„První, kdo zmizel z veřejného prostoru byl v roce 1918 císař Karel,“ říká Miloš Tajovský. Jeho busta stála před táborem pro válečné uprchlíky v místech nynější psychiatrické nemocnice. „V dopoledních hodinách 29. října 1918 se vydal od tábora veselý průvod s císařovou bustou na kolečku a zamířil k Sázavě, kde byl monarcha svržen rovnou do řeky,“ popisuje Tajovský. Jak dodává, těžké časy zažila i socha Karla Havlíčka Borovského v parku Budoucnost. Na svém místě vydržela podle Tajovského od roku 1924 do roku 1943. „Znelíbila se vládnímu komisaři Hermannu Münzbergerovi,“ vysvětluje Tajovský. Ten poslal sochu do Prahy, kde měla být roztavena, ale vlastencům se ji podařilo ukrýt na Maninách. Na své místo se vrátila po válce.

Také Štursova socha T.G.Masaryka, která od roku 1933 stála v parku před kostelem sv. Kateřiny, vadila nacistům, kteří ji podle Tajovského nechali odstranit v roce 1940. Po válce se vrátila zpátky, ale v roce 1961 skončila rozbitá v kovošrotu.

Podobně smutný osud potkal bronzovou sochu prvorepublikového politika Antonína Švehly, po které mizí stopy v pražském skladu družstva Sativa, nebo pamětní desku Bohumila Zahradníka Brodského Tajovského na budově starého gymnázia, která zmizela neznámo kam.

„Ani sochy z předlistopadového režimu neměly dlouhého trvání,“ podotýká Tajovský. Tyto sochy, busty a pamětní desky houfně mizely po roce 1989. „Bezejmenný lidový milicionář ze Smetanova náměstí z roku 1984 byl odstraněn brzy po listopadu 1989,“ vzpomíná Tajovský. Dnes je socha ve skladu technických služeb. „Úplným rekordmanem v krátkosti pobytu ve veřejném prostoru je busta komunistického novináře Vratislava Šantrocha. Byla slavnostně odhalená 4. května 1989. O jejím odstranění rozhodlo obecní zastupitelstvo 29. října 1991. Usnesení vyvolalo vzrušenou debatu,“ konstatuje Tajovský a dodává: „Za necelé jedno století bylo těch pomníkových změn ve městě víc než dost. O to víc bychom měli být ostražití vůči skupinkám aktivistů, kteří by chtěli bez hlubšího poznání kádrovat naše dějiny.“

Gottwald za stovku

Havlíčkův Brod není jediné město, kde se památníky dob minulých staly trnem v oku. V Přibyslavi v parčíku proti restauraci U Kubínů je to socha ruského vojáka, kterou se snaží někteří obyvatelé odstranit už několik let.

V únoru 1990 byla v Jihlavě stržena socha Klementa Gottwalda, která ve městě stála dvanáct let. Jejím tvůrcem byl komunistický poslanec. Následně došlo k jejímu uložení na tehdejším Městském národním výboru. Dlouho se nevědělo, co s ní. Až v roce 1995 odsouhlasili jihlavští radní prodej sochy za stokorunu slévárně ve Zlíně. Ta z pomníku odlila tři bronzové sochy lidických dětí v životní velikosti.

K tomu, aby socha ze svého místa zmizela, ale nemusí být někdy ani symbolem žádné politické moci. Socha Žena s dítětem, která po léta zdobila náměstíčko v centru nákupního centra na Březinkách v Jihlavě, byla v roce 2012 přestěhována před budovu Dětského domova se školou.

Autorem sochy Žena s dítětem je akademický sochař Roman Podrázský, bývalý starosta Přibyslavi a autor pomníku faráře Josefa Toufara v Číhošti na Havlíčkobrodsku. Odstranění Podrázského sochy z jihlavského sídliště Březinky odmítl architekt Zdeněk Gryc, spoluautor sochy a návrhu na urbanistické řešení sídliště. „Jsem zděšený, co všechno se dá v Jihlavě za zády spoluautora sochy a autora sídliště provádět,“ povzdechl si umělec.

Plastika sv. Jana Nepomuckého byla poprvé umístěna nad řekou Bystřicí v Bystřici nad Pernštejnem v roce 1881. V první polovině 19. století ji bystřičtí nechali nahradit novou sochou. Ta záhadně zmizela v roce 1987, našla se až v roce 2007 ve Víru v jedné ze zahrad.

V roce 1983 odhalili slavnostně na horní části náměstí Republiky ve Žďáru nad Sázavou sousoší nazvané Vítězný únor od Vlastimila Večeři z Nového Veselí. Dvě sochy pracujících, jedna drží pušku, druhá prapor. Po roce 1989 sousoší z náměstí zmizelo. Nachází se v Horácké galerii v Novém Městě na Moravě jako dokument doby.

Řada soch předlistopadových funkcionářů skončila v depozitářích třebíčského muzea. Právě tam se odvážely po změně režimu. Je mezi nimi například sádrová socha bývalého prezidenta Ludvíka Svobody v nadživotní velikosti. Depozitář v Cyrilometodějské ulici zase skrývá bronzovou sochu novináře Bohumila Šmerala. V depozitáři skončila také socha třebíčského starosty Gustava Klimenta, který se stal po roce 1948 ministrem průmyslu. Socha původně stála na prostranství v Borovině.