Kterými sporty jste si od mládí prošel?

Jako první byl hokej, který jsem hrál na základní škole. Poté jsem se věnoval požárnímu útoku, kdyjsem pár let běhal za SDH Mirošov. Následovalo fitness, při kterém jsem se okrajově věnoval bojovým sportům. Po nich street workout a calistenica, od které jsem se dostal až silovým sportům.

Jak to vypadalo?

Bylo to tak, že jsem ke cvičení s vlastní váhou přidal ještě cvičení s činkami, v té době jsem cvičil doma v garáži. Postupem času jsem cvičil už jen s váhami, v tu dobu jsem na sociálních sítích sledoval Jirku Tkadlčíka, díky kterému jsem objevil strongmany, konkrétně kategorii u105 čili do 105 kilogramů.

Jaký byl váš první závod?

Pořádně jsem nevěděl, co mě čeká. Neměl jsem ani potřebnou váhu, byl jsem opravdový zelenáč, co se týče silových sportů, natož strongmanu. Ale chtěl jsem to zkusit. Přihlásil jsem se na pohárový závod Strongman u105 Kralupy a šel rovnou mezi zkušené borce. I když jsem skončil mezi posledními, protože jsem skoro s ničím nehnul (smích), tak to byla pro mě pecka, strašně mě to chytlo. Od té doby jsem začal tvrdě trénovat s jasným cílem, dostat se z posledních příček na druhou stranu, mezi ty vpředu (úsměv).

Jaké překážky jste musel, nebo naopak nemusel překonat?

Po fyzické stránce jsem musel zesílit, byl jsem taková šedesátikilogramová vyžle. Takže mě čekalo hodně práce. Souvisí to asi trochu i s psychickou stránkou. Každý mi říkal, ať se na to vykašlu, že na to nemám genetiku, anebo jsem poslouchal klasické řeči, proč nemá smysl se vlastně ani snažit. To si člověk nesmí pustit do hlavy, i když je to občas těžké. Základem úspěchu je právě ta snaha a hlavně vydržet to! Nejde to hned, ani teď nejsem tam, kde bych chtěl být, a vím, že to bude ještě dlouhá cesta. Ale zase už mi aspoň nikdo neříká, ať se na to vykašlu, že to nejde (smích).

Nosíte kufry o váze 130 kilogramů na vzdálenost 30 metrů a podobně. Máte oblíbenou a neoblíbenou disciplínu?

Právě zmíněné kufry patří k mým nejméně oblíbeným disciplínám, naopak oblíbený je mrtvý tah neboli Deadlift, a jeho různé variance.

Máte nějaký výkon,na který jste nejvíce pyšný?

Pár by jich bylo. Můj top výkon byl na Trab Baru, na kterém jsem zvedl 444 kilogramů. Rád bych si na něm zvedl půl tuny. Pak bych ještě vypíchl klasický mrtvý tah, na kterém jsem zvedl 325 kilogramů. Nebo zdvih obří jednoručky, na které jsem jednou rukou nad hlavu vyrazil 100 kilo.

Jak vypadá váš trénink?

Tréninky jsou hodně dlouhé a je to o zvedání tun železa, na tréninku strávím klidně až čtyři hodiny i pětkrát týdně. Je to velký výdej energie, takže to znamená hodně jídla. Stravu moc neřeším, jím vše.

Dosáhl jste úspěchu v rámci republiky, jaké plány máte nyní?

V rámci republiky se mi povedlo už podruhé za sebou vybojovat titul vicemistra, v obou případech jsem nestačil pouze na Jiřího Tkadlčíka. Nyní se chci připravit na příští sezonu. Rád bych si zazávodil na mezinárodní scéně. A vylepšil své umístění z European Ultimate Strongman Championship U105, na kterém jsem letos skončil osmý. Rád bych se podíval se i na další velké závody v zahraničí.

Jaké předpoklady musí mít člověk pro tento sport?

Podle mě hlavně pevnou vůli a vytrvalost.

A co zranění nebo zdravotní limity?

Zranění už párkrát bylo, měl jsem natržený hamstring a lýtko. Nejvážnější zranění přišlo na konci loňské sezóny na Slovensku, kde jsem si natrhl kolení vazy a měl rupturu menisku. Toto zranění mě hodně psychicky semlelo. Myslel jsem, že moje kariéra strongmana končí. Chvilku trvalo, než jsem se sebral a začal znova pracovat na návratu. Ten se myslím povedl na výbornou.

Co na vaše netradiční sportování říká rodina?

Rodiče byli trošku zdrženliví a moc se jim to nelíbilo. Podporují mě, i když by byli asi radši, kdybych dělal nějaký míň nebezpečný sport. Největší oporou je mi moje žena, která to vše snáší se mnou.