Pokud se ale vrátíme k původnímu smyslu slova pouť, většina lidí má za to, že se na takovou cestu vyráží za dne. Není to tak docela pravda – o čemž svědčí například pouť několika brtnických farníků, kteří se na ni vydali v noci. Z Hrutova u Kněžic se vypravili do 35 kilometrů vzdáleného Kostelního Vydří.

Pro mě tato „bojovka“ začíná před půlnocí ze 14. na 15. července, kdy autem vyrážím z Třebíče do Hrutova. Zde parkuji u kostelíka uprostřed obce a čekám. Sraz má být o půl jedné ráno, zatím zde nikdo není, a tak jsem zvědav, kdo všechno na tuto akci iniciovanou mladým brtnickým farářem Petrem Balátem vlastně dorazí. Sám sebe mohu počítat tak trochu za anomálii, protože jsem bez vyznání, ale to mé turistické duši rozhodně nebrání tomu, aby se mi myšlenka této akce nezamlouvala. Noční pochod po prakticky neznámé trase jsem ještě neabsolvoval, a vlastně jsem ani neabsolvoval žádnou pouť v onom původním slova smyslu. Takže sedím v autě, poslouchám rádio a trpělivě čekám, co se bude dít.

Před půl jednou se u kostelíka objevuje vitální seniorka se dvěma kluky ve věku asi dvanáct třináct let. Vzhledem k tomu, že ve ztichlé vesnici auto, v němž sedí řidič, působí jako pěst na oko (zpočátku jsem měl obavy, aby mě místní nepovažovali za zloděje, který vyčkává, až vše usne, a nevolali na mě policii – je ale fakt, že bych v tom případě byl asi ten nejamatérštější zloděj v dějinách), míří přímo ke mně.

Četnictvo i flašinetář. Židovské město ožilo a vrátilo se o století zpět.
VIDEO: Četnictvo i flašinetář. Židovské město se vrátilo o století zpět

„Jdete na pouť?“ ptáme se navzájem. Když se taktéž navzájem ujistíme, že ano, čekáme společně. Po chvíli přijíždí malé auto a parta se doplní o mladý pár a za další chvíli z jednoho z okolních domů vyjde usměvavý pán, který hlásí, že pan farář bude mít drobné zpoždění.

„Musel vzbudit jednu paní, myslela si, že se jde až zítra,“ informuje nás s neutrálním výrazem, který prozrazuje, že burcování lidí ze spánku za účelem účasti na noční pouti lze v tomto případě považovat za něco naprosto běžného, něco, co vlastně ani nestojí za delší řeč. Trpělivě tedy čekáme dále a o tři čtvrtě na jednu se na cestě objevuje bílá oktávka brtnického faráře, jejíž klakson nás do noci, v níž vůkol panuje klid a mír, zdraví hned trojitým zatroubením. Z auta kromě pana faráře vystoupí ještě další poutníci, přidává se i rodina již zmíněného pána z vedlejšího domu, a tak nás najednou před hrutovským kostelíkem stojí čtrnáct. Nijak se nezdržujeme, ještě fotečka, která poslouží jako důkaz všem nevěřícím Tomášům, a polní cestou vyrážíme k Opatovu.

Jde se dobře, Měsíc svítí, takže není třeba rozsvěcet čelovky. Po chvíli se ale dostáváme na asfaltku, kde se již raději opravdu osvětlujeme, ovšem nikoli z toho důvodu, že bychom neviděli, nýbrž proto, že by nás nemusel vidět nějaký řidič. Je ale fakt, že o půl druhé v noci ve zdejším kraji asi nikdo na žádné automobilové cesty nevyráží, takže do Opatova dorážíme, aniž bychom cestou potkali jediný vůz. Na okraji městysu nás však štěkotem doprovází pes pobíhající kolem jednoho z domů, takže o našem příchodu jsou záhy zpraveni všichni Opatovičtí.

Martina Sáblíková na slavnostním otevření nově zrekonstruovaného rychlobruslařského oválu ve Žďáře nad Sázavou.
Žďárský ovál slavnostně otevřela Martina Sáblíková

U zastávky na náměstíčku je první pauza – a také první modlitba, kterou účastníci poutě směřují ke svatému Bartoloměji, jemuž je zasvěcen zdejší kostel. Já mlčky stojím opodál a přemýšlím, kam až se asi ztichlou nocí nesou melodická slova modlitby – a zdalipak je někdo z místních vzhůru a teď marně přemýšlí, co se to tu vlastně děje.

Z Opatova jdeme do Hladova po rozbité cestě, natolik široké, že můžu občas zavřít oči a jít třeba deset vteřin poslepu. Bojuji tak se spánkem, který na mě přichází. Občas takto za chůze opravdu usnu natolik, že například uši úplně vypínají a tlumený hovor poutníků slyším jakoby z velké dálky. Pak zase oči otevřu a smysly zbystří. Takto v polospánku docházím s ostatními do čtyři kilometry vzdáleného Hladova, jímž po mezinárodní silnici jezdí i v tuto nekřesťanskou hodinu mraky aut. Tento hlavní tah přecházíme a u zdejšího rybníku se opět občerstvujeme. Zároveň se připravujeme na vstup do lesa, který se černě rýsuje před námi.

Jít přes něj není v téhle tmě žádná selanka, čelovky nám svítí naplno, kluci pískají, aby zaplašili divočáky, a aby toho nebylo málo, po chvíli přicházíme do míst, kde lesáci nedávno dělali prořezávku, takže překračujeme popadané kmeny. Tady rozhodně na nějaký spánek za chůze nemůže být ani pomyšlení, a navíc – cesta najednou končí. Všude kolem stromy. Nezbývá, než se vrátit, a zjistit, kde jsme špatně odbočili. Zacházka naštěstí není velká, takže za chvíli už jdeme správně. Po nějaké době navíc přicházíme na lesní asfaltku, po níž se za chvíli dostáváme do Nepomuk. Vesnička působí jako konec světa, pěkně opravené statky a taky zaparkovaná auta ale svědčí o tom, že je zde ráj chalupářů. Na jejím konci pod mohutnou lípou stojí kaplička zasvěcená Janu Nepomuckému, po níž osada dostala jméno a u které se ve čtyři ráno všichni fotíme. To už se na východě objevuje růžový opar, a když o hodinu později přicházíme k silnici I/23, která spojuje Třebíč s Telčí, svět se probouzí do krásného rána. Za silnicí se jde opět zeleným hájem, a pan farář navíc vyhlašuje společnou modlitbu, kterou ostatní odříkávají za chůze, takže zrod tohoto dne působí až mystickým dojmem.

Prodejna v Petrovicích.
Osud některých venkovských prodejen je dál nejistý

Cesta lesem, kde korunami stromů prosvítají první sluneční paprsky, je velice příjemná, a když z něj u Rozsíček vystoupíme, otevře se nám do dáli pohled na Jihlavské vrchy v čele s Javořicí. Avšak běda – ta je zahalena do dešťového mraku. Zde však zatím neprší, takže pokračujeme do Zvolenovic, kde nás nadšeně vítá manželský pár, jejich dcery a pes, kteří nás hostí čajem, kafem a skvělou bábovkou (tedy všichni až na toho psa, který se usazuje v křesle a zvědavě kouká, proč je zde najednou tolik lidí). Manželé se k nám připojují a společně míříme na Radkov, kde začíná poprchávat. To nás ale neodrazuje, do cíle nám zbývá jen asi 12 kilometrů. I v Radkově navíc stojí kostel sv. Bartoloměje, kterému pan farář děkuje za přízeň, a k tomu přidává také další svaté – mimo jiné i sv. Medarda. Jako by se tento světec chtěl ukázat, v tu chvíli začne pršet tak, že chtě nechtě musíme vytáhnout pláštěnky, a já Jeho Důstojnost prosím, aby to příště s tím děkováním Medardovi raději moc nepřeháněl. Tohle bohatě stačí.

Poslední kilometry tak jdeme v hustém dešti, kalhoty máme mokré, v botách občas začvachtá, nikomu to ale nijak zvlášť nevadí. Procesí se však trochu rozpadá – vitální paní se svými vnuky musí jít pomalu, naskočily jim puchýře, takže do Kostelní Myslové vcházíme každý zvlášť. První voj dorazil do cíle po půl desáté – tedy akorát na to, aby se pan farář stačil převléct do alby a ornátu a přidat se tak k množství kněžích a zdejších mnichů. Dnešní pouť totiž nese přízvisko kněžská, takže ve zdejším klášterním kostele je v deset hodin kromě věřících možná víc kněží, než jsem viděl v jeruzalémské bazilice Božího hrobu. Všechny vede pomocný biskup Pavel Konzbul, který slouží mši svatou.

V přeplněném kostele je příjemně teplo, o nějakých těch molekulách kyslíku však nelze vůbec hovořit, kterážto kombinace je příčinou toho, že mám co dělat, abych únavou neusnul vestoje a při následném pádu nestrhl na valnou hromadu všechny kolem sebe (uznávám, že by to asi bylo zajímavým, leč nikoli milým zpestřením bohoslužby). Vítám proto okamžiky, kdy věřící musejí pokleknout – v těchto případech lze působit dojmem náboženského zanícení a s lehce skloněnou hlavou podepřenou sepjatýma rukama na chvíli zavřít oči, aniž by to někomu vadilo.

Ilustrační foto
Desetibojař Sýkora ovládl mistrovství Evropy do 23 let

Mše končí a my si nacházíme řidiče aut, kteří nás odvezou zpět do Hrutova. Díky výborné organizaci je vše dokonale připraveno. Vzdálenost, kterou jsme šli devět hodin, zvládáme za půl hodiny. V Hrutově přesedám do svého auta, v jednu odpoledne jsem doma, po pořádné sprše padám do postele a spím až prakticky do druhého dne. Takto pro mě skončila noční pouť do Kostelního Vydří, ale už teď se těším na další. A také se spolu s ostatními těším na pouť do Santiaga de Compostela, kterou brtnická farnost pořádá v září. Dnešní noční průprava byla skvělým tréninkem na tuto cestu, která láká nejen věřící z celého světa.

MILAN KRČMÁŘ