„Chci statku dát novou tvář, která by do sebe harmonicky zapojila ducha celého místa. Více než sto let tu žil také rod Chalupových. Místo má v sobě mnohem víc než jen Jirousův odkaz,“ vysvětluje Františka Jirousová. Na statku nabízí ubytování pro studenty, badatele, spisovatele nebo lidi z neziskových organizací. Jejím velkým přáním je, aby v budoucnu stavení i zahrada ožily a staly se místem pro setkávání nejrůznějších lidí a skupin.

Na statku máte k dispozici ubytování. Mají lidé zájem?

Zájem je hlavně v létě, ale i v zimě občas někdo přijede. Hodně sem jezdí například studenti. Psát diplomky nebo číst literaturu na zkoušky. Nejvíc asi studenti filosofie, což jako bývalá studentka téhož oboru ráda vidím. Byli tady také spisovatelé, scénáristé, literární badatelka i historik. Poskytovat zdarma útočiště na soustředěnou práci je hlavním cílem spolku. Celé místo je k tomu podle mého názoru přímo stvořeno. Mým cílem je ale umožnit pobyty i větším skupinám, především lidem z neziskovek. Pravidelně tu pořádá setkání jedna neziskovka zaměřená na pomoc drogově závislým, což mě těší. Doufám, že v budoucnu, jestli přibudou vhodné prostory, bude podobných skupin víc.

Ubytování je zdarma. V dnešní době celkem rarita.

Pořád se setkávám s tím, že tohle hodně lidí nechápe. Trvám na tom, že ubytování musí být pro „lidi od textu“ a z neziskovek zdarma. Ale to není z mé strany žádný altruismus, tedy něco, co jen tak dávám, aniž bych za to něco dostávala. Dostávám totiž mnohem víc, i když ne v penězích. Je to jiný druh ekonomiky, která občas funguje až zázračně. Občas někdo nechá dobrovolný příspěvek, ale častěji ubytovaní přivezou nějakou věc, třeba nové peřiny, nebo udělají práci, kterou já nestíhám. Sklidí úrodu jablek, umyjí okna, vyvezou suť. Když jsem na statku, často několik hodin denně pracujeme a přitom se bavíme o tom, co zrovna kdo dělá, nebo mluvíme třeba o filosofii. Tyto momenty mají velké kouzlo.

Co všechno se nyní na statku děje?

Mám radost, že všechno pokračuje docela dobře a statek se pomalu proměňuje podle mých představ. Letos na jaře parta kameníků naprosto úžasně obnovila kamenné zápraží po délce celé hlavní budovy. Už dřív se podařilo opravit střechy a udělat všechny rozvody, zavést vodu, novou elektriku, udělat koupelnu a podobně. Vejminka je spravená už i vevnitř. Teď se soustředím hlavně na vizuální stránku, protože lidé vidí hlavně to. Doslechla jsem se totiž několikrát, že prý se tady nic neděje. Děje, jenže to jsou práce, které sice nejsou moc vidět, ale stavení bez nich nemůže existovat. Konečně jsou hotové obě přední fasády směrem do návsi.

Hodně jste toho zvládla udělat i vy sama.

Řemeslníků je nedostatek, učím se co nejvíc prací zvládnout svépomocí. Tu větší fasádu jsem s pomocí kamarádů, sestry a bratra dokončila minulý rok. Použili jsme omítku z konopného pazdeří, pěkně vypadá a slouží jako výborná izolace. Udělala jsem z ní i všechny šambrány kolem oken, aby vypadaly jako kdysi. A postupně opravuji zdi na dvoře a omítám je. Konopná omítka se hází na zeď rukou a dá se různě tvarovat. Práce s ní mě hodně baví. Na zahradě postupně zakládám záhony, snažím se pěstovat zeleninu i trvalky. Podoba zahrady je dána spoustou vzrostlých stromů, jde jen o vyladění různých zákoutí a doplnění o květiny. Sama kosím trávu, naučila jsem se kosu i naklepat, je to takový druh meditace.

Co plánujete dál pro letošní rok?

Letos byly dokončeny práce na vejmince, ale to museli dělat odborníci. V září přijedou na brigádu studenti z Brna. Budeme vyklízet jeden prostor, aby se tam mohl přesunout nábytek z velké místnosti na hlavní budově. Na tuto velkou místnost neboli sednici se teď zaměřím, je prioritou. Časem by měla fungovat jako zázemí pro větší skupiny a přednášky na různá témata. Zatím sem jezdí hlavně jednotlivci nebo páry. A v zimě mohou hosté zatím využívat jen malý hostinský pokoj. Sednice je opravdu velmi zdevastovaná, je tam hodně práce, jsou potřeba větší investice a přede mnou stojí vlastně největší úkol. Ale jestli se to podaří, tak statek najede do nové etapy svého života. Práce ale tady bude do konce života. To mě těší, protože v hotovém žít neumím a fyzickou práci nutně potřebuju. Většinu dne totiž koukám do textu, živím se jako knižní redaktorka nebo po nocích píšu něco svého.

Stavení má časem nabídnout prostory i pro vzpomínku na vašeho otce, Ivana Martina Jirouse.

Mám tady schovanou celou tátovu knihovnu. Ve velké sednici chci shromáždit všechna jeho díla, překlady jeho básní i textů do cizích jazyků, články z novin a okopírovat důležité dokumenty z jeho pozůstalosti, aby byly přístupné v elektronické podobě. Vznikl by tak archiv, kde by se zájemci dozvěděli všechno o době, ve které otec žil, o totalitě a jak se proti ní dalo bojovat pomocí umění a literatury.

Na statku tedy zůstane odkaz hlavně literární.

Pokud si někdo představuje, že buduji nějaký skanzen, je na omylu. Statek jsem převzala ve zdevastované podobě, táta na opravu neměl. Takže tady rozhodně nechci konzervovat nic hmotného z jeho doby. Konzervovat rozbitý nábytek, rozežranou podlahu nebo shnilé trámy totiž ani nejde. Tátův odkaz pro mě spočívá v jeho literárním díle. Chci statku dát novou tvář, která by do sebe harmonicky zapojila ducha celého místa. Více než sto let tu žil také rod Chalupových. Místo má v sobě mnohem víc než jen Jirousův odkaz. Snažím se to opravovat citlivě a snad se mi to daří. Zdi stavení v sobě uchovávají všechno, co se tady dělo. Zahrada je plná stromů, které pamatují celou historii. Doufám, že nový vzhled, který tomu dávám, tu historii dokáže zpřítomnit, ale je zaměřen hlavně na budoucnost.

Už několik let funguje spolek Magorův statek, i ten se dočká nějakých změn.

Rozhodla jsem se tento rok přejmenovat spolek, aby z názvu zmizelo slovo Magor. Už nějak nemohu snést, že je stavení spojováno výlučně s mým otcem. Vnímám to mnohem šířeji, místo má hodnotu samo o sobě. Spolek se bude jmenovat Statek uProstřed, psáno takto s velkým P ve slově uprostřed. Což upomíná nejen na Prostřední Vydří, ale právě také na to, že je to zvláštní místo, kde se člověk může „vystředit“, zastavit se, soustředit, koncentrovat na nějakou práci. Hradba zdí ho chrání před světem a může znovu popřemýšlet nad svým životem i svým životním směřováním. Anebo může jenom pracovat na něčem, k čemu je nutný právě ten soustředěný klid. Dále to upomíná také na snahu hledat, co máme jako lidé společného. Tedy na to, kdy v rámci dialogu hledáme společný bod a určitý střed, ze kterého můžeme pochopit jinakost druhého a prohloubit si tak své vlastní stanovisko.

Spolek má přibližně padesát členů, ti platí příspěvky. Ale pomoc přichází i odjinud. Zmínili jsme třeba studenty.

Členové, kteří platí pravidelné příspěvky 250 korun ročně i více, jsou pro nás velmi důležití. Z těchto peněz se platí například internet, vybavení pokoje pro hosty, opravy přístrojů, nákup uhlí nebo dřeva a podobně. Občas se objeví také drobnější sponzor. Důležitou pomocí jsou teď brigádníci, parta přátel z Olomouce a bývalí studenti z Brna. Společně uděláme spoustu práce. Pokud mám nějaké peníze, tak se zapojí samozřejmě řemeslníci, poděkování patří hlavně Jaroslavu Prokůpkovi tady z Vydří, Ladislavu Ryšavému z Třebíče a dalším.

Plánujete na statku nějaké akce?

Určitě neplánuju návrat festivalů. Ty se úspěšně přesunuly na mlýn ke Skalákovi. Vlastně to vůbec není „moje věc“. Jsem člověk textu, pracuju se slovem, tak se zaměřuju na lidi z této skupiny. Pokud se podaří zrekonstruovat velkou hlavní místnost, představuju si tam přednášky nebo různé semináře pro soukromé skupiny i přednášky a besedy pro veřejnost. Věnované tématům, jako je ekologie, a tomu, co bych chtěla podporovat nejvíc - pomoci lidem na okraji, duševně nemocným, drogově závislým, různým menšinám. Chtěla bych touto formou představovat lidem různá okrajová témata a problémy, ze kterých mají třeba obavy, protože nejvíc se bojíme toho, co neznáme. Já sama těmhle lidem pomáhat neumím, tak bych si přála, aby na statku nalezli zázemí ti, kteří to umí. Aby si tady nabrali nové síly a podobně.