Kam zmizela Alena Veliká? Hrad a televizi vyměnila za jihlavskou základní školu

To bylo o trochu dříve. (úsměv)

Následoval pořad Sama doma, to byla práce na plný úvazek?

K mateřské to bylo úplně ideální, byly jsme tři dvojice a v podstatě jsem pracovala čtyři dny v měsíci. Šlo to i s dětmi, někdy jsem je brala s sebou, protože jsem ještě během pořadu porodila druhé dítě. To jsem ve středu vysílala a ve čtvrtek rodila.

Následovala TV Barrandov a Splněné sny…

Ano, to byla krásná práce.

Pestrý výběr rozhleden na Vysočině. Ukažte na tu, kterou máte nejraději

Takže to byl také váš splněný sen?

Já ke všemu přišla jako slepý k houslím. Podle mého životopisu to vypadá, že jsem se honila za nějakou kariérou, ale já jen měla v životě hroznou kliku. Ale je pravda, že jsem si všechno na místech, kam jsem se dostala, fakt odpracovala.

Co silné příběhy, které byly ve Splněných snech, nesete jste si je v sobě třeba i dodnes?

Je to tak. Člověk někdy nadává na svůj život a když pak vidí, jaké mohou osudy být, my nemáme problém, fakt ne. Máme zdravé ruce, zdravé děti, práci… Co chtít víc?

A potom jste se z Prahy vrátila do Jihlavy, pokud se nepletu.

Říká se, malé dětí, malé starosti a velké děti, velké starosti. Ony odrostly a už nešlo dávat je k rodičům, kteří mi strašně moc pomohli. I já jsem už chtěla nežít v kufrech. Já žila v kufrech od čtrnácti let, kdy jsem šla na intr, potom jsem byla na školách, v Praze, práce a podobně. Už jsem chtěla být doma a mít nějaký pravidelný režim. A školství, to byla moje prapůvodní volba, akorát jsem se k němu dostala oklikou až později (úsměv).

Byl nějaký zlomový okamžik, kdy jste se rozhodla pro návrat?

Na dětech bylo vidět, že už by mě potřebovaly spíše doma. I covid tomu napomohl, byla to složitá doba. Ani nástup do školy mi ale covid úplně neulehčil, říkala jsem si, jak budu chodit od pondělí do pátku do práce a soboty, neděle budu mít volné. Postupně to tedy nastalo, ale distanční vyučování jsem si užila jako učitelka tady na Základní škole Jungmannova 6.

Jihlava má novou kulturní památku, experti ocenili vilu Richarda Inderky

Říkala jste, že školství byla volba číslo jedna, bylo to tak i s inovativní třídou? Chtěla jste být právě v ní?

Já tady začínala v šesté třídě, ale inovativní třída byla výzva. Výzva od paní ředitelky Ivany Málkové a velmi si vážím její důvěry. Není to nic nového, je to vyzkoušené, v severských zemích to tak dělají. Jde to prostě i jinak. Je to ale náročné v tom, že člověk musí být strašně dobře připravený. Potom to jede samo. Chápu argument, že někdo má třicet dětí ve třídě a je na to sám. Rozumím, tam to takhle dělat nejde. Ale myslím, že se blýská na lepší časy a inovativní třída je věc, kde se mohu skvěle realizovat a fakt mě to baví. Chodím si to do práce užít.

Inovativní třídy na Vysočině zatím nejsou běžné, v Praze je situace jiná?

Dlouhodobě to spadá spíše do rezortu soukromého školství. Ve velkých městech to funguje, rodiče to vyhledávají. Tady je v podstatě zázrak, že se to daří ve státní škole. A doufám, že těchto tříd bude ve školách přibývat.

Nechybí vám v Jihlavě možnosti a život metropole?

Absolutně ne. Dokud člověk nemá děti, na práci a bydlení je Praha fajn. Ani mi to nedocházelo, ale s dětmi už to město není úplně uživatelsky přátelské. Co si budeme povídat, já nejsem rodilý Pražák, ti to město umí používat. Já jsem se to nenaučila. Do Sama doma jsem později už jen dojížděla, to bylo okolo roku 2011. Vždy jsem jen v pondělí odvezla děti k rodičům do Stonařova, odjela do Prahy a ve čtvrtek zpátky.

Věnujete se stále moderování?

Do toho hodil vidle covid, protože veškeré akce se stoply, s kolegou Fugasem jsme jezdili s dětským divadélkem, s dětmi jsem měla kontakt pořád. Pár akcí mi ještě zůstalo, ale už se mi do toho ani nechce. V listopadu mám moderovat dobročinný ples pro Tyflocentrum, to beru, ale že bych si hledala kšefty, to ne, víkendy chci mít jako učitelka volné.

Naláká vás ani vrátit se k moderování Sama doma? Do brněnského studia to je zhruba hodinka cesty.

To ne, pro mě je to zcela uzavřená kapitola.

Tělocvična v Chotěboři patřila mašinkám. Místem vedlo padesát metrů kolejí

V době studia jste byla členkou pěveckého sboru Brněnské státní filharmonie, nemáte ambice v tomto směru?

Pěvecká kariéra, na tu už jsem stará. Jsou tu mladší, údernější a perspektivnější. Ale na škole si zpíváme taky hodně, s kolegou Fugasem jsme měli zpívané pořady, takže jsem si toho užila dost. Zpívat umím, to mi nikdo nevezme a kdo ví, co mi budoucnost ještě přinese (úsměv).

Když se zeptám na srovnání: žila jste v Jihlavě, v Brně v Praze…

…ve Znojmě… (smích)

Dokonce i tam. Jaké město je pro vás osobně to nejkrásnější?

Můj domov, Jihlava. To je jednoznačné. Sice tady nemám takové vazby, mám přátele po celé republice. Protože jak jsem tady nechodila do školy, tolik přátel tu nemám. Ale mně to stačí, měla jsem společenského života už tolik, že je mi teď dobře.