Marie Šindelková jako dámská krejčová své řemeslo předávala dál na učilišti, v azylovém domě pro těhotné matky a v romské vesnici u Plzně. Přes komunitu v Anglii se pak dostala do Afriky. Kuriózní je, že uměla pouze česky a rusky. „Boží cesty se liší od těch našich cest. Dovol Bohu, aby tě vedl a zažiješ s ním velké dobrodružství,“ vysvětlila misionářka, proč šla do Anglie, přestože byla přesvědčená, že to není její cesta.

Anglická komunita totiž byla přípravou na Afriku, říká Marie Šindelková. „Jednoho dne při chválách se jeden člen komunity modlil v jazycích, byl to jazyk Ducha Svatého, jeden z afrických jazyků, na který jsem odpověděla tancem. Byl to pro mě silný zážitek,“ vzpomněla.

Do Afriky přicestovala pár měsíců poté, co tam zamířila vedoucí anglické komunity Fiona. Tu chytlo za srdce, že v Africe hodně žen umírá při porodu a jejich děti pak nemají domov. Obě ženy společně s Afričankou Ester začaly rozvíjet myšlenku vybudování sirotčince. „Na začátku jsme neměly nic. Sháněly jsme pozemek a jeden biskup nám ho přislíbil. Po devíti měsících čekáni jsme prosily Boha, aby nám ukázal jinou možnost,“ vylíčila misionářka. Do dvou týdnů pak dostaly pozemek ve vesnici Boko Temboni, což v překladu znamená Hroši a sloni. „Tam bylo místa dost,“ usmála se Marie.

S kamarádkou namalovaly na papír jednoduchou stavbu, která by vyšla na dvacet tisíc liber. Takové peníze ale odvážné ženy neměly. „Fiona tehdy odjela do Anglie na dovolenou. Je hrnčířka, a když byla zrovna sama v dílně, přišel tam cizí muž, který jí dal obálku. Tam bylo překvapení - dvacet tisíc liber. Začala skákat radostí, plakat a bylo jí jasné, že Bůh chce, abychom začaly stavět," popsala Marie.

Oliwer z Jihlavska
Matka zmizela se synem z Jihlavy, ačkoli na něj nemá právo. Neviděli jste je?

Vznikl tak dům s kuchyní, pokoji a kanceláří. Následně se podařilo přistavit budovu pro hosty. „Dětí přibývalo a my jsme potřebovaly další domy. Modlily jsme se a přišel další boží zázrak,“ řekla Marie Šindelková a pokračovala: „Fiona odjela do Anglie na dovolenou a tam ji zavolala nějaká žena, že se s ní chce sejít její kamarádka. Chtěla po ní, aby přijela do Londýna, ale tam zrovna byly olympijské hry, mraky lidí, tak si tam Fiona netroufala. Pak ale potkala řeholní sestru a ta jí řekla, že tam musí jet, protože Bůh tam pro ní něco připravil. Tak Fiona sebrala všechny síly, jela tam a když řekla té ženě, co děláme v Tanzanii, dostala otázku, kolik potřebuješ? Ona řekla, že sto tisíc liber na výstavbu tří domů. A ta jediná žena nám tuto obrovskou částku poslala. A tak Bůh žehnal začátky tohoto díla.“

Podařilo se postavit dům pro chlapce, dívky a jídelnu spolu s kuchyní a obývacím pokojem. V místě už stojí také kaplička, to díky sponzorskému daru z Česka. Před čtyřmi roky přišla vize postavit školku a školu, kde se vyučuje v angličtině. „V naší vesnici je pouze jedna státní základní škola, která je přeplněná. Z těch devadesáti dětí v jedné třídě na jednoho učitele pouze dva udělají závěrečné zkoušky, ostatní propadají,“ vylíčila misionářka.

Díky dárcům z Česka, Německa a Anglie se podařilo postavit školku zahrnující i jesle, také kanceláře pro školku, toalety, sklad a malou kuchyni. Ze základní školy jsou hotové tři třídy a knihovna, ve které bude výuka počítačů. „Potřebujeme dál stavět, ale jsme závislí na každé pomoci: modlitbách, obětech a finančních darech. Potom chceme dostavět čtyři třídy, protože v Tanzánii má základní škola pouze sedm tříd, a pak blok kanceláří pro základní školu. Další plán je postavit dvě učebny pro dílny a kroužky,“ vyprávěla Marie Šindelková.

Sobotní část Historických slavností Zachariáše z Hradce a Kateřiny z Valdštejna v Telči přinesla bohatý program. Hlavní částí byl historický průvod.
Telč slaví historické události průvodem, Třebíč s šermíři, kejklíři a koncerty

Školné je deset tisíc za rok, zahrnuje i snídaně a obědy. „To je v porovnání s jinými soukromými školami nic, tam se platí dvojnásobek, nebo trojnásobek našeho školného,“ podotkla Marie. Vše funguje nejen pro sedm dětí ze sirotčince, ale také pro jejich vrstevníky z vesnice a okolí. Nyní je jich sto deset, kapacita má být čtyři sta dětí. Výstavba je finančně náročná a misionářky v Tanzánii nemají žádné velké sponzory ani neziskové organizace v zádech. U sirotčince je sice malá farma a pár peněz vynese prodej mléčných výrobků, není to ale mnoho.

A zatímco v začátcích byly v sirotčinci tři děti, nyní jich je čtyřiadvacet. „Nejmladší jsou tři měsíce, nejstaršímu čtrnáct let. Od ledna začnou čtyři z nich studovat střední školu, musíme pro ně sehnat školné,“ řekla misionářka. Starat se o děti ji naplňuje. „Máme tady tříletého chlapce Davida, který byl nalezen v příkopu u silnice a k nám přišel čtyři dni po porodu. A pak máme Nancy, která byla odložená na ulici a k nám přišla po dvou týdnech. Když ji David uviděl, okamžitě ji vzal do náruče a objímal s velikou pýchou a přijetím. V jeho tváři byl vidět záblesk nebe,“ rozplývala se Marie Šindelková.

Přestože je moře vzdálené jen zhruba pětatřicet kilometrů, s dětmi tam Marie, Fiona a Ester nejezdí. „Někoho nechat doma nemůžeme. A jet všichni, to by vyšlo na osm tisíc korun,“ smutnila Marie Šindelková a dodala, že se párkrát díky štědrým dárcům už děti podívaly do aquaparku ve městě.

Kromě toho se dá jezdit na kole, to je aktivita na každé nedělní odpoledne. Děti ale musí kola sdílet. „Dětem ani nevadí, že jezdí bez brzd, že z kopce spadnou. Oklepou se a jedou dál. Jsou odolní,“ usmála se misionářka. Do sirotčince se dosud nedostal ani covid, přestože na něj ve vesnici lidé umírali. „Dobrovolně jsme se rozhodli nevycházet, tři měsíce jsme byli doma, modlili jsme se a sdíleli Boží slovo,“ vzpomněla misionářka.

Práce na zimním stadionu hned vedle sokolovny probíhaly od jara 1955 podle plánů jihlavského Stavoprojektu.
Na starém zimním stadionu v Jihlavě chladila led solanka z pivovaru

Ona sama po dovolené na Vysočině zamířila opět na černý kontinent. „Vnímám to tak, že dokud budu mít síly a budu užitečná, budu tam. Potom se chci vrátit na Vysočinu, moje rodiště je Jestřebí, kde bydlí můj bratr,“ uvažovala. Že by naopak její sourozenec jel pomáhat do Afriky, k tomu prý nedojde. „On by tam moc zhubl,“ rozesmála se misionářka. V Tanzánii je základním jídlem kukuřičná polenta bez chuti a k tomu naopak velmi dobré fazole, které se vaří na cibulce s rajčaty, a špenát. Maso s rýží je pak dvakrát týdně.

Zatímco města se příliš neliší od těch evropských, na venkově je stále patrný rozdíl. I když i vesnice jdou kupředu mílovými kroky. Hliněné domečky rychle mizí. „Nejchudší rodiny nemají televizi ani ledničku, my díky bohu máme ledničku i mrazák. Když zabijeme krávu, máme vlastní maso,“ řekla Marie Šindelková a pokračovala: „Už máme i televizi a děti mají každý pátek video večer a pak se smí dívat ještě v neděli odpoledne.“

Jednoduchý život v Africe se jí líbí, lidé tam nejsou závislí na mobilech, nikam nespěchají. „Vztahy mezi lidmi tam jsou také jiné, velmi přátelské, dá se říct, že mají čas jeden na druhého. Když se potkají, pozdraví se, dají se do řeči,“ potvrdila Marie Šindelková.

Zkušenost s úřady je ale celkem tristní. „Všechno trvá strašně dlouho. V kancelářích ani nemají skříně, papíry mají naskládané na sobě, ztrácí dokumenty. Je to náročné,“ popsala misionářka z Vysočiny. Do čtyři kilometry vzdáleného města přitom jezdí zhruba jednou týdně. Supermarkety tam jsou vybavené stejně jako v Evropě, lepší ceny jsou ale na tržnicích, kde jsou navíc v sobotu výrazné slevy.

Šéf dopravního podniku Radim Rovner.
E-shop? Bude do dvou měsíců, slíbil šéf dopravního podniku v Jihlavě Rovner

Marie Šindelková už přemýšlí, jaký bude další osud dětí, které v sirotčinci vyrostly. Nechá to na nich. Mohou odejít, ale kdo bude chtít, může v komunitě zůstat. Tím se podaří vyřešit i nedostatek personálu. „Když se někdo z vnějšku ozve s nabídkou pomoci, jsme vděční. Uvítáme i finanční pomoc, máme transparentní účet u charitativní organizace, jeho číslo je 2600414716/2010,“ sdělila misionářka z Brtnice. Více informací mohou zájemci najít na webu www.karibunyumbani.org, což v překladu znamená vítej doma.

Možnost je i zavolat přes aplikace WhatsApp přímo Marii Šindelkové, telefon je 255 782 108 231. Ona sama se snaží dobrovolníky získávat i přímo na Vysočině. „Jedna dívka se přihlásila, je to učitelka, tak se na ni těším. Návštěvní víza jsou dovolená jen na tři měsíce, tak na tuto dobu přijede. Takových dobrovolníků přitom potřebujeme více, prosíme, aby se na nás obrátili,“ vzkázala Marie Šindelková. „Pokud chce přijít někdo, kdo není křesťan, je vítaný, protože každý má obrovskou hodnotu. My je tak bereme, máme lidi rádi a potřebujeme je,“ ubezpečila.

Závěrem pak sdělila, že nebeským Otcem jsou všichni milováni. „Nynější doba není jednoduchá, a proto chci každému říct, aby naložil všechno trápení, bolesti, nemoci a problémy Ježíši na ramena. On je tady pro tebe a chce to pro tebe nést, a nejen to, ale on ten boj chce pro tebe člověče vyhrát, tak se už přestaň šprajcovat,“ usmála se.