Na událost jako první upozornil Jihlavský deník. Herma Kennel ve středu poskytla Deníku rozhovor.

Jak Vás napadlo napsat knihu o historii Kamenné?
Můj manžel Gerbhard Kopernik se narodil v jihlavské porodnici v roce 1944. V roce 1946 byl odsunut do Německa. V roce 1996 jsme poprvé s autobusem Němců – pamětníků, navštívili Kamennou a Jihlavu. Lidí, kteří tenkrát podnikli cestu, těch bylo asi čtyřicet padesát, jsem se vyptávala na případ Budínky, od každého jsem získala nějakou informaci. Většinou byly hrůzného charakteru. Autobusový zájezd Němců na místo položil pamětní věnec.

Deník nedávno uveřejnil jména pohřešovaných Němců, byl problém jejich seznam získat, z jakých pramenů jste čerpala?
Jména obětí byla uvedena v obecní kronice Šlapanova. Samozřejmě jsem se snažila získat i výpovědi příbuzných obětí v Budínce. Například jsem získala výpověď ženy z rodiny Reznik, jejíž otec měl podle vyprávění matky zůstat v masovém hrobě v Budínce. Také jsem získala svědectví lidí z české strany, kteří například viděli v lokalitě krvavé stopy.

Jak dlouho jste na knize pracovala?
I s přestávkami čtyři roky.

Informace v knize uveřejněné pocházejí tedy vždy z více ověřených zdrojů?
Informace jsem si ověřovala samozřejmě i v dalších archivech. Práce byla velmi náročná, třikrát jsem uvažovala i o tom, že psaní této knihy vzdám, získávání informací bylo velmi komplikované a psát o některých pravdách česko-německého soužití také nebylo jednoduché. Jedním ze zdrojů byl i jihlavský archiv, kde jsem čerpala z německých novin, které dříve vycházely v Jihlavě. Musím říci, že zaměstnanci jihlavského archivu mi vyšli velmi vstříc. Také z pražského archivu jsem získala stovky dokumentů a fotografií týkající se obce Kamenná.

Všechny dokumenty se ale do knihy nevešly, podle čeho jste z dokumentů vybírala?
Informace, které byly pouze z jednoho zdroje a nebyly ověřitelné, jsem nakonec raději do knihy nedávala.

Takže za uvedené informace ručíte?
Abych zabránila vzniku chyb v knize, posílala jsem svědkům, které jsem v knize uváděla, části knihy znovu k nahlédnutí a konzultaci. Chtěla jsem zabránit tomu, aby jedna, nebo druhá strana v knize našla nějaké chyby a nepravdy. To, že údaje v knize jsou pravdivé, jsem zaručila i ve smlouvě s vydavatelstvím.

Není líčení údajného činu ve vaší knize přece jen nadsázkou, není zveličené?
Tak, jak je čin uvedený, se měl stát. Ověřovala jsem si svědecké výpovědi, a například souhlasily i s některými oficiálními záznamy, brutalita zapadá do tehdejší doby.

Dohledala jste při práci na knize i písemnou zprávu o tomto činu?
Nikde nebylo písemně zaznamenáno, co se u Dobronína mělo stát. Spíš jsem měla dojem, že jiné dobové informace, podávané například policií, byly přikrášlovány oproti skutečnému stavu.

V knize jsou činy líčeny velmi podrobně, víte i jména vrahů?
Ty, co to provedli, jsem nechtěla uvést, protože pořád ještě žijí, uvedla jsem tedy jméno pouze jednoho z nich, který už před lety zemřel. Když jsem knihu vydávala, ve smlouvě s vydavatelstvím jsem se zavázala, že ručím za všechny informace v knize. Uvedením jmen jsem se chtěla vyhnout případné žalobě, pokud bych se v některém z jmen zmýlila.

Ostatní vrazi ještě žijí?
Pokud vím, jeden z vrahů zemřel v sedmdesátých letech. Jeho syn ale stále žije v Jihlavě.

Jména obětí jste ale uvedla…
Ty jsem čerpala z obecní kroniky Šlapanova.

Máte jistotu, že oběti údajné masové vraždy nebyly spolupracovníci gestapa, SS a nacistického režimu?
Byli to obyčejní místní němečtí sedláci. Pravděpodobně by se dalo říct, že šlo o spontánní výbuch zloby na Němce, který byl navíc posilněn alkoholem.

Kamenná ale byla vyhlášená vzornou vesnicí SS…
Ano, v únoru 1943 bylo oznámeno starostovi Kamenné, že vesnice bude vyhlášena vesnicí SS. Místní velitel skupiny SS donutil bratra starosty Kamenné, Ferdinanda Hondla, přistoupit k SS. Ten navzdory svému přesvědčení byl toto donucen udělat. Po válce byl odsouzen k pěti letům vězení. V Berlíně jsem hledala v archivech SS, kdy přesně byl titul vzorové SS-vesnice udělen, nic jsem ale nenašla. Později jsem ale zjistila od syna Gottloba Bergera, že v květnu 45, když stáli Sověti před Berlínem, otec ničil veškeré podklady a syn u toho byl.

Měli u vraždy být i sovětští vojáci, nebo pouze čeští obyvatelé?
Nikde jsem tuto informaci nečetla a neslyšela, nemůžu proto říct nic přesnějšího.

Pokud bude do lokality, kde by se měl masový hrob nacházet, umístěn pomníček, neobáváte se, že ho místní lidé nepřijmou?
Myslím, že by lidé proti pomníčku neměli být, popírali by tím historii. I Němci se dnes přiznávají ke zločinům, které spáchali za nacismu, jde o zpracování historie, k ní bychom se měli postavit čelem. Pokud nepříjemné události zameteme pod koberec, stejně tam zůstanou a po čase opět vyplynou napovrch. Nelze zavírat oči před minulostí.

Hovořila jste s rodinnými příslušníky obětí, setkala jste se s názorem, že by se česká strana měla za tento čin omluvit?
Ano, pozůstalí říkali, že by obecná omluva měla přijít.

Takže podle vás česko-německé vztahy na oficiální úrovni ještě nejsou vypořádány?
Na oficiální úrovni ještě zůstávají otevřené otázky mezi českou a německou stranou. Český stát se o tuto historii zatím nezajímal. (Reportéři Deníku podali oznámení na státní zastupitelství, které poválečné události u Dobronína začalo šetřit jako vraždu.- pozn. redakce)

Co si slibujete od policejního vyšetřování?
Doufám ve spolupráci a v to, že případ bude osvětlen. Myslím si, že by bylo dobré, aby veřejnost věděla, co se zde tehdy odehrávalo.

Michal Kolařík, Ludmila Rakušanová