Jak se přihodilo, že jste se ocitla v Itálii?

Naprostou náhodou. Manžel, po letech strávených na pražském sídlišti a hektickém zaměstnání, kdy se k nám domů vracel až v noci a děti téměř neviděl, chtěl konečně změnit způsob žití. Dočasně. Našel si práci v Itálii, kdy reagoval na letitou nabídku jeho italského známého. Ne u moře a krásných slunných pláží, ne v romantickém Toskánsku, ne ve věčném a nádherném Římě, ale v malém zapadlém městě v podhůří severoitalských Dolomit. Mlha, déšť, několik let tu nenapadla ani vločka sněhu, a v létě je tu kromě úmorného vedra i vysoká vlhkost jako v prádelně. Ovšem hory máme pár desítek minut autem a jsou stále fascinující. Ohromné. Tady cítím svobodu i pokoru. Tak silně, jako nikdy nikde předtím. Samozřejmě jsem s odchodem z rodné hroudy kamsi do italského neznáma měsíce váhala, ale po manželově opakovaném ujišťování, že to bude jenom na čas jsem nakonec svolila. Jenom stále neznám přesný význam toho termínu na čas. (úsměv)

Začátky asi nebyly zrovna jednoduché.

Ne jednoduché, určitě však veselé i smutné. Záleží, z jakého úhlu pohledu na to koukáte. Já to beru spíše z toho veselého. Víte, je rozdíl přijet do Itálie jako turista a být přijímán všemi nadšeně a s láskou. A je rozdíl, chcete-li tam dlouhodobě žít, pracovat, chodit do školy a tak dále. Až zde jsem pochopila, jak se cítí v Čechách lidé z Vietnamu či Ukrajiny. Italové mají cibulovitou povahu, desítky slupek, ta horní je emotivní, veselá, bodrá. Milují děti všech národností, pláčou, tancují. Tady na severu jsou navíc nesmírně pořádkumilovní a v každém případě vždy zdvořilí, dodržují pravidla, vždy a všude uznávají autority. Těch slupek je více, ale k sobě pustí jenom svoji rodinu, své přátele z dětství. K cizincům se chovají velmi vstřícně, vlídně, ale domů na kafe si vás nepozvou. Ovšem jako turistu či krátkodobého návštěvníka ano. Tím, že jsme katolíci a máme tři děti, tak se nám podařilo do místní komunity téměř zapadnout, i když ne úplně, to ani nejde.

Lehké to tedy asi nebude ani s hledáním zaměstnání.

Práce se tu hledá obtížně. Můžete načerno uklízet, pomáhat nemohoucím stařečkům. Zdejší údolí se vylidňuje, fabriky krachují. Lidé se stěhují do velkých měst. V továrně s nebezpečnými odpady pracují dělníci z Ghany nebo Bangladéše. Volná místa pro úklid si mezi sebou dohazují šikovné Rumunky či pracovité Ukrajinky. Upřímně, vaše vzdělání tady nikoho nezajímá, ačkoliv podle Evropské unie by měl platit vysokoškolský diplom i tady - neplatí. Ital si prostě hlídá to své, italské.

Udržujete kontakt s krajany nebo s Italy?

Přátele jsem si našla zejména mezi Češkami a Slovenkami, žijícími v okruhu dvaceti kilometrů. Dnes mám pár kamarádek i mezi Italkami. Naštěstí máme několikatisícovou facebookovou skupinu holek s názvem Italky z ČR a SR. Vzájemně si pomáháme, podporujeme, máme společné akce a srazy. Holky jsou vdané po celé Itálii. Když je nejhůř, vyslechnou či pomohou, když je hezky, radují se s vámi. Máme to vzájemné. Díky za ně.

Vidíte nějaký rozdíl za těch patnáct let, co jste v Itálii?

Rozdíl v Itálii dnes a před patnácti lety? Dnes je tu více cizinců, Italové jsou možná více obezřetnější, zákony více postihují cizince než Italy. Ale italská srdečnost a zdvořilost je stále neměnná.

Sledujete to, co se děje v České republice?

S jakýmkoliv děním - společenským i politickým - je to jako s hozením kamene do rybníka. Načas se rozčeří hladina, pak se zklidní, někdo jiný hodí další kámen, a vy vlastně zapomenete jedno pro druhé. Zhruba vím, co se děje v České republice, ovšem vzhledem k poměrně intenzivnímu rodinně-pracovnímu frmolu a pracovnímu týdnu pondělí až sobota večer se dostávám k informacím jen internetově skokově, ale myslím, že to stačí. Zdejší italští domorodci též debatují o politice, ale ne tak často, a hlavně ne pořád! Oni zejména žijí. Zanadávají si, a konec, basta. A jdou pak do baru, na kafe, na prosecco, zatancovat si, projít se. Věk ani zdravotní stav není žádnou vážnou překážkou.

Nepřemýšlela jste někdy o návratu?

Ohledně možného návratu, přemýšlím nad ním od počátku našeho příjezdu. S tím, že až nazraje, co nazrát má, vrátíme se. Moje vlast byla, je a bude jedině Česká republika. Myslím, že by se každý člověk - je-li to možné, samozřejmě - měl vrátit tam, kde jsou jeho kořeny. U nich vše začíná i končí, návrat ke kořenům je tak přirozený jako vzduch, který dýcháme.

Co vás na Itálii nejvíce překvapilo?

Zdvořilost. Profesionalita. To, že si navzájem nemluví do práce. Nestěžují si, ačkoliv by kolikrát měli pádný důvod. Respektují autority i odbornost toho druhého. Neexistuje, že by pacient kritizoval lékaře, nedejbože sestřičky. Naopak jsem se nesetkala s nezdvořilým chováním zdravotního personálu k pacientům. Tady platí rovnice - respektuj a budeš i ty respektován. A potom jejich optimismus, že jsme tu jenom jednou a nemá cenu se trápit kvůli maličkostem. Láska k dětem, a to, jak děti uznávají své prarodiče.

Co máte na této zemi a jejích obyvatelích nejraději, čím vás naopak vytáčí?

Miluju jejich spontánnost. Slyší známou píseň a bez ostychu zpívají v obchodě, a to i ti devadesátiletí. Ano, já zbožňuju ty osmdesátileté a devadesátileté italské frajery a šťabajzny, ačkoliv předtím léta pracovali ve fabrikách či na poli, jsou dobře naladěni. Mimochodem tady pijí denně skleničku dvě vína, ale to jaksi celoživotně, a neustále chodí na procházky. Vytáčí mě zdejší těžkopádný administrativní systém, předražené zdravotnictví a nekonečné termíny u lékařů, řádově měsíce až léta. To vytáčení je ovšem jen o o systému, ne o lidech samotných. Na těch mě nevytáčí opravdu nic, naopak.

Jak se přihodilo, že jste začala psát blog a úspěšné knihy?

Opravdu moc mi chyběla komunikace v češtině. Čili takové laskavé drbání a plkání. Zpočátku jsme neměli ani internet a věčně nefungoval telefon. Tak jsem zahrnovala přátele a rodinu mými dopisy s postřehy, co všechno zažíváme jako rodina. Poté si manžel založit jakýsi politický blog. Tak jsem si řekla, že je to dobrý nápad. Když on politický, tak já takový odlehčený drbací. O tom, jaké je skutečné každodenní žití v místních končinách, s tím, že by to třeba někoho mohlo zaujmout. Za těch deset let psaní jsem se stala asi doslova blogovým inventářem jako starý bard. Psala jsem občas, jak vyšel čas, taková moje laskavá pavlač s českým světem. Kupodivu již od počátku mé italské, vesměs humorné postřehy, měly nečekaně obrovský ohlas u čtenářů, kteří mě neustále v dobrém bombardovali žádostmi o vydání knihy. Pak jsem vyhrála Blogerku roku 2016 a zejména Blogerku desetiletí. To je asi nejvyšší pocta, které se mi mohlo dostat. Těsně před tímto oceněním na mě upozornila má známá, spisovatelka Iva Pekárková, své nakladatelství Mladá fronta. A po vyhlášení výsledků dostaly události rychlý spád.

A to už se dostáváme ke knihám.

Do pár měsíců mi vyšla knížka Italské jednohubky, která měla několikerý dotisk, vyšla i jako e-kniha a audiokniha. Stala se bestsellerem. Do roka jsem vydala pokračování Italské dvojhubky. A situace se opakovala, dotisk, e-kniha, brzy bude i audiokniha. Vždy jsem byla spíše ta vzadu, určitě neambiciozní. Ovšem sled událostí posledních dvou let je neskutečný jako mimořádně chutná šťavnatá pizza. Mé žití se však nijak výrazně nezměnilo, jenom se mi v tom frmolu frmolí více radostněji.

Do rodné Telče se ráda vracíte, nechybí vám někdy Vysočina, potažmo Česko?

Jejda, a jak! Pokaždé, když přijedu do Telče, nejraději bych každého, koho potkám na ulici, objala radostí, že jsem zase na pár dní zpátky. Samozřejmě nezapomenu na cukrárnu Celerin s výhledem na náměstí, kávou turkem a čerstvými zákusky. Koukám oknem na dlážděné náměstí a domy. A vzpomínky z dětství okamžitě naskakují. Jak jsem byla pečená vařená dole v knihovně, chodila na zmrzlinu na malé loubí, jak jsme jako čerství maturanti zdejšího gymnázia tancovali kolem kašny, jak jsme se často vraceli ze zábav z telčské sokolovny přes náměstí a byli neustále fascinováni kouzlem renesančních domů. Na Vysočině mám blízkou rodinu a veškeré příbuzné, a kamarády a kamarádky. A taky trochu v Praze, kde jsem léta pracovala, studovala a žila. A taky trochu tady, v tom milovaném italském podhorském Zapadákově. V životě mám neskutečné štěstí potkávat povětšinou úžasné lidi.

Píšete blog, to je nyní hodně populární způsob, jak dát o sobě vědět. Máte nějaký recept na to, abyste lidi zaujala?

Důvody psaní jsou různé - zviditelnění se, vypovídání se, snaha o to být uznáván anebo rozesmát čtenáře… Pro mě není prioritou psaní, ale moje rodina, poté zvládnutí rodinně-pracovních povinností, psaní bývá až někde vzadu na chvostu, když vyjde čas. A někdy bývá to žití setsakramentsky těžké, tak proč o tom psát. Označují mě sice za spisovatelku, ale já se tak sama rozhodně necítím. Jsem spíše zapisovatelka dění viděného okem veselým a vlídným. A své čtenáře mám ráda a vážím si jich. A oni to jistojistě vědí.

Kde pro svou tvorbu čerpáte inspiraci?

Nijak nečerpám. Píšu jenom o tom, co sama zažívám na vlastní kůži. Častokrát mi přijdou i ty nejjednodušší věci tak úžasné, tak životadárné. A já pak vedle nějakého jiskřivého devadesátiletého štramáka či jeho stejně staré a energií sršící souputnice vypadám jako unavená padesátiletá čamrda. Píšu o lidech kolem sebe, které v tom našem Zapadákově potkávám a jsem jimi okouzlena. Nikdo se tu nebojí nějaké trapnosti nebo dát najevo otevřeně své city, protože to je ten pravý život, bez hraní si na něco, co nejsme. Je to jednoduché. V podtitulu obou knih mám dovětek "s humorem a laskavostí o životě v Itálii". Přesně o tom píšu.