Pod správou Památníku národního písemnictví tam vzniká Česko-francouzské kulturní centrum. Vláda na zprovoznění objektu přislíbila téměř 150 milionů korun. Památkově chráněný zámek čeká kompletní rekonstrukce, některé části přesto jsou veřejnosti přístupné už od konce června. Provoz Centra Petrkov má na starosti spisovatelka Lucie Tučková. Která realisticky uznává, že oživení zámečku je běh na dlouhou trať a jeho obnova bude stát stovky milionů.

V době, kdy se jednalo o prodeji zámečku jste se připojila k petici Zachraňte Petrkov. Proč? Máte k Vysočině a k dílu básníka Reynka nějaký hlubší vztah?

Všechno začalo v době, kdy se na veřejnost dostala informace, že potomci básníka Bohuslava Reynka mají v úmyslu zámeček prodat. V té době také vznikla petice za uchování jedinečné památky, pod názvem Zachraňte Petrkov. Hlavní organizátor petice byl básník Miloš Doležal, který žije v Horních Pasekách. Samozřejmě jsem petici podpořila. Příběh rodiny Reynkových a budoucí osud zámečku v Petrkově mě hluboce zasáhly. Tímto tématem se zabývám již delší dobu. Jsem autorkou monografie, která se zabývá osobou Reynkovy manželky básnířky Suzanne Renaud.

Kolik lidí vlastně tehdy petici podepsalo?

Petici tehdy podepsalo asi dva tisíce lidí. To, co po petici následovalo, se objevilo v médiích už několikrát. Reynkův zámeček koupil stát. Letos je to již rok, co zámeček navštívil Andrej Babiš s ministrem kultury Lubomírem Zaorálkem. Tím bylo rozhodnuto, že ze zámečku v Petrkově na Havlíčkobrodsku, kde žil básník a grafik Bohuslav Reynek, se stane Česko-francouzské centrum literatury a výtvarného umění. Fungovat bude jako samostatné pracoviště Památníku národního písemnictví. Mě připadl úkol vést zde kulturní Centrum Petrkov a samozřejmě také další velmi nelehký úkol. Postarat se, aby se zámeček stal důstojným centrem kulturního dění v Petrkově.

Takových zámečků, tvrzí a historických domů jako je ten v Petrkově, jsou v celé republice stovky. Rozhodně nejsou bez ceny. V mnoha z nich žily nějaké historicky zajímavé osobnosti. Některé se už rozpadly, jako například dům básníka Petra Bezruče o který nikdo nestojí. Jiné celá léta hledají někoho, kdo by je koupil a opravil. Proč by tedy měl být zachraňován zrovna Petrkov?

Původ stavení sahá do šestnáctého století a v atmosféře tohoto domu vnímáme všude přítomnost několika generací rodiny Reynkových. Málokterý dům a místo měl a má takové vyzařování do české kultury a umění, jako právě tento. Dokonce bychom jej mohli nazvat česko-francouzským kulturním místem paměti. Žil a působil zde básník, grafik a překladatel Bohuslav Reynek, jeho manželka Suzanne Renaudová, francouzská básnířka a překladatelka, a jejich synové, fotograf Daniel a překladatel Jiří. V tomto domě se vydávaly knihy, tiskly grafiky, fotografovalo, překládala vrcholná evropská literatura, rozvíjela spolupráce s předními českými i francouzskými umělci.

O básníku Reynkovi se mluví často jako o samotáři. Dokonce o něm vyšla kniha s názvem Bohuslav Reynek český moderní samotář. Malíř Jan Zrzavý o něm napsal: „Reynek dožívá svůj život v bědném zbytku svého domova, v chudobě, meditaci a modlitbách, a ryje své vidiny do měděných destiček a veršů.“ Myslíte že by samotář uvítal takový zájem okolí o svou osobu?

Ač se o Reynkovi píše jako o samotáři a o Petrkovu jako o zapadlé dědině, ve skutečnosti byl básníkův petrkovský domov hojně navštěvován, přitahoval a inspiroval. Důvodem cest a návštěv bylo přátelství, často potřeba poznat z blízka dílo, které se netisklo a nevystavovalo, mnohdy zvědavě navštívit místo-legendu. Z Reynkova domu se tak postupně stalo neoficiální poutní místo. Jeden z výrazných a významných bodů na mapě českých kulturních dějin. Dnes mnohé zmizelo a i na samotný Petrkov se pozapomnělo. Přesto tento dům patří do českých dějin jako jeho zlatá kapitola a je nezbytné jej zachránit pro budoucnost. Podobně, jako byl svého času uchován dům Karla Čapka na Strži a dnes plní důležitou pamětnicko-výchovnou roli.

Lucie Tučková (1981), absolventka oboru francouzština na Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, autorka knih Suzanne Renaud/Petrkov 13 (Paseka) a Sítem slov (Novela Bohemica), věnuje se dlouhodobě česko-francouzským literárním vztahům. Přátelila se s bratry Danielem a Jiřím Reynkovými, díky nim se přiblížila Petrkovu. V roce 2020 se připojila k aktivitám petice "Zachraňte Petrkov!" a od roku 2021 vede kulturní česko-francouzské centrum Petrkov v rámci Památníku národního písemnictví.  Miluje literaturu a historii.

Bohužel žijeme ve světě materialismu, kde se uvažuje způsobem něco za něco. Člověk, který umění moc nerozumí a přečte si, že stát koupil Reynkův zámeček v maličké vesnici Petrkov na Vysočině skoro za 20 milionů a další obrovské sumy chce investovat do jeho opravy, okamžitě se zeptá a co z toho budeme mít?

Petrkov je vzácná památka, která patří neodmyslitelně ke kulturnímu dědictví Vysočiny. Vložené prostředky se časem vrátí zpět i s úroky jako vyšší společenská hodnota. Petrkovský dům bude moci představovat ve svých prostorách naprosto jedinečným způsobem výtvarné a literární dílo Bohuslava Reynka, jeho blízkých i souputníků.

Hned v úvodu jste zmínila, že vám připadl nelehký úkol. Postarat se, aby se zámeček stal důstojným centrem kulturního dění v Petrkově. To je vidět na první pohled. Něž jsme se setkali, dovolila jsem si část zámečku projít. Budova se doslova rozpadá, všude je cítit vlhko. Člověku je z toho smutno. Tady není možné žít.

V současné době je celý zámeček neobyvatelný a je přímo v havarijním stavu. Ta práce bude trvat několik let. Barokní zámeček má v současné době jeden z největších problémů a to je všudypřítomná vlhkost. V podstatě veškerá půda kolem je jako bazén. V horních místnostech je vlhkost dokonce až 70 procent. V době, kdy se zámeček stavěl, byly všude speciální odvodňovací kanálky. Tehdejší stavitelé uměli věci, které my teprve objevujeme. Jenže kanálky jsou už dávno zanesené nebo zničené. Všechno komplikuje i množství náletových keřů kolem zámku. Jedním řešením je snížení hladiny spodní vody, ale to je potřeba pečlivě prozkoumat.

Takže rodina básníka Reynka prodala zámeček doslova za pět minut dvanáct.

Rodina básníka Reynka musela zámeček prodat, protože údržba a opravy byly nad jejich síly. Například střecha je děravá, místy do zámečku zatéká. Když ji chtěli opravit a slyšeli, kolik by to stálo, bylo jim jasné, že to sami nezvládnou. Rekonstrukce zámečku se bude pohybovat ve stovkách milionů.

Opět otázka ryze materialistická. Kdo se postará, aby zámeček v Petrkově změnil podobu ze strašidelného zámku, kde by dneska bylo možné natáčet horory, v centrum kultury? Promiňte, ale vy nejste na první pohled typ člověka, který dokáže prohnat partu zedníku.

Já mám na starosti především Centrum Petrkov, jak jsem už říkala, ale v současné době už tvoříme tým lidí, kteří se budou o zámeček starat. Především to bude hlavní správce. Musí to být někdo z místních a bude bydlet buď v Brodě, nebo v Petrkově. Na zámečku se v současné době bydlet nedá. Já mám na starosti především komunikaci s médii a zajištění kulturního života zámečku. Protože je potřeba, aby zámeček z povědomí veřejnosti jako centrum kultury v Petrkově nezmizel. Památník se stal majitelem zámečku poměrně nedávno a v červnu se konala první kulturní akce ze série Letní Petrkov.

Jak a kdy chcete naplánovat tak náročné opravy? Za provozu to asi možné nebude. Každých 14 dní máte v zámečku plánovanou nějakou kulturní akci.

Sama vidíte, že areál zámečku je obrovský. K zámečku patří několik dalších objektů. Všechny jsou v havarijním stavu. Možná by někdo řekl, že nejlepší bude lepší zámeček na nějakou dobu zavřít, ale to my nechceme a jsem v tom zajedno s místními spolky z Petrkova a z Lípy, že zámeček nezavřeme, ale budeme se ho snažit rekonstruovat, při tom pořádat jednou za čtrnáct dní nějakou zajímavou kulturní akci. Další akce chystáme na zimu. Především v době Adventu. Opravy jsou plánované hlavně po letní kulturní sezoně, kdy se zámeček na určitou dobu skutečně zavře. Ale jak jsem říkala, jinak je potřeba, aby zámeček zůstal v centru kulturního dění. Klíčové je pro nás spojení se zahraničím, spolupráce s obcí Lípa s lidmi v Petrkově. Reynkovi měli velmi dobré vztahy s okolím. A my v tom chceme pokračovat. Nechceme si hrát na chytré Pražáky, s nosem nahoru co sem přijeli udělat pořádek. To by se k nám místní brzy otočili zády.

V době kdy jsem na vás čekala, jsem nahlédla i do zahrady. Přiznám se, že jsem se tam chtěla podívat, ale zarazily mě ty pásky, rachot motorových pil a povalené stromy. Smutný pohled. Co s tím?

Udělal jste dobře, že jste tam nešla. Další bolavé místo je zahrada. Proto jsem vám do telefonu říkala, abyste tam sama nechodila. Tam vládne doslova kalamitní stav. Zahradu jsme museli pro veřejnost úplně celou zavřít. Tu kalamitu způsobily nedávné vichřice. Spoust stromů je nalomená nebo padla k zemi. Další jsou v takovém stavu, že by mohly samy spadnout. Nyní tam pracuje odborná firma a snaží se zahradu uvést do co nejlepšího stavu.

Mluvila jsem před chvílí s jedním z odborníků, co zahradu prořezávají. Řekl mi, že ta zahrada je pozoruhodná. Údajně jsou tam stromy, co u nás běžně nerostou. Například sekvoje a stromy z lokalit kolem Středozemního moře a kupodivu se jim tam daří.

Měl pravdu. Zahrada je velice botanicky zajímavá. Reynkovi si z cest do Francie přivezli sazenice stromů a keřů, které u nás nerostly. Botanika byla jejich vášeň. Kupodivu se tady ty sazenice uchytily a zdomácněly. Někdy se rozrostly tak intenzivně, že to bere dech. Reynkovi věděli jak ty stromy a keře sázet. Které z nich potřebují světlo a které stín.

Ta zahrada je ve své divokosti strašně zajímavá a tajemná. Ale obávám se, aby z ní nakonec nebyl jen ukázkový umělý park, kde budou hosté chodit kolem přísně střižených trávníků po pískem vysypaných cestičkách. Nebyla by to škoda?

Samozřejmě nechceme aby byl ze zahrady ukázkový parčík s trávníkem jako golfové hřiště. Chceme tomu všemu nechat přirozený ráz. Trochu polodivoký, jak říkáte. A le jen tak, aby si návštěvníci mohli zahradu bez obav prohlédnout. Nejzajímavější stromy a keře označíme štítky, aby návštěvníci byli v obraze. Bohužel dokumentace k zahradě je méně než skromná. Tak se radíme s odborníky a některé zásadní zásahy necháme až na dobu vegetačního klidu. Bohužel i zahrada je podmáčená. Náletové dřeviny berou keřům a stromům světlo. Takže veliká prořezávka bude nutná.

Můžete předpokládat aspoň přibližně, kdy zámeček změní aspoň trochu vzhled a bude vypadat aspoň trochu jako kulturní centrum?

Příští rok si připomeneme 130 let od básníkova narození. To už snad bude zámeček vypadat mnohem lépe. Uspořádáme i prezentaci Reynkova zámečku ve Francii. Je důležité, aby dialog, který vedla rodina Reynkových s Francií, nebyl přerušen. Proto zde otvíráme i Česko francouzské centrum literatury a umění. Jednou z priorit je renovace salonu, takzvaného modrého pokoje, který umožní reprezentativní fungování Centra už během oprav. Stát v duchu usnesení vlády investuje v prvních pěti letech do rekonstrukce zámečku a do fungování Centra a jeho provozu 150 milionů. My v to pevně doufáme a snad se za to i modlíme.

Na začátku jste zmínila, že jste autorkou monografie Reynkovy manželky Suzanne Renaud. Upřímně o ní se moc neví. Většinu života stála ve stínu a byla si toho asi vědomá. Cítila se prý "zapomenutá jako kůrka chleba za starou almarou". Jaké bylo její soužití s básníkem, kterého si prý vzala spíš z rozumu na drsné Vysočině, kde tamním lidem nerozuměla?

Okolo setkání a vztahu Renaud a Reynka se točí hned několik mýtů. Lidé nemají dostatek informací a hned řeknou svůj názor. Buď má jít člověk do hloubky věci, a nebo raději mlčet. Mě překvapila, jak něžná byla korespondence mezi Suzanne a Bohuslavem těsně po svatbě, ale i poté z Francie, kde Suzanne trávila čas s dětmi. Udivila mě Bohuslavova něha. Nebyl to básník zahloubaný pouze do sebe. Oba milenci si byli jisti, že jeden z nich se bude muset vzdát své země. A z toho měli strach. Přestěhovali se na statek na Vysočinu do Petrkova, nakonec byli ale nuceni opustit i tento svůj nový domov. Nejvíce si na Suzanne vážím jejího smyslu pro humor, který si zachovávala i v tak těžkém období, což měli s Bohuslavem společné. Dále schopnosti věrnosti do posledního dechu a schopnosti mlčet, když se má mlčet.

Čím konkrétně vás básnířka okouzlila?

Suzanne byla nejen krásná a zajímavá žena, ale také velmi inteligentní a vzdělaná. Narodila se v září 1889. Mládí prožila v Grenoblu. Partnerkou v dospívání jí byla maminka Félicie Tartariová. Podporovala jí absolutně, především na studiích. Suzanne byla první absolventkou filosofické fakulty v Grenoblu. K poezii se dostala různými životními peripetiemi. Během 1. světové války pomáhala léčit raněné v polním lazaretu. „Tam se seznámila se svou první velikou láskou – s vojákem, kterého vyléčila svou něžnou péčí. On se ale vrátil na frontu a zanedlouho padl. Z této bolesti se v Suzanne zrodily první touhy psát poezii Mám nejraději fotografii, kdy Suzanne hledí z okna zámečku ven a vypadá tak šťastně. Ano, myslím, že tu byla šťastná. Ale bez kávy by zimy v Petrkově nepřežila.

Už na první pohled na fotografiích to byla zřejmě výrazná osobnost, která asi do tehdejšího venkova moc nezapadla.

Elegantní Francouzka přitahovala na vysočinském venkově velkou pozornost. Zvykala si těžko. Neuměla ani slovo česky a petrkovský statek zdaleka nebyl zámek, který jí sliboval.„Pomohl jí až příjezd prvních přátel z literárního světa, kteří patřili k Bohuslavovi. To vlilo Suzanne trochu odvahy do žil. Dozvěděla jsem se, že nebyla jen básnířka, ale také žena velmi šikovná. Vlastnila šicí stroj a sama si šila pro sebe oblečení. Samozřejmě budila v okolí pozornost. K rybníku chodila na procházku se slunečníkem v ruce. Myslím, že by budila pozornost okolí i dneska. Byla skutečně netuctová. Její poslední básně jsou ale opravdu tím nejlepším, co kdy napsala. Suzanne Renaud zemřela ve svých 74 letech v nemocnici v Havlíčkově Brodě. Ani po smrti (21. ledna 1964) už se do Francie nevrátila, přestože si to přála. Její tvorbě i dílu Bohuslava Reynka se v Grenoblu v současnosti věnuje společnost Romarin.