmnáctiletý Jan Zajíc.

A Evžen Plocek - devětatřicetiletý reformní komunista, který se zapálil na Velký pátek 4. dubna 1969 v centru Jihlavy. Pět dní poté v nemocnici skonal. Na jeho pohřeb přišlo pět tisíc lidí.

Také Plocek se pokusil vyburcovat národ, který pod dohledem spřátelených vojsk až příliš rychle zapomněl na Pražské jaro. Socialismus v ČSSR fatálně selhal, nenašel „lidskou tvář", již několik měsíců do srpna osmašedesátého roku hledal…

Lidská tvář. O tu Plockovi vždycky šlo. Ostatně „lidskou tvář" také zmínil na papírku, který odhodil na jihlavském náměstí Míru (dnes Masarykově), když už hořel… I když motiv jeho činu není zcela jednoznačný, podle všeho právě na to, že komunistická strana sešla ze správné cesty, chtěl svou demonstrativní sebevraždou poukázat.

Kým vlastně byl Evžen Plocek? Citlivý člověk s ideály, který postupně přestal věřit tomu, že každodenní poctivá práce má smysl… A jaký byl jeho příběh?

Nástrojař, který se stal náměstkem

Narodil se 29. října 1929 v katolické rodině jako druhý syn manželů Marie a Františka Plockových. Po základní škole se vyučil nástrojařem. Když skončila válka, nastoupil do Motorpalu, největšího jihlavského podniku. Ve čtyřiadvaceti letech se oženil, v květnu 1954 mu jeho paní Zdena porodila syna Jiřího.

V roce 1955 Evžen Plocek vstoupil do KSČ. Stal se předsedou Revolučního odborového hnutí (ROH). Dodělal si maturitu a dálkově vystudoval Vysokou školu ekonomickou. Díky tomu v Motorpalu získal nejprve místo šéfa obchodního úseku, později dokonce post náměstka ředitele.

Když přišel rok 1968, stranický funkcionář Plocek aktivně podporoval celospolečenské změny, které tehdy hýbaly republikou. Novopečený člen Okresního výboru KSČ v Jihlavě se stal delegátem mimořádného sjezdu strany.

Jenže v srpnu vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy… Plocek přijel do Prahy na vysočanský sjezd KSČ, který se konal bezprostředně po invazi. Delegáti požadovali okamžité stažení okupačních armád. Samozřejmě zbytečně. Cizí tanky v zemi zůstaly. A sny o reformách vzaly za své. To ale Evžen Plocek ještě neklesal na duchu. Sepsal dopis, v němž konstatoval, že „násilí dočasně zvítězilo, nezničilo však myšlenku". Uběhly však týdny a měsíce a… Nic. Nic. Nic.

Ale v lednu 1969 se upálil Jan Palach. V únoru Jan Zajíc. Demoralizovaný národ zvedl hlavu. Ta ovšem vydržela „nahoře" pouze chvíli.

Na březnovém zasedání OV KSČ v Jihlavě si tedy vzal Plocek slovo a bez servítků promluvil o neblahém vlivu strany na společnost. Nebojácně se taktéž zmínil o negativních důsledcích spolupráce ČSSR se SSSR: „Po cestě k socialismu jsme šli za Sovětským svazem, tak jsme se mu dívali do zad. Když si zašel on, zašli jsme i my. Možná, že kdybychom se dívali kupředu k cíli, kdybychom se dívali dál, uvědomili bychom si, že každý máme na tuto cestu jiné boty. Nebyli bychom tak utrmácení jako nyní."

Když potom českoslovenští hokejisté na světovém šampionátu ve Stockholmu dvakrát porazili nenáviděný Sovětský svaz, byl to balzám na duši poníženého státu a jeho malomyslných obyvatel. Lidé především v Praze vyrazili do ulic. Radost však netrvala dlouho. Dav při oslavách, jež se proměnily v protisovětské demonstrace, vymlátil výlohu kanceláře Aeroflotu. A komunisté začali hrozit. Světlo naděje zhaslo. Tehdy si Evžen Plocek uvědomil, že nastává doma temna. Perspektiva se ztratila. I jako komunista s funkcí se cítil naprosto bezmocný. V mysli mu uzrál nápad, který uskutečnil na Velký pátek 4. dubna. Ten den se na cestě ze zaměstnání nejprve na skok zastavil u rodičů. Když od nich odcházel, prohlédl si náměstí, které žilo poutí…

„Pravda je revoluční"

V drogerii si koupil dvě lahve ředidla a v průjezdu jednoho z domů v Palackého ulici se hořlavinou polil. Už předtím se napil rumu. A napil se víc. (Pozdější výklady, že měl Plocek osobní problémy, které řešil alkoholem, byly jen chabými a nepřesvědčivými pokusy, jimiž se komunisté snažili zpochybnit motiv jeho činu, podkopat jeho duchovní rozměr. „Evžen mi řekl, že to musel udělat, protože neviděl jinou možnost protestu. Byl jsem ho navštívit v nemocnici těsně po tom, co se zapálil. A on mě prosil, ať nedopustíme, aby byl jeho čin vykládán jako krok opilce," prohlásil před lety do novin okresní tajemník KSČ Jaroslav Šebesta, nyní již také zesnulý Plockův přítel.)

Kolem osmnácté hodiny Evžen Plocek vykročil směrem k náměstí s kolotoči a střelnicemi. Všude byli lidé. U morového sloupu odhodil na střelnici dva letáky. Na jednom stálo: „Jsem pro lidskou tvář, nesnáším necit - Evžen". Na druhém bylo napsáno: „Pravda je revoluční napsal Antonio Gramsci." (Gramsci byl italský marxistický filozof a politik.) Potom už si to Evžen Plocek namířil k budově Okresního výboru KSČ a škrtl zápalkou… Měl u sebe jen jednu.

Eva Kantůrková v eseji Zamlčená oběť (text vyšel v osmdesátých letech v samizdatové revue Alternativa) píše: „To, že si nechal při sobě tu jedinou zápalku, i že demonstrativní oběť chtěl podstoupit uprostřed davu, jako by nasvědčovalo, že chtěl hrát s osudem. A prohrál." Šaty nasáklé hořlavinou se okamžitě vzňaly. Evžen Plocek skončil s těžkými popáleninami v nemocnici, ale šanci na přežití neměl. Zemřel 9. dubna.

O tom, co se stalo, věděla celá Jihlava a okolí. Jinak však na zprávu o protestním sebeupálení člověka komunisté uvalili embargo. Zasáhla cenzura. Ven, do ostatních částí republiky, se dostalo pár slov, pár řádků.

Při veřejném pohřbu, o který se zasadili zaměstnanci Motorpalu, mířil z továrny na jihlavský hřbitov průvod dlouhý tři kilometry. S Evženem Plockem se přišly rozloučit tisíce lidí.

Na náměstí v Jihlavě má živá pochodeň pamětní desku. Občas se u ní někdo zastaví. Občas.

ROMAN STREICHSBIER