V tom domě na vás okamžitě dýchne duch tvůrčí inspirace. A Marta Veselá Jirousová, která tady s rodinou žije, to dobře ví. Jako dcera básníka Ivana Martina Jirouse měla k literatuře a kumštu blízko odmala, ale, jak sama říká, v rodině byli i další kumštýři, přestože nedosáhli věhlasu před více než dvěma roky zesnulého otce.

Dům postavil ve Staré Říši v padesátých letech dvacátého století dědeček Marty Veselé Jirousové. Jirousovi, tedy Ivan Martin, jeho žena Juliana a dcery Františka a Marta se sem nastěhovali, když bylo Martě zhruba pět let. Předtím žila rodina v podnájmu v jiném domě ve Staré Říši. „Po smrti dědečka zůstala v domě babička, tak jsme nechtěli, aby tady byla sama," vzpomíná Marta.

Nakonec tu zůstala. Dnes v domě bydlí s maminkou Julianou a svou rodinou s manželem Radkem, dcerami Annou, jíž je osm, o rok mladší Barborou a čtyřletým synem Kryštofem.

„Mám to tady ráda. I když jsem studovala na vysoké škole v Olomouci, tak mě to sem pořád táhlo, jezdila jsem domů na každý víkend," zdůrazňuje Marta.

Dneska učí na základní škole v nedaleké Nové Říši. Češtinu, ke které měla vždycky hodně blízko. „Na pedagogické fakultě jsem vystudovala český jazyk a výtvarnou výchovu. Letos učím jenom češtinu, loni, kdy jsem učila na gymnáziu v Telči, jsem měla pro změnu samou výtvarnou výchovu," vypráví v pokoji, kde na stěně visí několik jejích obrazů. „Tohle je moje absolventská práce," upřesňuje.

Označení ze slovníků, že je básnířkou a malířkou, bere s rezervou. „Napíšu tak deset básní za rok," odhaduje.

A zdůrazňuje, že psát básničky je pro mámu tří malých dětí docela snadná činnost. „Psaní básní mi naštěstí moc času nezabere. Když mám nápad, tak si koncept uložím třeba do mobilu a pak to přepíšu do počítače. S malováním je to na čas náročnější, k tomu se dostanu vlastně jen o prázdninách," vykládá dvaatřicetiletá Marta Veselá Jirousová. A dodává, že zpívá v místním kostelním sboru a v létě zahradničí. „Máme velkou zahradu," mávne rukou směrem do polí.

Talent pro malování má po mamince. „Máma pořád maluje, každý den si najde chvilku," prozrazuje. Betlém po prarodičích je ale důkazem, že umělci byli v rodině už nejméně o generaci dřív. „Tady se pořád malovalo, kreslilo. Máme tu spoustu knih, a tak pořád někdo něco četl. Zkrátka je pravda, že prostředí, v němž vyrůstáte, člověka formuje. Takže jsem tomu ani já neunikla, přestože jsem původně chtěla studovat odbornou biologii," prozrazuje Marta.

Vlivu otce, historika, publicisty, výtvarného kritika, jednoho z nejvýraznějších českých básníků konce minulého století a zásadní osobnosti českého undergroundu tak nemohla uniknout. A nic na tom nemohlo změnit, že sám Ivan Martin Jirous býval v osmdesátých letech normalizačním totalitním režimem často vězněn. „Když jsme se přestěhovali do tohoto domu po dědečkovi, tak tady s námi táta nějakou dobu pobýval. Jak byl ale divoká povaha, tak často odjížděl za svými přáteli, odjížděl do Prahy, odjížděl do Vydří," vzpomíná na časy, kdy otce nedrželi komunisti ve vězení, dcera Marta.

Někdy v polovině osmdesátých let koupili navíc Jirousovi statek v Prostředním Vydří, se jménem Ivana Martina Jirouse, známého též pod přezdívkou Magor, se začala spojovat další vesnice poblíž Telče. Tehdy se taky postupně rozpadl vztah mezi Martinými rodiči. Přesto pro ni statek v Prostředním Vydří dost znamenal a stále znamená. S kamarádkou tam na konci devadesátých let začala jezdit na legendární undergroundové festivaly.

A vrací se tam i nyní. A to nejen kvůli vzpomínkám, ale rovněž s plány do budoucna. „Je to neuvěřitelně inspirativní místo, dobře se tam píše. Loni o prázdninách jsem tam byla s dětmi, byly nadšené," popisuje legendární Magorův statek dcera Marta.

Společně s o rok starší sestrou Františkou se už také pustily do záchrany a obnovy toho místa. „Spolu s přáteli jsme založily občanské sdružení Magorův statek. Jeho předsedkyní je právě Františka, která je hlavním tahounem přeměny statku na tátův památník. Máme vizi, že by to bylo místo, kam by jezdili za inspirací různí malíři, básníci. Studenti by tam mohli psát svoje práce, uvažujeme o pořádání výstav, divadelních představení," říká Marta. „Tátovi se z toho podařilo udělat úplnou ruinu, ale už to začínáme postupně dávat do pořádku. Teď už je tam nová koupelna a toaleta," dodává.

Přestože kvůli divokým festivalům a mejdanům nakonec na Jirouse usedlíci z Prostředního Vydří poslali úředníky z nedalekých Dačic, dneska přímo ve vsi našly Marta a Františka naopak důležitého spojence. „Žije tam pan Prokůpek, který se oprav Magorova statku ujal, je to úžasný člověk. Františka mu pošle peníze, on najme pár kluků, a tak se přece jen něco postupně opravuje. On sám opravil svůj statek, takže ví, jak to dělat, což je úžasné," pochvaluje si Marta.

Současně si uvědomuje, že zákaz festivalů v Prostředním Vydří, který přišel s vyhláškou z Dačic, přišel v době, kdy Ivan Martin Jirous začal bojovat s nemocemi. „Táta byl za ten zákaz nakonec docela rád," ví s odstupem dcera.

Dneska jezdí také do sousedního Kostelního Vydří, kde byl v listopadu 2011 Ivan Martin Jirous pohřben. „Starám se o tátův hrob, vracím se tam několikrát do roka," připomíná Marta. „A pořád za něj necháváme sloužit mše," dodává.

A na tátu myslí i jako kantorka. „Ve škole mám na starosti Příběhy bezpráví. Přijde mi důležité o tom děti informovat. O tom, co se tady dělo v dobách komunismu. Pokládám za nezbytné to připomínat, aby lidi nezapomněli. Aby se to nemohlo opakovat," zdůrazňuje.

Podle ní Ivan Martin Jirous lidi kolem sebe uměl inspirovat, udával jim směr. „Že tady táta už není, tak to vidím v komunitě undergroundu. Komunita se rozpadá, lidi se hádají, přijde mi, že bez táty jsou bezradní," popisuje důsledky odchodu svého otce, který zemřel v pouhých sedmašedesáti letech.

Přesto ani Marta Veselá Jirousová nevidí všechno jenom černě. Několik kilometrů od Staré Říše se nachází Meziříčko a s ním je spojen pro změnu Skalákův mlýn, kde na počiny Ivana Martina Jirouse navazuje Miroslav Skalský, řečený Skalák. „Skalák je tak trochu tátův pokračovatel, lidi tam jezdí, dělá to dobře," říká s potěšením.

Dcera Marta, poté, co si vzala Radka Veselého, si oficiálně ponechala i příjmení Jirousová a jak říká, měla k tomu hned dva dobré důvody. Jednak emancipaci, jednak odkaz na svého pozoruhodného otce. „Přišlo mi nespravedlivé, že se ženská vdá, změní si automaticky jméno a nikdo o tom nediskutuje. Takže jsme se s manželem domluvili, že si nechám ta jména obě," zdůvodňuje rozhodnutí.

A s humorem bere to, že ji, případně obě se sestrou Františkou, zvou na přebírání cen pro otce Ivana Martina Jirouse in memoriam. A připomíná, že po smrti otce se v ne úplně příjemném rozsahu dostala do centra zájmu novinářů a dokumentaristů. „Náročné to bylo hlavně bezprostředně po tátově smrti, teď se to zklidnilo," říká Marta Veselá Jirousová, dcera Ivana Martina Jirouse. A dodává s naprostou samozřejmostí: „Na tátu pořád myslíme."