Spisovatel, historik a výtvarný umělec. To o sobě uvádí na svých internetových stránkách Martin Herzán v kolonce povolání. Je třebíčským rodákem, bydlí v Jihlavě. Za sebou už má vydání několika publikací, v poslední době se zaměřil na moderní dějiny v místech na Vysočině. Jeho knihy mají doma určitě v Třešti na Jihlavsku, v Třebíči nebo Jihlavě. Nyní vydal svůj v pořadí šestnáctý titul, kniha dostala název Utajené dějiny Jihlavy 20. století.

Myslíte, že třeba i za dalších padesát či sto let bude možné, aby někdo napsal podobnou knihu, jakou jste vytvořil nyní vy? Tedy něco jako Utajené dějiny Jihlavy 21. století. Nebo takové utajování bylo podle vašeho názoru specifické především pro 20. století?
V knize jsem se rozhodl zaměřit na 20. století. Je nejaktuálnější historií, ale paradoxně nejméně zpracovanou. Pro historiky to možná není zatím zajímavé období, ale až se tak jednou stane, pamětníci budou již mrtví a fotografie a kroniky budou dávno na skládkách nebo proletí komínem. S takovýmto přístupem opravdu jednou někdo napíše Utajené dějiny Jihlavy i pro 21. století, protože tu vznikne mnoho dalších nezdokumentovaných událostí a záhad.

Co bylo vaší hlavní inspirací pro napsání knihy Utajené dějiny Jihlavy 20. století?
Byl jsem zděšen, kolik zajímavého, výjimečného i tragického se v Jihlavě ve 20. století stalo, ale nikdo o tom nepíše. Jsem zděšen, kolik poučení nám přineslo v našich jihlavských dějinách 20. století, ale nikdo se z dřívějších chyb nepoučil.

Bylo v té vaší motivaci i něco, řekněme, osobního? Nějaká událost, která se dotkla například vaší rodiny, vašich předků, něco, co vás vedlo k tomu, že by bylo dobré to ozřejmit obecně?
Může to být třeba i životní příběh mého dědečka, inženýra architekta Jiřího Herzána, který pracoval celý život jako architekt v jihlavském Stavoprojektu a celou dobu tam bojoval s tupohlavostí režimu a spoustou doslova zrůdných nápadů, které měly zničit krásu a podstatu Jihlavy. Už jen z úcty k jeho odvaze mě velmi trápí osud Jihlavy a fakt, že ji ničíme dodnes.

Čím třeba? Můžete to trochu víc upřesnit?
Například jsme se vůbec nepoučili ze stavby Prioru v samém centru města a ještě v roce 2007 jsme v Jihlavě postavily mnohonásobně větší zrůdnost v podobě City Parku na samé hranici historického jádra, ověšeného ještě drze svítícími meganápisy a reklamami. Aktuálně mě trápí plán zbourat historickou budovu kasáren ve Vrchlického ulici.

Jakou metodou jste postupoval, když jste sbíral podklady pro sepsání této nové publikace?
Přiznám se, že knihu jsem odpoutal od nějakých zažitých vědeckých konvencí a prostě jsem si v ní vylil své srdce. Na rovinu a někdy velmi tvrdě jsem prostě popsal, co jsme tady v Jihlavě ve 20. století podělali. A určitě to není všechno. Samozřejmě jsem regulérně čerpal z archivů, velmi starých novin i ze vzpomínek pamětníků.

Předpokládám, že jste musel občas narazit i na materiály, které byly kdysi utajené, měly razítko tajné, ale dnes už jsou po letech odtajněné. Je to tak? Jaký to byl pocit, držet v ruce a pročítat takové dokumenty?
Ano, i z takových materiálů jsem čerpal, ale už to se mnou nic nedělá. Když už jsem předtím strávil měsíce v archivech StB při psaní knihy Jihlava ve spárech StB a poté i podobně zaměřené knihy pro Třebíč a Třešť.

Neměl jste někdy pocit, že některé neznámé kapitoly z historie by měly zůstat raději i nadále skryté?
Pokud chceme žít v bláhově falešném světě, že v Jihlavě bylo a je všechno v pořádku, pak by se měla celá moje kniha zakázat. Pokud se chceme poučit z historie, měla by moje kniha být povinnou četbou už na základní škole.

Co pro vás osobně bylo nejtěžší přijmout jako fakt z toho, co jste vybádal z dosud málo známého nebo dokonce téměř anebo vůbec neznámého?
Celá kniha boří určité dosud zažité konvence o historii Jihlavy. Protože dříve nám bylo shora nadiktováno, co bylo správné a co ne, kdo je přítel a kdo nepřítel. A já zde ukazuji na viníky a osudové okamžiky bez ohledu na toto hloupé škatulkování. A to i za cenu, že třeba u někoho utrpí přehnaná důstojnost ve vlastenectví či patriotství.

Můžete to alespoň trošku konkretizovat?
Jednoduše v knize musím kritizovat Jihlavu, ač je mým bydlištěm, a kritizovat i zdejší poměry. Vždy v naprosto konkrétních věcech od ničení kulturních a historických památek přes likvidaci vzpomínek na významné osobnosti či rodáky města Jihlavy. Ale v knize bořím i zažitý kult osobnosti například u Evžena Plocka, když ukazuji záměrně utajované pozadí jeho činu, který poté už nevyznívá tak hrdinsky. Holt budu buď poslušná ovce, která půjde s davem a bude se tvářit, že je vše v pořádku, nebo napíšu krutou pravdu a budu kritizován. Vybral jsem si tu druhou možnost. A to nikoliv proto, že chci kritizovat, ale chci Jihlavu lepší a poučenou ze svých chyb.

Který fakt považujete ve vaší nové knize za vůbec nejzajímavější? Nebo jich je i víc?
Co je nejzajímavější, to si musí určit každý čtenář sám. Já jsem nejvíce prožíval pátrání po osudu sochy Klementa Gottwalda, která stála v letech 1978 až 1990 před tehdejším soudem v Jihlavě. Podařilo se mi vypátrat její kompletní a neuvěřitelný osud a získal jsem její dochovanou hlavu. I proto jsem tyto fotky s hlavou sochy použil hned na obal knihy.