Před odjezdem jsem si stihla ještě ze staré stanové celty ušít batoh, upéct něco na cestu a mohli jsme vyrazit na téměř 700 kilometrů dlouhou cestu na minifestival do Wolinu.

Přijíždíme ráno, ještě před otevřením skanzenu – Centrum Słowian i Wikingów, kde máme strávit příštích osm dní. Po ubytování ve flotu a nachystání lodi přichází na řadu i trénink na plavbu na lodi. Hned zkraje zjišťujeme, že kapitán Dalibor je drsný chlápek a s nikým se nemaže. A pravá ruka kapitána - bosman Karel, který má na starost vše od zásobování po zabezpečení posádky a lodě - jakbysmet.
Po poklidné neděli ve skanzenu tu je pondělí, a to pro nás znamená velké chystání na noc strávenou na vodě. Kolem osmnácté hodiny je vše a všichni připraveni, vítr příznivý a může se vyplout. Vašek zahajuje rituál, očišťuje (vykuřuje) loď i nás bílou šalvějí. Dává obětiny bohům ve formě mořské soli a potravin. Připíjíme na zdárnou plavbu, prosíme místní bohy, aby nám byli nakloněni. A všichni děláme uzel na lanu jako závazek, že se vrátíme zpět.

Ze začátku se vesluje, než se může vytáhnout plachta, je ještě potřeba připevnit světlo na stěžeň. Takže se k lanu přivazuje cosi jako houpačka, na ní jsem já a už mě chlapi vytahují nahoru, je tam vážně krásný výhled. Naše loď Świętosława 2. je replika lodi z Osebergu v poloviční velikosti, měří tedy 12 metrů, a patří flotě Jarmeryka, která byla založena již v polovině šedesátých let. Všechny řezby jsou stejné jako na originálu. Na přídi i na zádi jsou variaty ve tvaru spirály, ta na přídi s řezbou hadí hlavy – proto loď nese označení snekkar.

Kapitán vydává povel ke zvednutí plachty a bosman rozdává posádce úkoly. Doufám, že nedostanu na starost gejtavy – lana, co rolují plachtu. Když jsem je držela při zkušební plavbě, málem jsem letěla nahoru, ještěže mě soused „uzemnil“. Za chodu se ještě opakují a doučují uzly a názvy lan a dalších důležitých částí. Povely nejsou v češtině, ale v polském jachtařském slangu, o to je to složitější.

Konečně máme vše hotové, a půlka posádky, co má směnu, je na místě a obsluhuje loď. Druhá půlka odpočívá nebo spí. Zatím je klid, takže bosman Karel bere do ruky knihu a čte nám vikinské ságy. Má fakt talent na vyprávění, sedíme a jako malé děti hltáme každé jeho slovo. Po dvou hodinách se mění směna. Před setměním je čas na večeři, přichází moje zatím netušená noční můra.

Jídlo se totiž připravuje na prknech z pokladu – z paluby! Z těch prken, po kterých chodíme! Co se hygieny jídla týče, jsem dost háklivá. Mám štěstí. Jsem ve skupině, která připravuje chleby, takže si ho nemusím namazat margarínem ani položit na palubu. Nejhůř je na tom sternik – kormidelník, ten totiž potřebuje držet kormidlo oběma rukama. Takže se kormidelnici Katce servíruje jídlo na tom prkně z pokladu nakrájené na kousky. Já sama bych to nejedla, nemůžu jí to dát takhle.

Takže na poklad dám papírový kapesníček a nakrájený chleba podávám Kačce na něm. Co čert nechtěl, kapitánovi se to nelíbí, a tak jdu stérovat já, prý ať vím, jak se na lodi jí. Když procházím kolem něj, hlásím že už jsem najedená. Ale je mi to houby platné, dostanu aspoň povinnou půlku krajíce, naštěstí bez margarínu. S vypětím všech sil a veškerým sebezapřením do sebe soukám ty kousky chleba a mrkve. Koukám soustředěně do bodu, kam plujeme, abych nemyslela na to, co jím. Jo no, přežila jsem to.

Po čase přichází dlouho očekávaná noční můra, kterou mám od chvíle, co jsem se rozhodla, že popluji. Oddaluji to, jak to jen jde, ale už to prostě nejde. Musím čůrat. Takže přecházím na příď, nakloním se přes bok lodi a nabírám trochu vody do kyblíku. Když se s ním otočím, zjistím, že jsem v háji. Karel čte další ságu, plujeme na plachtu, takže tři čtvrtiny posádky jsou otočené směrem k přídi, tedy na mně. Naštěstí mě zachrání Anička. Pohotově přede mnou roztáhne deku, což mi výrazně usnadní konání potřeby. I tak trvá dost dlouho, než dá mozek povel močáku, aby to už konečně pustil. Říkáte si, jak chodíme na velkou? Karel říkal, že za tu dobu, co se takhle plaví, se ještě nikomu nechtělo, radši.

Když se začne stmívat, kapitán zavelí: „Vesty! V noci budou všichni povinně mít vesty“ Je to jedna ze dvou nedobových věcí, které každý člen posádky mít musí.

Po třech hodinách se mění směna, vyfasuji lano, v rámci možností se pohodlně usadím a držím. Po chvíli nás čeká další sága, vítr fouká a je pohoda. Za další tři hodiny je opět střídání a my jdeme spát. Každý si chystá deky a kožešiny na ležení. Tedy až na mě, já mám totiž karimatku a spacák – bohužel. Je mi jasné, že na lodi je mi to k ničemu.

Ale mám štěstí, Anička má krásné ležení a zrovna stéruje, takže se můžu uložit tam. Lehám si mezi kluky, aby mi nebyla zima, jsem totiž od přírody zmrzlina. Kecám s Karlem a když už chceme spát, musíme najednou zase vstát. Je potřeba manévrovat s lodí. Karel jde pomoct ostatním a my se jim snažíme nepřekážet. Když je hotovo, jde si zase lehnout, ne však na dlouho. Za pár minut je poplach. Oko – ten co leží na přídi na zavazadlech a dává v noci pozor na cestu - usnul.

Nocí se rozlehne křik, sítě na pravoboku, vzápětí i sítě na levoboku, vpluli jsme do nich. Kapitán dává rozkazy, plachta se otáčí, abychom brzdili. Je třeba vyndat několik pokladů a nasadit vesla v důlky. Zbytek drží balast – udržuje rovnováhu lodě, nebo odtlačuje tyče se sítěmi. Děláme, co můžeme, a nakonec se nám podaří ze sítí vycouvat.

Abyste si uměli představit, jak to vypadá, rybáři rozmístí asi v metrových rozestupech v několika řadách tyče, které jsou spojené lanem. Dole na těch tyčích jsou buď nástrahy, nebo sítě. Naše loď nemá kýl a ponor jen asi 0,5 metru, takže až k sítím se nedostaneme, ale taky nemáme takovou stabilitu a musíme dávat pozor, abychom se nepřevrátili a musíme stále držet balast.

Když je po všem, každý zase usedá nebo ulehá na své místo, ale spát se skoro nikomu nechce, za chvíli bude stejně zase střídání. Takhle to jde až do svítání. Na spaní není prostor, protože co 10 nebo 20 minut kapitán vydá povel, je potřeba natáčet plachtu podle větru, a tím pádem i držet balast, takže se všichni pořád někam přesouváme.

Svítání na lodi je nádherné. Bohužel to trochu kazí fakt, že nám nepřeje vítr, a tak se vybírají poklady, vesla v důlky a všichni pěkně veslovat.

Naštěstí máme 2 lidi navíc, takže se po dvaceti minutách postupně střídáme, musím se brzy přidat i já. Pak má někdo z nás geniální nápad a začínáme zpívat. A tak si tak veslujeme a zpíváme. Země v nedohlednu, ale nám to nevadí, teda aspoň děláme, že nám to nevadí. Po hodině je vidět pevnina, hned se nám vesluje líp, i zpěv se výrazně zlepšuje. Našli jsme písničku, se kterou by bylo super připlout do přístavu, jenže tam budou ještě všichni spát, tak máme zákaz. Akorát ta pevnina ne a ne se přiblížit.

Nakonec se nám to podařilo a asi po dvou hodinách veslování vplouváme do malého přístaviště v německém Kamminke. Super, začíná pršet. Takže rychle zajistit loď a natáhnout celty nad palubou, ať nespíme v mokru. Když máme připraveno, vyrážíme do přístavní restaurace. Jasně, že je za úsvitu zavřená, nám to ale nevadí. Usedáme u fakt velkého kulatého stolu na zahrádce a skládáme na něj lodní zásoby. Snídaně je bohatá, máme chleba a skvělou jahodovou marmeládu, nebo chleba a meruňkovou marmeládu, a taky chleba a už ani nevím jakou marmeládu. Ale je to dobrý, kluci našli ještě dvě konzervy s masem. Škoda, že nestihlo dojít na druhou stranu stolu, nevadí, ta jahodová marmoška je fakt luxusní. Asi po hodině se pomalu zvedáme a těšíme se do pelechu. Konečně spím.

Probouzejí mě turisti. To jako myslí vážně? Sedí na zídce, u které kotvíme. Takže asi tak 3 metry ode mě. Hlasitě se vybavují a kolem nich povykují děti. To si fakt nevšimli, že sedí u lodě plné spících námořníků? Evidentně ne. Ještě se mi nechce vstávat, tak se jen tak povaluji a pozoruji, co se děje kolem. Tak jo, už vstávám, kapitán velí přípravu na odplutí.

Ti, co vstali dřív, si dali oběd, my ostatní vytahujeme zásoby, rozkládáme si je na lavičce a baštíme. Lidi chodí kolem a fakt nenápadně nám koukají na lavičku a pod ruce a zkoumají, co že to jíme. Taky hodně fotí, tohle totiž ještě nikdy neviděli. Bandu, dle dnešních poměrů nejspíš bezdomovců, ve zmačkaných i otrhaných hadrech, jak se ve stoje kolem lavičky cpe mrkví, jablky a jinými dobrotami, zatímco jejich druhové chystají loď. A pak to přijde, začnou se ptát. Syn by chtěl vědět, odkud jste? Z České republiky. Paní vydává vyděšený zvuk a třeští oči: To jste pluli celou tu cestu až sem? Ne, jen z Polska, z Wolinu. Další paní se ptá: Má ta loď motor? A Karel s naprostou vážností odpovídá: Jo jo, takovej pěknej dvanáctiválec. Jak jinak, je nás 12 veslařů. Pak nám vypráví další zajímavé otázky jako: A to je ta loď děravá, že tam máte vodu? Chvíli totiž trvá, než se loď „zatáhne“, a tak trochu prosakuje vodu, která se musí pravidelně vylévat. Nejhorší je, když prší.

Je něco po páté hodině. Nalodíme se, odpoutáme loď a odplouváme, veslujeme s písní na rtech. To nám bohužel vydrží jen pár minut, začíná pršet, naštěstí je to jen přeháňka. Vítr nám přeje a my nemusíme veslovat dlouho. Napínáme plachtu. V plánu je další německý přístav. Po dvou hodinách jsem na řadě u stéru. Poslouchám, jak kapitán vypráví. Začíná se mi dělat nějak špatně, to vydržím. Po dalších patnácti minutách je mi jasné, že ne. Asi to je z hladu. Kapitán tedy vyhlašuje večeři. Kdo je volný, chystá jídlo. Ach jo, už mě zase čeká prkno z paluby. Naštěstí mám kamarády, kteří na mě myslí a servírují mi jídlo na šátku. Je zase čas vyměnit směnu, jdu odpočívat. Po nějaké době kapitán kontroluje směr a předpověď, aby věděl, jaký bude vítr.

Má pro nás dvě možnosti. Buď teď poplujeme na plachtu k dalšímu přístavu a pak budeme dlouho veslovat domů. Nebo teď budeme veslovat chvíli, rovnou se otočíme domů a pak doplujeme na plachtu. Dává hlasovat. Jednoznačně se hlasuje pro návrat. Takže veslujeme, naštěstí je to kratší než ráno. Plujeme rychle, ale na druhou stranu to je i trošku nebezpečné. Do toho prší, takže všichni povinně nasazujeme pláštěnky, vesty už máme, protože je dávno tma. Bohužel se opakuje situace ze včerejška a my se dostáváme do sítí.

Kapitán křičí povely, ale někteří si musí napřed ujasnit, co že to vlastně drží za lano a jestli jsou leví, nebo praví, aby věděli, který povel se jich týká. Díky tomu je prodleva od povelu k činu docela dlouhá a díky silnému větru jsme hodně rychlí a špatně se „brzdí“ a manévruje. Než se splní všechny úkony, jsme skoro uprostřed sítí a nedaří se nám z nich dostat, přestože děláme, co můžeme.

Kapitán křičí, jestli tady chceme všichni umřít. To nám vůbec nepomáhá. Je tma, leje, jsme unavení, děláme, co je v našich silách, a teď navíc víme, že tam můžeme i umřít. Do té chvíle mě to ani nenapadlo a věřte, že mi bylo mnohem líp. Nicméně po dlouhém boji se nám podaří ze sítí dostat. Tyče, na kterých jsou upevněné, nemají odrazky. Baterka, kterou má „oko“ na přídi, má dosvit sotva 10 metrů. Což při plavbě na plachtu při větru jako je dneska, je málo. Ostatně si to ověřím během své služby na přídi, protože současné oko potřebuje vystřídat.

Uložím se na zavazadla na přídi, snažím se co možná nejdéle zůstat suchá. Prosím Vlastu, aby mi půjčil baterku, se kterou se svítilo včera, podává mi svůj mobil! Tak tedy doufám, že ho nepustím. K tomu taky musím šetřit baterku, aby se nevybil. Tak si tak ležím na přídi, zavrtaná pod celtou, protože prší. A svítím chvíli vpravo, chvíli vlevo, pak tak patnáct vteřin pauza a znovu. A tak pořád dokola. Jak se ukazuje, patnáct vteřin je moc. Otáčím se vpravo, a právě proplouváme kolem tyče od sítí, křičím sítě na pravoboku, otáčím se doleva, tam jsou sítě taky. Kapitán se ptá, co vpředu. Naštěstí čisto. Tohle bylo o fous, daří se nám proplout prostorem mezi sítěmi a výstražnou tyčí, odrazky zase nikde.

Fouká celkem silný vítr, leje, loď se trochu houpe a občas nás umyje vlna, která se převalí až na palubu. Bosman zakřičí: „Oko na přídi se drží jako klíště!“ Ví, že se studenou vodou se moc nekamarádím, takže bych pád do sice lehce, ale rozbouřeného zálivu nejspíš nepřežila. Odpovídám, že držím. Tak se tedy něčeho chytím, třeba tohle lano by šlo. Přes palubu opravdu spadnout nechci, posádka by mě tam totiž nechala.

Trosečníci se nesbírají. Kapitán musí v prvé řadě dostat loď, pokud možno s co nejvíce námořníky, bezpečně do přístavu. Nemůže riskovat, že by kvůli záchraně jednoho ztratil lidí víc. Trvalo by dlouho, než by se jim bezpečně podařilo otočit loď a pokusit se vrátit. Protože pokud je takové počasí a podmínky, při kterých dojde k nedobrovolnému opuštění paluby, nejsou dobré podmínky ani pro manévry s lodí. Proto se v takovém případě hází záchranný kruh na pomoc tonoucímu a okamžitě se kontaktuje W.O.P.R. (pobřežní hlídka), která by měla dorazit do patnácti minut. Tajně doufám, že by u mě udělali výjimku, životnost člověka v moři po pádu přes palubu je prý tak hodina. Já bych tam asi nepřežila ani těch 15 minut. Myslím, že na lodi byli minimálně dva, co by tam skočili za mnou. Ne, že by to pro mě mělo nějaký extra záchranný efekt, ale když jste v té velké louži dva, máte daleko menší chuť umřít. Což v noci a ve studené vodě při pohledu na vzdalující se loď může dost pomoct.

V dálce jsou vidět blikající světla větrných mlýnů elektráren, blížíme se k Wolinu. Bosman doplňuje posádce energii kousky čokolády a já zůstávám oko až do konce.

Konečně je skanzen na dohled a celá posádka vesluje ze všech sil a radostně zpívá píseň, kterou jsme cestou vymysleli. Jsme mokří, unavení, někteří se třesou zimou, ale jsme šťastní, že jsme se v pořádku vrátili. Po vylodění se musí loď uklidit, takže se do toho hned pustíme. Pak teplá sprcha, suché oblečení a jde se slavit k ohni. Pije se medovina z rohu a připomínají se hrdinské skutky posádky a připíjí na božstva a zdárný návrat lodi. Po dvaceti minutách se mi daří vypařit a jít konečně spát. Naštěstí můžeme druhý den spát dlouho, tedy než začnou chodit návštěvníci. Pak se musí poklidit tábořiště, loď či nachystat jídlo.

Odpoledne se provádí rituál jako poděkování bohům za přízeň. Na lodi se schází celá posádka, stojíme na palubě s vesly v rukou, a když nás bosman vyzve, opouštíme postupně loď. Připíjíme ze společné medoviny a rozvazujeme slibový uzel. Večer je malá párty.

Ráno se posádka poskládá na loď, tentokrát však v plné polní. Dříve veslaři, teď válečníci. Vyzbrojeni sekerami, meči a štíty plujeme na nedalekou pláž vyzkoušet si a natočit vylodění a útok. Já mám roli kameramana a obránce. Dvě lukostřelkyně a jeden muž, co nikdy z luku nestřílel, je slabá obrana, jen tak na oko, a tak nás vždy přemůžou. Vracíme se do skanzenu, kde čeká delegace českých novinářů, abychom je svezli na lodi a pak honem na oběd.

Později se převlékáme do slavnostního a zahájíme velký rituál u hlavního skanzenového obětiště u velké dřevěné sochy. Kněz Vašek a bosman pronáší modlitby za předky, za živly a za nás, k tomu přináší oběti. Celý obřad provází vůně šalvěje. Po obřadu se jde na hostinu do největší a nejzdobenější chaty ve skanzenu, na které se podávají různé ryby, maso, chléb, polévka, ovoce, zelenina, kvas a pivo. Pozveme i naše polské sousedy a nyní již i přátele. Bosman a Márty vypráví a divadelně ztvárňují některé příběhy z plavby. Po hostině hrajeme dobové silové hry, kluci se před námi předvádějí a zápasí. Za soumraku vezmou dobové nástroje a hrají. Hrají tak nádherně, že se skrytá před zraky všech nechám hudbou tančit. Začíná nám dovolená, už si můžeme užívat skanzen, jak je nám libo. A těšit se na další plavbu, kterou si za rok většina z nás nenechá ujít.

KAROLINA KOCIÁNOVÁ