Když ráno přicházím k vykopávkám u třebíčského kostela svatého Martina, abych si tu aspoň na jeden den zkusil práci archeologů, šéfarcheolog Aleš Hoch se mnou nedělá žádné cavyky. „Vezměte si reflexní vestu, tady máte krumpáč a lopatu a budete kopat. Abyste vy i čtenáři viděli, že archeologie není jen jemná práce,“ říká s milým úsměvem a vráží mi do ruky zmíněné nářadí.

O to se posléze dělím s parťákem Bohoušem. Rychle si potykáme a já se při ohánění krumpáčem vyptávám, cože to vlastně kopeme. Prý musíme odstranit zeminu z okolí zdi, kterou archeologové odkryli v minulých dnech a o níž dosud nikdo neměl ani tušení. Zeď vede kamsi pod kostel. „Nejspíš do krypty,“ domnívá se Hoch, který stojí vedle nás.

To vzbudí pozornost i ostatních archeologů. „Tak to se těším, třeba tam něco bude. Rád tam vlezu,“ říká jeden z nich.

Hoch mu ale oponuje. „Já tam teda určitě jako první nepůjdu. Vlézt do tři sta let nevětrané krypty, to fakt nechceš,“ podotýká vedoucí archeologů.

Já mezitím objevuji své první nálezy. Poklad to tedy není, zato několik kostí. Nejprve se domnívám, že jsou zvířecí, Bohouš mě ale vyvádí z omylu. „Ty jsou lidské. Obratel, zub a další. Dáme je stranou,“ říká a ostatky vkládá do malé misky.

Samotného mě udivuje, že na mě nález nijak zvlášť nepůsobí. To, že jsem měl v ruce kosti někoho, kdo žil v Třebíči stovky let přede mnou, jsem si vlastně uvědomil až doma. Ale přímo na místě, kde na mě ze všech stran cení zuby nějaká lebka, mi to ani nepřijde.

Je krátce po deváté ráno, ale slunko už připaluje pořádně. Oháníme se krumpáčem a lopatou a pot z nás jen lije. A to jsme ve stínu! Bohouš je ale na podobné podmínky zvyklý. „Nejhorší je, když kopeme někde v polích, kde široko daleko nic není a je pětatřicet nad nulou. Tomu pak musíš přizpůsobit i jídelníček. Vepřo-knedlo-zelo si prostě dát nemůžeš. Lepší je nějaká lehká středomořská strava,“ vykládá můj parťák.

Hlad ale ještě nemám a abych si zkusil i něco jiného než výkopové práce, pan šéf mě po dvou hodinách přeřazuje o kus dál. Dostávám cosi mezi malou motyčkou a škrabkou a smetáček. Těmito nástroji mám očistit jinou zeď. Přesněji řečeno skupenství kamenů. „Taky nevíme, kde se tu vzaly. Tak je očistěte, třeba to zjistíme,“ vysvětluje mi Hoch.

Centimetr po centimetru tak z kamenů oškrabuji staleté nánosy hlíny. Není to nijak náročná práce, jen si musím hlídat, aby naškrabaná hlína neznečišťovala už vypulírované plochy. „Hm, vypadá to, že tyhle kameny asi nemají žádný význam. Zřejmě tady kdysi dávno stávala zeď, která se časem zhroutila – a tohle je její pozůstatek,“ říká Aleš Hoch zhruba po dvou hodinách a posílá mě na jinou, tentokrát opravdu puntičkářskou práci.

Ujímá se mě usměvavá Aneta. Ukazuje mi, že budu čistit kosti, které tu zůstaly coby zbytky nohou jednoho z mnoha zdejších nebožtíků. „Vezměte si podložku pod kolena a lopatku, lžíci, štětec, prostě cokoli, co vám může pomoct,“ předává mi Aneta pracoviště.

Zkouším kosti čistit, ale nastává situace popsaná v úvodu. Stačí, abych se jich dotkl byť jen štětcem, a hned praskají. „Aspoň vidíte, jak můžou být kosti křehké. Ale to je jak kdy. Záleží, zda toho člověka pohřbili v rakvi nebo jen na márách, do jakého druhu zeminy a tak podobně,“ vysvětluje mi Aneta.

Ještě že tu dřív býval hřbitov a koster tu odkryli už přes dvě stovky. Jestli bude po mém neodborném zásahu úlomků kostí o něco víc, na tom už asi nesejde.

Aneta teď řídí práce u kostry jiného nebožtíka. Ten leží v zemi tak nešťastně, že se jeho část nachází pod bočním schodištěm do kostela. Občas tedy přerušuji práci se štětečkem a pomáhám s bouráním schodů. S chlapy přenášíme těžké žulové bloky o asi deset metrů dál. Obdivuji Anetu, která se ujímá velkých žulových kostek, každá váží kolem deseti kilo, a zručně je odhazuje na vedlejší trávník. „Tahle kostra je zajímavá. Má u nohou kovové spony, které lidem ve středověku držely nohavice. Ty spony si nemohl dovolit jen tak někdo,“ podotýká Hochův zástupce Martin Fojtík.

Reportér Deníku si zkusil práci archeologa, podívejte se na video:

Reportér Deníku si zkusil práci archeologa. | Video: Deník/Milan Krčmář

Tak vida, přece jen nějaký objev. Sice ne v podobě zlatého kříže, který Fojtík objevil loni ve Znojmě, ale i tak je to pro mě obrovský zážitek. Jako celý den s archeology, který už bohužel pomalu končí. „No jo, ale teď je pátek odpoledne. A můžu vám říct, že ty největší objevy se často staly v pátek odpoledne. Sám jsem to několikrát zažil,“ dobírá si mě Hoch.

Postupně ale balí všichni. Když se v pondělí zajdu na naleziště zeptat, zda se s posledním kopnutím minulého týdne přece jen neprojevil páteční zákon schválnosti, kroutí hlavou. „Tentokrát ne, ale ono to přijde,“ smějí se archeologové. Mimochodem, nebožtík ležící pod schodištěm už je vysvobozen. Podle Fojtíka u něj ležela ještě jedna kovová spona. Další nález, který obohatil poznatky o třebíčských dějinách. A mě moc těší, že jsem k tomuto objevu mohl aspoň trošinku přispět.