Kliknutím zvětšíteTo jsou jen některé střípky z pestré rodinné mozaiky, která se po desetiletí skládala v rodině Florianů ve Staré Říši na Jihlavsku. Patří do ní také malířka Magdalena Křenková, která nás provede zajímavými osudy svých příbuzných i svým vlastním životem.
Jste pokračovatelkou slavného rodu Florianových ze Staré Říše, povězte nám něco o svém dědečkovi – Josefu Florianovi.
Dědeček Josef Florian (*1873 +1941) byl vydavatelem Dobrého díla, myslitel a překladatel. Do české literatury uvedl řadu významných autorů a spolupracoval s předními výtvarníky. Spisovatel Léon Bloy ovlivnil jeho celý život myšlenkou: „Do ráje se nevstupuje včera ani zítra, ale dnes.“ Byl ale také známý například tím, že svých dvanáct dětí neposílal do školy, Byl za to odsouzen k pěti dnům vězení, ale trest ze zdravotních důvodů nevykonal. Sám pracoval jako středoškolský profesor na gymnáziu v Náchodě, po neshodách s ředitelem školu opustil. Nebyl spokojen s poměry ve školství, byl nucen známkovat děti z privilegovaných rodin lépe, než na co dosáhly. Jeho dětem se tedy vzdělání dostalo doma.
To byl na tu dobu moderní přístup. I dnes se najde řada rodin, kde preferují domácí vzdělávání.
Každý z tatínkových sourozenců se vyvinul podle svého ražení, někdo vynikal hned v několika oborech. Třeba můj táta byl řezbář, malíř, restaurátor, miloval četbu. Měl hluboké dějepisné znalosti, které občas testoval na hostech, co do těch škol chodili, a s pobavením je dostával na lopatky. A také uměl zpívat. Účinkoval jako sólista v jihlavské opeře. Někomu z tatínkových sourozenců prý tento způsob výchovy vyhovoval, ale někdo tím trpěl. Našli se i návštěvníci, kteří extra přijeli do rodiny a už ve dveřích hlásili, že se jdou podívat na ty, co nechodili do školy. Jako na opice. A byli zklamaní, protože opice už dávno popadaly ze stromů a naučily se hrát na klavír, zpívat, počítat a mluvit cizími jazyky.
Povězte mi tedy něco více o vašem tatínkovi, Janu Florianovi.
Tatínek Jan Florian (* 1921 + 2007) přibyl do rodiny jako desáté dítě rodičům Josefovi Florianovi a Františce, rozené Stehlíkové. Už od mládí projevoval umělecké sklony. Velmi rád maloval portréty. Jeho tradiční způsob malby ocenil také kníže Karel VI. Schwarzenberg, podporovatel Dobrého díla. Pro jeho děti můj táta již jako mladík zhotovil z lipového dřeva betlém a ve svých 18 letech namaloval právě portrét knížete Karla VI.
Jaké bylo další tatínkovo životní směřování?
Zažil si své s politickými režimy. Během druhé světové války byl nuceně nasazen v Praze. Po válce rozvíjel vlastní řezbářskou cestu a živil se restaurátorskými pracemi, stejně jako jeho švagr Otto Stritzko. Byli členy uměleckého družstva v Brně, přesný název neznám. Později byl v takzvané součinnosti Svazu československých výtvarných umělců, což mu zajišťovalo, že na něj nemohl být uplatněn paragraf za příživnictví. Řádným členem se nikdy nestal kvůli protikomunistickým postojům. A právě jeho jasný politický postoj jemu i celé naší rodině zaručoval nejasnou existenci v totalitní době. Nikdy jsme to my děti nevyčítaly. Naopak. Jsem vděčná, že se nám dostalo takového příkladu odvahy.
Ale určitě to nebylo jen tak, vymezit se vůči nedemokratickému režimu.
Nejistota byla na denním pořádku. Jednou tatínkovi přišel dopis, že mu zrušili i tu součinnost. Byl z toho zničený, hledal nějakou práci, ptal se po všech známých a nic. Nakonec si domluvil místo v želetavské sýrárně. Vzal by cokoliv, aby uživil rodinu. Nakonec se ukázalo, že ten vyhazov byl omyl. Ale tu černou známku mohl čekat kdykoliv znovu.
Kde všude se můžeme setkat s prací vašeho otce?
Svým umem, pracovitostí a poctivostí si získal už v mládí renomé a byly mu k restaurování svěřovány hodnotné sochy i obrazy. Jeho provedení vysoce oceňovali i kunsthistorici. Řezbářské práce, obrazy a fresky jsou k nalezení v různých kostelích v republice i soukromých sbírkách u nás i v zahraničí. V kostele Nanebevzetí Panny Marie na Strahově je o Vánocích k vidění velký betlém. V GOB a SOŠ Telč zase vyřezávaná tabla. První vytvořil v roce 1962, a pak se po mnoho let u nás na jaře objevovali pravidelně zástupci maturantů a žádali další. Je toho tolik, že se nedá všechno vyjmenovat. Tatínkovy práce dokonce odborníci chtěli zařadit do uměleckých encyklopedií, ale on o to nestál.
K zakázkám i k působení vašeho otce se jistě vážou zajímavé příběhy.
Nejdůležitější je ten ze Žarošic, kdy byl tatínek požádán páterem Ždánským, aby kopii sochy Panny Marie, která se nosí při pouti v průvodu, vyřezal přímo na místní faře. Moje maminka, v té době Karla Křemečková, bydlela naproti a jezdila do Brna - učit se kresbu. Farář vyslal hospodyni ke Křemečkům, ať Karlička přinese mistrovi ukázat své práce. Karlička přišla a mistr si ji vzal za ženu. A vzal si ji dobře, protože mu vydatně pomáhala, uměla rozkreslovat a zvětšovat jeho návrhy fresek. Žarošičáci dodneška říkají té soše Panny Marie Karlička.
Jak na otcovu tvorbu reagovali lidé?
Tátovu práci někteří vůbec nepobírali. Do jeho ateliéru vedl prosklený vstup ze zahrady, takže bylo lehké zaskočit za ním na kus řeči. Za teplých dnů míval dveře dokořán. A tak zrovna v době, kdy ze všech koutů koukaly sochy pro strahovský betlém, se tam jednou vyskytl návštěvník. Ptal se tatínka, co dělá a jak vydělává. Táta ukázal na sochy, které nešly rozhodně přehlédnout. „Tím se přece bavíte, ale čím se živíte?“ ptal se dál návštěvník. Táta, zvyklý na podobné řeči, s klidem pistolníka tedy odpověděl: „Já? Já se jenom bavím!“
V takovém prostředí určitě nebyla nouze o potkávání se se zajímavými lidmi.
My děti jsme rády sedávaly s dospělými a poslouchaly jejich debaty. Do rodiny jezdil třeba Belgičan Norbert Brasiine v uniformě granátníka Napoleonovy gardy. Přespal u nás a zamířil na slavkovské bojiště. Byl u zrodu připomínkových akcí u Slavkova. Mezi milé hosty patřili Jiří a Daniel Reynkovi s rodinou nebo P.Heřman Josef Tyl, novoříšský premonstrát, pozdější opat tepelský. Jeho životní příběh s přežitím nacistického koncentráku a nato několikaletým komunistickým vězením ve mně vzbuzoval obrovský respekt a obdiv. My děti jsme mu v rodině neřekly jinak než Štedrej. Když přijel, hned se sháněl po študákách. Postavil nás do řady, otevřel šrajtofli a začal nám sázet bankovky do dlaní. Mládež se má prý podporovat. A je zástup dalších lidí, na které ráda vzpomínám.
Geny se nezapřou u vás i u vašich sourozenců.
Maminka maluje olejomalby, navrhuje vitráže a restauruje. Nás dětí je šest. Nejstarší Marie, Jan, já Magdalena, Josef, Václav a Karla. Z toho pět sourozenců podědilo neodolatelnou touhu v životě se jen bavit. Miriam Prokopová, rozená Marie Florianová, je malířka, fotografka i lektorka španělštiny. Jan Florian od dětství vyřezává a charakterizují ho sochy - i monumentálních rozměrů. Snad jen Josef Florian šel trochu jiným směrem, miluje umělecké věci, ale v rodině tu zábavu vyrovnává jeho žena Jaroslava, která je řezbářka. Václav Florian je malíř ovlivněný Andy Warholem. Karla Nixová si osvojila kresbu i grafiku, například s bratrem Václavem navrhli loga na poslední dvě alba Richarda Müllera a scénická pozadí pro Petra Bendeho.
V rodinné tradici pokračujete i vy.
Mě samozřejmě formovala také naše široká rodina, její umělecký duch, křesťanství a opravdu žitá víra rodičů a spoléhání se na Pána Boha ve všech situacích. Přes všechnu nepřízeň totalitní doby, která nám plnými doušky dala zakusit svoji ošklivost, se nám doma dostalo obrovského rodinného zázemí. Díky tatínkově laskavosti jsem získala mnoholetou praxi v restaurování a malování. Když jsem pod jeho dohledem poprvé samostatně podžehlila roztrhaný dvoumetrový obraz, chybějící místa vytmelila, retušovala a vše dobře dopadlo, byla jsem v sedmém nebi. Možnost růstu mě vždy přitahovala a u táty byly nové a nové výzvy. Ale je pravda, že měl někdy tendenci tlačit nás svým směrem. Po čase jsem měla vlastní představu o svých obrazech a nenechala jsem si do toho od nikoho mluvit.
Jaká byla tedy vaše cesta k tomu, abyste se naplno a po svém věnovala své profesi?
Jasný cíl malovat se ve mně zrodil v jednadvaceti. Pro totalitní dobou omezené možnosti jsem se rozhodla dojít k vysněné umělecké dráze vlastním způsobem. Opustila jsem místo sekretářky a nastoupila jako uklízečka ve staroříšském JZD, což mi poskytovalo dostatek svobody k mým záměrům, a zároveň jsem nebyla příživník. Maluji olejomalby, akvarely, pastely, restauruji, věnuji se nástěnné malbě, linorytu, což mě naučil můj strýc, grafik Michael Florian. S mojí tvorbou se může seznámit i veřejnost. S obrazy plánuji příležitostně opakovat můj staroříšský Street Art na našem plotě a na červen mám domluvenou výstavu v Brně, v Kavárně Na Gauči.
Podobně jako další členové rodiny, ani vy jste nezůstala jenom u malování.
Od třinácti let píšu poezii. Letos by mi měla vyjít sbírka básní pod názvem V čase vlčích máků s ilustracemi dcery Michaely a návrhem obálky syna Vojtěcha. Předmluvu mi ještě napsal a korektur se ujal básník Ivan Martin Jirous. On také patří do naší rozvětvené rodiny. Byl manželem mé sestřenice Juliany Jirousové, za svobodna Stritzkové. Trvalo to několik let, než jsem se odvážila za ním s básněmi přijít. A několik let jsme se i s někdy delšími přestávkami u nás setkávali nad korekturami. První úkol zněl: "Vyškrtej všechno jak a jako. Básně se nepíší z pocitů, ale ze slov." Byla to velmi pěkná setkání a nejvíc mě překvapil jeho respekt k mému vidění světa i psaní. V tomto směru mi otevřel oči a v životě mi zatím nikdo víc neřekl.
Umělecké sklony nezapřou ani vaše děti.
Syn Vojtěch před nedávnem dokončil VUT v Brně - fakultu stavební. Příležitostně také maluje. Má velmi dobré organizační schopnosti a touhu po dobrodružství. Prostřední dcera Veronika měla vztah k umění, ale o kreslení říkala, že jí to nejde. Nepotřebovala to k životu a nikdo ji nenutil. Začala dělat ale vlastní šperky. Měla dlouho touhu být zdravotním záchranářem, nedostala se. Tyto sklony podědila po dvou maminčiných strýcích, ti byli záchranáři u horské služby v Alpách. Pracovala jako servírka. Snila o tom, že pojede pracovat do Londýna. A pak bude cestovat. Už 31. května to bude rok, kdy odjela dál, než jsme si všichni mysleli. Zemřela na následky autonehody u Telče. Dcera Michaela studuje na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, obor prostorová tvorba. Od dětství kreslí, maluje, hraje na housle, baví jí běh a futsal. Svou tvorbu už mohla prezentovat na desítce výstavách, například v Praze v ambitu strahovského kláštera.
45
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
