Studentka Zuzana Urbanová z Jihlavy běhá pravidelně už čtyři roky. Podle ní je běh lék na vztek, smutek i únavu. Když si chce pročistit hlavu, obuje tenisky a vyběhne do ulic. A protože se o svou energii a motivaci chtěla podělit s dalšími běžeckými nadšenci, zapojila se do projektu Mattoni Freerun a týden co týden pořádá už rok v Jihlavě veřejné skupinové běhy.

Co to je Mattoni Freerun?

Jedná se o společné organizované běhání. Funguje to tak, že přes Facebook (sociální síť) zorganizuji veřejnou událost, na kterou může přijít kdokoliv, kdo si chce zaběhat. Scházíme se většinou na jihlavské cyklostezce Český mlýn, mezi dětským hřištěm a parkovištěm.

Kolik kilometrů tak společně uběhnete?

Běháme různé trasy. Záleží, kdo na událost přijde. Když to jsou začátečníci, tak zaběhneme kolem pěti kilometrů, když se sejdou spíše zdatnější běžci, tak vyrážíme do kopců, třeba na Šacberk, kde si dáme i čtrnáct kilometrů.

Co když někdo neuběhne ani pět kilometrů?

Vždycky se přizpůsobíme tomu nejpomalejšímu. To znamená, že neběžíme náročnou trasu a vždycky na každého počkáme. Když má někdo například problém s dýcháním, tak se rozdělíme, rychlí běží vpředu a já s pomalými vzadu a přecházíme i do chůze. Vždycky se každému snažím pomoct a podpořit ho a běžím s těmi nejpomalejšími. Nikdo se nemusí bát, že bychom ho někde nechali.

Kolik se na takové události schází lidí?

Teď v létě přijde tak sedm osm lidí. V zimě je to horší, to je průměr tak čtyři až pět lidí. V zimě běháme většinou po tmě s čelovkami, a to se každému nechce. Občas zorganizuji i akci na kolech nebo třeba společný běh na pivo.

Kdo se k vám přidává?

Když jsem začínala, lanařila jsem hlavně kamarády, známé i třeba mojí mamku. Pak se přidávali známí známých. Občas se k nám připojí prostě někdo po cestě, když běžíme.

Stalo se, že by třeba nikdo na událost nepřišel?

Ne, to nikdy. I v zimě, nebo za deště jsme se vždycky sešli alespoň tři. Jen jednou jsem běžela sama s mamkou, protože jsem freerun naplánovala na šest hodin ráno.

Kudy běháte?

Nejčastěji podél řeky Jihlavy, právě po cyklostezce Český mlýn. Ta je skvělá v tom, že se běží po rovince. Teď jsme si oblíbili trasu na Šacberk, ale sjezdovku nevybíháme, zatím. (smích) Je tam mnoho stezek. Díky běhání jsem objevila spoustu míst. I třeba tady v Jihlavě se dostávám tam, kde jsem nikdy nebyla, a to tu žiji celý život. Díky běhu znám dnes okolní vesnice i lesy. Když jsem běžela sama, tak jsem se několikrát i ztratila.

Jak často freerun organizujete?

Nejméně jednou týdně a teď o prázdninách i dvakrát, protože mám víc volna. Přes akademický rok jsem v Brně, kde studuji, takže se scházíme hlavně o víkendu.

Co studujete?

Andragogiku na Masarykově univerzitě. Je to obor zaměřený na vzdělávání dospělých.

Jak vás napadlo pořádat společné běhání?

Tento projet vytvořila společnost Mattoni na podporu sportu ve městech. Dozvěděla jsem se o něm zase na Facebooku, kde na mě vyskočila reklama, zda se nechci přihlásit jako kouč. Chtěla jsem to zkusit, vnímala jsem to jako výzvu, ale říkala jsem si, že se do toho asi přihlásí hodně lidí. A nakonec to vyšlo.

Takže freerun se organizuje i v jiných městech?

Ano, různě po republice. Pořádá se například i v Brně, tam jsem se ke společnému běhu také párkrát přidala. Ale častěji chodím sama.

Co vám více vyhovuje, běhat sama, nebo ve skupinách?

Ráda to střídám. Freerun funguje kvůli tomu, aby se člověk poznal s dalšími běžeckými nadšenci, a je to i určité rozptýlení. Každý si v týdnu trénujeme to svoje podle toho, jak nám to vyhovuje, a tohle je zase trošku něco jiného. Člověka to motivuje. Když vím, že jsem zorganizovala tu událost, tak tam prostě musím. No a ti, co se na ní přihlásili, se jí zúčastní, protože to vnímají stejně, i když se člověku nechce, protože je doma v teple na gauči a venku je ošklivě. Nakonec jsme ale všichni rádi, že jsme se sešli.

Vzpomenete si ještě, jak a kdy jste začala běhat?

Vzpomenu. Začala jsem před čtyřmi roky v jednom jihlavském fit-centru. Chodila jsem tam cvičit, a pak občas i pobíhat na pás. Zjistila jsem ale, že mě to běhání mezi čtyřmi stěnami tolik nebaví, tak jsem to šla zkusit ven, protože jsem vídala plno běžců venku, i když tehdy jich ještě nebylo tolik co dneska. Dnes je běh mnohem více populární.

Podle čeho tak soudíte?

Za poslední rok či dva pozoruji i v ulicích měst mnohem více běžců. Vzpomínám si, když jsem začínala, bylo to v zimě, tak jsem potkala ve městě tak jednoho až dva lidi za celý běh. Dneska už to jsou čtyři lidi v zimě a v létě jich jsou plné ulice.

Proč myslíte, že lidé začali více běhat?

Myslím si, že je to i díky tomu, že se více začala angažovat města. Pořádá se mnoho závodů, i tady v Jihlavě. Jihlavský půlmaraton se letos pořádá potřetí, i ty ostatní závody jsou v začátcích, třeba druhé třetí ročníky. To dokazuje, že se běh rozmáhá hodně až teď. Velkou roli v popularitě běhání hraje určitě i marketing, hodně se o tom píše a tím, že lidé běhají, motivují ostatní.

Pamatujete si, kolik jste napoprvé uběhla?

Kupodivu ano. Začala jsem hned na deseti kilometrech. Vrátila jsem se domů, a protože jsem ani nebyla zřízená, tak jsem šla ještě pěšky na bazén si zaplavat. I potom jsem byla v pohodě. Tak jsem si zkusila, co tělo všechno vydrží.

Kromě běhu děláte ještě jiný sport?

Celý život se snažím něco dělat. Jezdit na kole, lyžovat, cvičit, takže jsem vždy nějakou kondici měla. O to byly ale moje začátky běhání asi horší. Když jsem šla poprvé běhat ven, tak to bylo šílené, protože jsem strašně rychle vypálila, a když jsem chtěla začít běhat souvisle, bez toho indiánského běhu, což znamená, že střídáte chůzi s během, tak už to nešlo tak snadno. Běhala jsem na rychlost a neměla jsem výdrž.

Děláte nějaký sport závodně?

Ne. Vlastně jsem nikdy nebyla šikovná na sport, ani na ten běh. Ve škole jsem ho neměla vůbec ráda. Byla to moje noční můra. Pamatuji si, že když jsme běželi přespolní běh, tak jsem si ho s dalšími spolužáky dokonce zkrátila. Nikdy by mě nenapadlo, že někdy budu běhat a jezdit dobrovolně na závody nebo se snad připravovat na maraton.

Kdy a kam se chystáte na maraton?

Teď v říjnu do Hradce Králové.

To bude váš první maraton?

Ano. Doteď jsem běhala jen půlmaratony. Za rok jich dám třeba pět různě po republice. Chodím i na ten jihlavský.

Jezdíte na závody sama?

Ne, běhá se mnou mamka. Chodí se mnou pravidelně i na freerun.

Opravdu? Jak se k běhání dostala?

Když jsem začala běhat, tak jsem ji přemlouvala, ať to jde taky zkusit. Nejdřív byla hodně skeptická, že to pro ní nebude, že to taky nikdy neměla ráda. Ale pak to zkusila a teď běhá všude se mnou.

Jak často běháte?

Třikrát až čtyřikrát týdně.

A kolik kilometrů?

To je různé. Od šesti do třiceti. Deset je tak průměr.

Vyhrála jste někdy nějaký závod?

Ne, to ne. (smích) Nejsem moc dobrá. Řekla bych, že v té naší skupině jsou už mnohem lepší běžci než jsem já, mnohem rychlejší. Nejsem trenér, spíš ten kouč, který je má motivovat.

Jaký závod jste naposledy běžela?

Běhej lesy Karlštejn, předtím jsem byla v Lednici. Všechno jsou to trasy kolem dvaceti kilometrů. Díky závodům se člověk dostane na různá místa v republice, kam by třeba jinak ani nejel, a to je fajn.

Jakým se tak běhá terénem?

To je různé. Někdy přímo lesem, takže na jehličí na blátě a do kopců až po Masaryk run, který se běží v Brně na Masarykově okruhu. Ráda bych si teď vyzkoušela například i Spartan race, kdy člověk běží třeba bahnem nebo se i plazí a překonává různé překážky.

Kde berete motivaci?

No… (smích) Nejhorší na celém běhu je boj sama se sebou. Když už ale potom uběhnu ten první kilometr a jsem venku, tak už je to v pohodě. Nejhorší je se zvednout, obléct a vyběhnout ven. A není to o tom, že si musíte koupit běžecké oblečení a boty. Můžete prostě vyběhnout do ulice ve starém oblečení a zkusit urazit pár kilometrů.

Tak jste to udělala i vy?

Ano. Poprvé jsem si prostě vzala ty nejhorší tenisky a řekla si, že to zkusím. Taky jsem měla ten divný pocit. Když jsem běžela, tak jsem si říkala, že všichni musí vědět, že běžím poprvé, a že se na mě divně dívají. Ale ono to tak není. Lidí kolem sebe si člověk ve městě nakonec moc nevšímá.

Co byste poradila těm, kteří chtějí začít běhat?

Aby se toho nebáli. Důležité je alespoň třikrát týdně vyjít z domu a zkusit ten indiánský běh tedy, střídat běh a chůzi. Je úplně jedno jakou rychlostí. Je lepší začít pomalu, aby se hned člověk nezničil.

Vy sama se nějak vzděláváte v oblasti běhání a dokázala byste ostatním poradit?

Snažím se o to. Vycházím hlavně ze svých zkušeností a zkušeností ostatních. Samozřejmě jsem toho i dost přečetla. Ale každý si na to musí přijít tak trochu sám. Universální rady typu dýchej takhle a takhle ne vždy fungují. Je to o tom, že si člověk musí zvyknout na ten pohyb a přirozeně se do toho dostane.

Máte kromě běhání ještě nějaký jiný koníček?

Tahle otázka mě vždycky rozesměje. Někdy si říkám, že vlastně nic jiného než běhání nedělám. (smích) Ale není to pravda, chodím ráda za kulturou, na festivaly, do kina. Školu navíc musím skloubit s brigádou, takže je toho hodně.

Dokážete si představit, že někdy skončíte s běháním?

Vůbec ne. (smích)

Co vám běhání přináší?

Člověk si vyčistí hlavu a utříbí si myšlenky, čímž vlastně aktivně relaxuje. Běh je také výborný, když je člověk naštvaný, smutný nebo i unavený. Po několika kilometrech se cítí jako vyměněný.

IVANA HOLZBAUEROVÁ