O jednom totiž věděli. V roce 1975 po kameníkovi Mácovi chtěli komunisté, aby otevřel lom v Panských Dubenkách. On odmítl. „Vyhledali jsme v Panských Dubenkách starostu, lom jsme našli a starosta nám dovolil tam těžit,“ vypráví Josef Máca. Problém ale byl s dobývacími právy, na ta byla potřeba odborná kvalifikace. Bratři Josef a Vlastimil Mácovi tak nastoupili na dálkové studium kamenické a sochařské průmyslové školy v Hořicích. V roce 1995 maturovali.

Klikněte a podívejte se, kde všude jsme už byli a co zajímavého jsme tam zjistili.Klikněte a podívejte se, kde všude jsme už byli a co zajímavého jsme tam zjistili.Zdroj: DeníkV tom roce také dostali Mácovi lukrativní nabídku. Týkala se toho, že když budou vyrábět dlažební kostky, obchodní partnerka dokáže všechny prodat. Josef Máca v té době ještě pracoval v Jednotě, kde byl spokojený a do lomu jít nechtěl. Pomáhal ale o víkendech, kromě toho jako vystudovaný ekonom řídil firmu v tomto směru od samého počátku.

Mácovi tak koupili za tři čtvrtě milionu štípačku, šest set tisíc si museli půjčit. „Mysleli jsme si, že budeme štípat kostky. Ale ono to není jen tak, ono se to taky musí umět,“ ví už dnes Josef Máca. Naštěstí se v té době o nové štípačce v Panských Dubenkách dozvěděl zkušený pracovník pan Pavel Valencín ze Studené. „Nechali jsme ho, ať se nám ukáže a byli jsme úplně nadšení, jak mu z toho padaly kostky,“ vzpomíná Josef Máca na první setkání s pracovníkem, který je ve firmě dodnes.

Vysoká kupní cena

Kostky se prodávaly do Německa a firma začala fungovat. Přestěhovala se tak z garáže uprostřed Lovětína do dílny za vsí. „Taťka měl tři zaměstnance, bylo mu 70 let, když to začal všechno rozjíždět. Mně je dnes 67 let, tak si říkám, že mám pořád ještě dost času,“ směje se dnes pokračovatel rodinné tradice. Následně pak bratři zjistili, že je na prodej provozovna v Kalištích. Problém byl v ceně šest a půl milionu. Mácovi si půjčili jen milion a půl, to zvládli splácet z prodeje kostek. „Dalších pět milionů jsme pak zaplatili po pěti set tisících ročně za deset let. Začali jsme tam kupovat pily, vozit bloky a řezat,“ říká jednatel společnosti.

V tu dobu přijíždíme do lomu. Najednou je jasné, proč má vůz Josefa Mácy pohon na všechna čtyři kola. V blátě se obratně vyhýbá kamenným blokům, kontejnerům s kostkami i pracovním strojům. Ze skály opodál se ozývá hluk, těžba je v plném proudu. „Dříve byla skála až sem,“ říká Josef Máca a ukazuje si pod nohy.

V Kalištích jsme byli na návštěvě již dříve

Následně navrhuje, že se půjdeme podívat, jak se vyrábí dlažební kostky. Velké vytěžené kusy kamene je potřeba nejprve ručně rozlámat na velikost, která se vejde do štípačky. Na menší kusy je pak už štípe stroj. Na pásu následně jezdí relativně malé kameny, ze kterých dvojice zručných dělníků dělá kostky. „Za směnu zvládnou dva kontejnery. Jsou šikovní,“ chválí své zaměstnance jejich šéf. Za zmínku stojí, že firma Granit Máca je tak trochu rodinný podnik. „Z rodiny jsme tady čtyři bráchové, dále tu pracují tři naše manželky a dvě děti,“ říká Josef Máca s tím, že firma má celkem dvaadvacet zaměstnanců.

Cestou do Kališť hovoří jejich šéf o zakázkách. Mácovi dělali kompletní venkovní úpravy divadla ve Znojmě, Americkou třídu v Plzni, náměstí ve Velké Bíteši, ve Žďáru nad Sázavou a pracovali i u Národního muzea v Praze. Nyní mají na dvoře 290 ks 130 kilogramových žulový podstavců na slunečníky pro Hotel Hilton Rijeka v Chorvatsku. „Ještě před tím vším jsme v Lovětíně vyráběli na Vítkov kameny pro lva. Přišel za námi pan akademický sochař Vladimír Oppl, jestli bychom mu s tím nepomohli, tak jsme vyrobili kameny a dali jsme dvacet centimetrů dopředu navíc. Sochaři tam pak vysekali lva. Kameny a rovné plochy, to ale dělal taťka na dílně. I lev, ke kterému klade prezident věnce, je z větší části náš,“ povídá Josef Máca.

S kameníky se přátelí textař Jaroslav Hájek, který o jejich otci napsal také text písničky. Tu následně sestřenice Vlaďka Josefa Mácy nechala nahrát ve státní opeře, kde pracuje. „Když to přivezla, vletěly nám slzy do očí, opravdu do mělo úroveň a říkám, že za to muzikantům musíme poděkovat,“ líčí Josef Máca

Ostatně bavit se Mácovi umí. V areálu firmy mají i, jak sami říkají, malou hospodu, kam čtyřikrát do roka pozvou muzikanty. „Na dvoře točíme prase, holky uvaří guláš, usmaží řízky, má to úroveň a je nás tam přes sto. Rodina jsme velká, taťka musel mít pět kluků, než měl šestou holku, a z toho čtyři jsme tady, akorát jeden brácha má pneuservis v Jihlavě,“ říká o příbuzenstvu Josef Máca.

Propadlé střechy

To už ale stojíme před krásně opravnou budovou na kraji Kališť „Když jsme sem přišli, střechy byly propadlé, nebylo vůbec jednoduché to začít dávat dohromady. Teď už jsou střechy všude nové, ale tehdy jsme prvně museli kupovat mašiny, ne střechy,“ vzpomíná na začátky v současném působišti Josef Máca. Na fasádě budovy jsou historické kresby. „Ze dvora byly také obrázky, ale už v takovém stavu, že to nebylo vidět, tak jsme si tam nechali namalovat našeho taťku,“ usmívá se pyšný syn.

Investice však nekončí, fasádu opravovali Mácovi v roce 2019, rok poté, co postavili novou halu. „Já už se těším do důchodu, ale to se mi asi nepovede, potřebujeme ještě spravit dvě patra v domě, dodělat fasády a chtěli bychom novou mašinu, ale ta je drahá, stojí osm milionů, to se nám hned tak nepovede. Možná až za několik let,“ odhaduje jednatel firmy Granit Máca.

Na závěr návštěvy si ještě projdeme areál. V jedné hale řeže pila, která má v průměru tři metry, kamenné bloky. „Prořízne metr dvacet. My ten kámen pak svalíme a řežeme ho obráceně,“ popisuje Máca. U další pily pak vysvětluje, že se stůl umí otáčet a tak je možné řezat i elipsu. Podle potřeby pak může strojní tryskač povrch kamene zdrsnit nebo leštička naopak nablýskat. „Mít takové stroje, to je jako se zvířaty. I v neděli musíme přijít a nakrmit je, aby v pondělí ráno nestály,“ trefně přirovnal kameník.