V Čechách a na Moravě patří k hrstce tesařských mistrů, kteří umí kostelům, hradům a všem možným památkám zajistit budoucnost záchranou střech, krovů a nejrůznějších dřevěných konstrukcí. Tesař-památkář Karel Klouda z Jihlavy prožívá svůj adrenalin na střechách a věžích vysoko nad zemí. Občas slízne svoji smetánku, když někde pod staletým prachem v konstrukci najde vzkazy a dárečky od svých předchůdců. Tesaři totiž celé věky dodržují zvyk pamatovat na ty, co přijdou po nich.

Zeptám se rovnou, práce ve výškách je nebezpečná. Kolikrát jste si pořádně natloukl?
Mockrát. Zažil jsem i těžké pády. Buď se pode mnou něco zlomilo, nebo probořilo a už jsem padal k zemi. Před dvanácti lety se se mnou ve Vanůvku zřítilo lešení i s komínem a neměl jsem šanci se něčeho chytit. Byla z toho rozlomená páteř. Jindy jsem si prožil rozdrcené koleno nebo palce obou nohou a mnoho dalších úrazů. Ty drobné ani nepočítám, můžu jen blahořečit patronovi tesařů svatému Josefovi, že jsem živ a relativně zdráv. Ještě doplním, že zamlada jsem prožíval obrovský strach z výšek, ale zvládl jsem ho.

Jak to, že jste si přivykl?
Po smrti tatínka se o mě staral strýček a přihlásil mě do učení na tesaře. Poprvé jsem na lešení lezl po čtyřech, strašně jsem se bál výšek. Později mě práce ve výškách začala bavit, posílali mě na nebezpečná místa, protože jsem byl lehký a obratný. Pamatuji staré mistry tesaře, dovedli chodit po hřebenu střechy s hranolem na zádech jako po chodníku, dnes to nikdo neuvidí. V té době už mě začaly přitahovat památky.

Dnes památky hodnotíte i pohledem profesionála. Co si myslíte třeba o těch jihlavských?
V Jihlavě se dají najít velké vzácnosti. Třeba v krovech jihlavského kostela sv. Jakuba najdete všechny prvky, které dobří tesaři znají. Některé jsou velmi vzácné, tehdejší tesaři si dali velmi záležet i na zdobení detailů. Obdivuji staré mistry, kteří si neodpustili dát do konstrukce něco noblesního.

Jak přistupovali k práci staří mistři?
Naši předkové uměli dělat precizní práci a přidávali k tomu něco navíc jako výraz pokory. Nacházím někdy opravdu velké vzácnosti. Třeba při práci na špičce věže zjistím, že část zvaná hrotnice je ozdobená a nikdo to nikdy neuvidí, protože detail je schovaný pod měděným tubusem. Najde to zase až můj následník, který na věž vyleze třeba za sto let po mně. Někdy nacházím i kuriózní vzkazy.

Jaké například?
Někdo vzal tužku a svému budoucímu kolegovi si postěžoval, jak se mu žilo a co ho trápilo. Třeba ve věži hladomorny hradu Červená Řečice jsem se dočetl, že řemeslníky pánové brali na hůl, honili je do práce a údajně na ně byli jako na psy, jak mi napsal můj předchůdce před stoletím.

Vaši zemřelí předchůdci vám zanechávají dárečky. Jak to s nimi je?
Se starými mistry a mými následníky si v kostelech, na věžích a jiných stavbách předáváme v jejich nepřítomnosti drobné dárky. Dostal jsem například hrací karty z roku 1880, bankocetle, nožík, dlátko, břitvu solingenku a jiné maličkosti. Pravdou je, že za dárek vždycky poděkuji, a tesaři, který přijde po mně, zase já něco koupím nebo dám ze svého. Dárek schovám do skrýše, aby si to vyzvedl třeba za sto padesát let.

Památky vás lákaly už v učení. Co vás nejvíc bavilo?
Učil jsem se od mých 14 let v Třešti. Od roku 1970.Nejvíc mě bavilo prolézat staré baráky, půdy a krovy. Prohlížel jsem si staré práce, luštil na trámech vzkazy a už tehdy jsem si říkal, kdeže jsou ti tesaři, kteří po sobě nechávali svoji práci se značkami a iniciálami. V učení byly krásné časy, ve třídě nás bylo 32 učňů, silný ročník. Dodnes se s některými z nich vídám na stavbách.

Tehdy začínala normalizace po vpádu ruských vojsk. Jak jste prožil srpen 1968?
Babička mě v noci vzbudila a říkala, že bude válka. Hrozně jsme se báli. V centru Jihlavy bylo strašně moc lidí, udělali živý řetěz a nepustili tanky napříč přes náměstí, ale po silnici. Přesto kus náměstí rozjezdili, rozmlátili.

Co jste dělal tehdy jako kluk?
V rádiu hlásili, aby se ničily ukazatele u silnic a protože jsme věděli, že se nám nic nestane, ničili jsme je rádi. Prvně jsme zlikvidovali ty na křižovatce Znojmo Brno se světelnými tabulemi. Obrovskou kolonu stovek aut a raketometů jsme poslali na Znojmo, když se velitel ptal na cestu do Prahy. Měli jsme z toho strašnou radost. Jenže za hodinu byli zpátky. Velitel u nás zastavil s gazem a nechal na nás namířit kanon transportéru. Hrozně jsme se báli, ale jen nám pohrozil a kolona odjela na Prahu.

V těch časech jezdily základní i učňovské školy sbírat brambory. Jak se vám to líbilo?
Na brambory jsem se těšil, závodili jsme, kdo vysbírá nejrychleji brázdu. Líbila se mi atmosféra, bylo veselo, nemuselo se do školy, chutnaly nám svačiny, obědy. Kolikrát jsme jezdili i za prvních mrazů. Dnešním dětem by to velice prospělo.

Vyučil jste se a hned šup na vojnu. Jak tam bylo?
Vyučil jsem se v roce 1973 a pak narukoval do Jemnice k pohraničníkům. Hned první den nás tam byly stovky dohola ostříhaných kluků. Výcvik byl tvrdý, rozcvičky, pochody, až jsme padali, opičí dráha, zakopávali jsme o protitankové miny. Tři měsíce byly krušné, ale jednadvacet měsíců jsem pak sloužil ve Vranově u 8. pohraniční roty. To už byla paráda, užíval jsem si přírodu a sledoval, jak bojují srnci, rvou se káňata, fackují se zajíci a divokých prasat chodily po lesích celé štrúdly. Tolik hub jako tam v životě neuvidím. Chodil jsem pytlačit pstruhy. Do vojenského pásma nesměli rybáři, a bylo tam neuvěřitelné množství ryb. Vojna byla dobrá, velmi by prospěla i dnešním mladým mužům.

Poskočíme teď ze vzpomínek do současnosti. Často řešíte něco z historie. Proč?
Pořád musím něco řešit, něčemu se učit. Kolikrát narazím v praxi na záhadu. Třeba zvonová stolice ve věži kostela sv. Jakuba v Jihlavě je propíchnutá osmimetrovým kleštinovým trámem a to nešlo sestrojit jinak než zvenku při stavbě. Žasnu nad tím, že zvonová věž byla stejně vysoká jako věž severní, a protože se nakláněla, tehdejší mistři ji dokázali snížit o 16 metrů a zvony opět osadit. Dnes by to bylo neuvěřitelně drahé a oni to dokázali bez jeřábů. Smekám před nimi.

Opravujete památky, píšete odborné články, přednášíte, učíte, dáváte konzultace, jak to stíháte?
Těžko. Musím doma dost studovat, kupuji si odbornou literaturu a rád se nechávám inspirovat starými mistry řemesel. Například konstrukce chalup roubenek, architekty nedoceněná, je jediná, která nezná problémy s okny, dveřmi a schodišti. Naši předkové vymysleli něco naprosto dokonalého, proto stále říkám: „Učme se od starých mistrů a nevymýšlejme ptákoviny."

Pracoval jste v zahraničí a máte možnost srovnávat. Jak vám vychází takové srovnání?
Například začínající řemeslník v Rakousku hned po vyučení může dostat úvěr na podnikání s tím, že začne splácet tři roky po rozjezdu. Nebo když jsem sjednával opravy zámku v Grünau, stačilo si podat s majitelem ruku a všechny dohody byly do puntíku splněny. V Česku sepisují patnáctistránkové smlouvy právníci a stejně se nedodržují. Mimochodem Česko je, pokud vím, jediným státem, kde není povinné členství v ceších, a to je pro řemeslníky veliká škoda.

Jste také členem Spolku přátel dělostřelby. Co vám to dává?
Baví mě vyrábět repliky palných zbraní a střílet s nimi na hradech a zámcích. Je to neskutečná radost a povyražení.

Máte radost, že se vám daří zachraňovat příštím generacím památky?
Práce kolem památek mi neustále připomíná, že řemeslník před staletími nechal v materiálu kus svojí práce a duše. Člověk už se dávno proměnil v prach, ale jeho práce zůstala. Byl bych rád, aby budoucí tesaři přišli za sto let a řekli: „Tohle dělal Klouda z Jihlavy, je to dobré dílo, nemusíme s ním hýbat." A vezmou si dárek, který jsem jim přichystal.

STANISLAV JELÍNEK