Hodice – Když se svými Kočkami netvoří nové tance, a není zrovna, epidemie, stará se Jana Semrádová o svou malou stáj, hraje na saxofon nebo pracuje s dětmi na letních táborech. "Co na mé aktivity říká rodina vlastně nevím, nikdy jsme na to téma nezabrousili, ale zřejmě si myslí, že kdo si hraje, nezlobí. Vždyť bych si mohla vymýšlet nové a nové choroby," usmívá se Semrádová.

Narodila jste se v Hodicích?

Narodila jsem se v Třešti. Když mi byly dva měsíce přestěhovali jsme se do Hodic. V mých pěti letech jsme se vrátili do Třeště, kde už to asi doklepu do konce.

Mohla byste mi krátce představit spolek Hodické kočky?

V roce 2009 se sešlo třináct žen, až na malé výjimky seniorského věku, aby daly dohromady tanec na Den seniorů okresu Jihlava v Hodicích. A potom nám bylo líto se rozejít. Iniciátorka prvního tance s námi tančila do neuvěřitelných třiamsdesáti let. Většina koček byla z Hodic a tancovaly jsme na písničku "To byla kočka". Z toho se odvodil název Hodické kočky. Scházíme se jednou týdně a opravdu chybíme jen z vážných důvodů. Od samého začátku nás zůstalo osm. Našimi řadami prošlo už jednadvacet koček. Některé přestaly tancovat, protože to zdraví nedovolilo. Mezi ně se počítám i já. A pět koček už nás sleduje shora. Momentálně nás je dvanáct, dohromady nám je 834 let a náš průměrný věk je 69,5 roku. Tančíme na plesech, vepřových hodech, dožínkách, různých akcích seniorů, okresních slavnostech. Rády se necháme pozvat na akce po celé Vysočině i mimo ni.

Jak zvládáte v současné době situaci?

Potkávám se jen s nejbližší rodinou. A moc mi chybí to setkávání s „holkama". A to, že se potkáme a dáme ještě dohromady tanec, je naděje, která mi dává sílu to všechno zvládnout. Kočky už kostým na nový tanec mají z doby předcovidové, snad z něj nedostatkem pohybu nevyrostou.

close Klikněte a podívejte se, kde všude jsme už byli a co zajímavého jsme tam zjistili. info Zdroj: Deník zoom_in Klikněte a podívejte se, kde všude jsme už byli a co zajímavého jsme tam zjistili.

Jak jste se dostala ke spolku Hodické kočky?

Přesvědčili mě, abych v tom "památném" roce 2009 tancovala. Nakonec jsem stvořila i aranžmá toho tance a potom i ty ostatní.

Pořádáte nějaké pravidelné akce?

Pravidelně se jednou týdně scházíme, dáváme dohromady nový tanec, oprašujeme starší. Premiéru nového tance míváme pravidelně, tedy měly jsme až do loňska, na Obecním plese v Hodicích.

Co se vám za poslední dobu podařilo se spolkem? Na čem jste minulý rok pracovaly?

Běžně jsme dávaly dohromady jeden tanec ročně. Poslední roky jsme zvládly tance dva, jeden z nich hekticky na poslední chvíli. A to přesto, že nám roků přibývá a zdraví ubývá. A minulý rok už byl nulový. Odtančily jsme premiéru na Obecním plese a další týden už byl stop stav. V době rozvolnění jsme se jednou sešly. A to jsme si potřebovaly všechno vypovědět, dvě děti se vdaly, dvě vnoučata přibyla.

Máte nějaký zážitek spojený se spolkem, na který ráda vzpomínáte?

Zážitek na který ráda vzpomínám? Paradoxně je to ten nejhorší za celou historii Hodických koček. Tancovaly jsme v Ústí u Větrného Jeníkova a jeden tanec jsme „zvoraly“, jak nejvýkonnější zemědělec lán. Najednou jsme nevěděly, kam se otáčíme, za kým jdeme, do jakého kruhu patříme, prostě nic, jen chaos. Jen jsme odešly ze sálu do chodby, všechny jsme, jemně řečeno, mluvily zvýšenými hlasy na téma "já ne, to ty". A v tu chvíli jsem si říkala, že to je konec. A jestli tohle ustojíme, tak potom už všechno. A vidíte, ustály.

Co říká vaše rodina na to, co děláte?

Nevím, nikdy jsme na to téma nezabrousili, ale zřejmě si myslí, že kdo si hraje, nezlobí. Vždyť bych si mohla vymýšlet nové a nové choroby.

Jaké máte plány do budoucna?

Užívat si svojí velkou rodinu. Vždyť můj rodinný kalendář dětí, zeťů, vnoučat a pravnoučat čítá devětadvacet lidí. Omuchlávat co nejvíce pravnoučat. Vrátit se ke svým aktivitám, dokud mi ještě nohy, dech a mozek alespoň trochu slouží.

Máte nějaký jiný koníček a jak relaxujete?

Mám takovou malou stáj. Šestým rokem se učím hrát na saxofon. Za to, že si mohou senioři plnit své sny v rámci Akademie umění a kultury vděčí nápadu paní ředitelky Základní umělecké školy Lenky Meister a Městu Třešť, že její nápad podpořilo. Zvlášť děkuji svému učiteli Toníku Vidlákovi za nezměrnou trpělivost. Jako členka Divadelního souboru Karla Čapka hraji v divadelních prohlídkách na hradě Roštejně. A nabíjím si baterky od roku 1976 mezi mladými na dětských táborech.

Jaká je vaše oblíbená knížka z dětství? Proč?

Tedy paní redaktorko, teď jste mě zaskočila. Celý víkend marně lovím v paměti. Četla jsem vždycky, co mi přišlo do ruky. Ale na oblíbenou knížku z dětství si fakt nevzpomenu.

Máte tip na procházku nebo místo, kam ráda jezdíte? Nebo tip ve vašem okolí?

Celá Vysočina je krásná. Ale až budete v Hodicích, běžte se projít na Jelenici k jelenovi. A až to doba dovolí, přijeďte se o Vánocích projít po třešťských betlémech.

Jaké je Vaše životní krédo nebo heslo?

Moje životní krédo nejlíp vyjadřuje píseň "Když nemůžeš, přidej". I táborové děti si určitě vzpomenou, že jsem jim říkala, když je bolely nožičky:  "utíkej, to tě přestanou bolet". A věřte, nevěřte, fakt vždycky přestaly.