Čtyři předchozí roky jsem se vždycky o Monkey race dozvěděl tak trochu pozdě – až po akci. Letos se ale podařilo domluvit si účast hned na začátku roku a pak jsem se mohl jen těšit a hlavně připravovat. Jak se nakonec ukázalo, zůstalo jen u těšení. Něco jsem tedy naběhal, ale posilovat se mi moc nechtělo, což se pak ukázalo jako celkem zásadní nedostatek. Ale popořadě.

Na závod přijíždíme tak akorát včas, ještě před prezencí si ale uvědomuji, že jsem doma zapomněl garmin. Vracet se ale nebudu. Ono to tentokrát je jedno, sledovat tempo nebo čas je při podobných závodech lehce zavádějící. Tepovka by mohla být občas zajímavá, ale stejně jsem si nebyl úplně jistý, jestli nepoběžím bez hodinek. Nechtěl jsem si je totiž rozbít.

Na trať vybíhám poté, co přiložím čip k jakési krabičce. První překážka, úzká lávka, vypadá snadně, ale není úplně z nejstabilnějších, tak radši zpomalím a zdárně jí překonávám. Pak je potřeba prolézt pneumatikou, která má naštěstí zvětšený vnitřní průměr. Za ní stojí náš fotograf Jarda, kterého rád vidím a on mě evidentně taky.

Ponoření do bahna

close Monkey Race na vlastní kůži. Plazení v blátě je prostě skvělá zábava. info Zdroj: Deník/Jaroslav Loskot zoom_in Monkey Race na vlastní kůži. Plazení v blátě je prostě skvělá zábava. Než stihnu nedokončit ručkování a udělat za trest pár angličáků, přesune se Jarda za další překážku a tou je bahno. Věděl jsem, že tam bude, ale netušil jsem, že bude potřeba se do něj ponořit tak nějak úplně. Po otevření očí toho moc nevidím, ale záhy se to zlepší. Jen dres Vltava Labe Media byl v barevné kombinaci bílé a světle modré jen pár vteřin, už je hnědý. Stejně tak ponožky s nápisem deník.cz na lemu. Ještě než opustím centrum závodu, prolezu si dalším bahnem a už běžím dál.

Běh to není úplně nejrychlejší, ono to s botami plnými bláta ani moc nejde, ale nevadí, síly se ještě budou hodit. Dalším úkolem je chůze po laně. Poprvé se neudržím, chci to zkusit znovu a lépe, ale mám smůlu a musím „zpátky“. Chvíli tápu, co to je, ale jde o to jít kus krabí chůzí. Tedy po čtyřech a pozadu. Dojdu na konec vyznačené trasy a chci pokračovat během, ale tak rychle to nepůjde – krabí chůze má být tam a zpět. Takže vracení a zase chůze jako krab.

Po pás ve vodě a další bláto

Následuje brodění řekou, kde moc nechápu, proč ti přede mnou jdou a neběží. Jak záhy zjišťuji, ono po pás ve vodě moc běžet nejde. A pak tu je další úkol kombinující mé stále slabší ruce a stále větší břicho. I tady mě čeká penalizace, v tomto případě dřepy.

Pak vede cesta přes přírodní bláto. Občas mi tam zajede celá bota, naštěstí je mám pevně zavázané. Zažil jsem závod, kde běžec přede mnou v blátě botu ztratil. Pak tu máme několik přenášení břemen – čtyři pneumatiky jsou v pohodě, s pytlem písku do kopce a z kopce to taky jde, jen sud je poněkud kluzký a protože je potřeba ho obejmout, na krátkém okruhu dvakrát zastavuji a chytám ho lépe. Zkusil jsem si oštěp – netrefil jsem se, takže žabáky. Pak vedle trasa pod zavlažováním, které postupně měnilo i louku v hezkou bažinu.

Dále na nás čeká kontejner s osvěžením. Ve vedru, které panuje, je to vítané a ani nevadí, že je tam místo vody bláto. Naštěstí ani na síti nad vanou není ostnatý drát, které občas u nějakých závodů tohoto typu vídám – asi aby byla větší sranda. Zábavné je i posouvání pneumatik tím, že do nich mlátím palicí. Ta sama o sobě je dost těžká, takže zprvu posunuji pneumatiku jen o centimetry. První zlepšení přichází ve chvíli, kdy zkusím dát ránu „na plocho“ a pak zjistím, že když si stoupnu dál za pneumatiku, mám větší švih a pneumatika pak poskočí úplně neskutečně, samozřejmě v rámci fyzikálních zákonů.

Na cestě mezi dalšími překážkami se několikrát běží blátem, potokem, cestou necestou a úkoly jsou všeho druhu. Obvykle dostávám i náhradní úkoly. Když je třeba úkol svázat si nohy gumou a pak předvést klokaní skoky, mám problém se nohou do gumy dostat, pak ale skáču jako Skippy a doháním borce přede mnou.

Cíl se blíží

V lese nás pak pořadatel povzbuzuje, že už bude konec a nabízí nám, že si při překonávání natažené sítě můžeme lehnout a odpočinout. Ne že by se mi nechtělo si lehnout, ale radši jdu „na čtyři“. Jako celkem splnitelný úkol se mi zdají bradla, i dva kluci přede mnou to zvládají. Já se ale ke konci v jakési euforii, že aspoň někde nebudu dělat náhradní úkol, předkloním, pak zakloním a už jsem na zemi. A dělám angličáky.

Už si myslím, že budu mít zajímavý primát a to dělat náhradní úkol snad všude, kde je to možné. Tím spíš že při dobíhání na jedno z posledních stanovišť vidím někoho přede mnou dělat dřepy. Je tam vratké prkno, které musím přejít. Zrovna ve chvíli, kdy jsem asi tak v polovině, začíná se to dost kývat a paní pořadatelka radí, že mám jít krok sun krok. Než mozek pochopí tuto radu se naopak rozhodnu překonat zbytek prkna na tři rychlé kroky. A úspěšně. Pneumatik na trati rozhodně nebylo málo, když je další úkol tahat za sebou tři svázané provazem, ptám se pořadatelky, kde vzali tolik gum. Prý asi byla zrovna sleva. To zní reálně.

A to už se blížím k cíli. Dostávám poněkud nejasný pokyn „do každý a přes“. Tak první část asi znamená, že mám při překonávání pneumatik do každé šlápnout, ale co budu dělat přes, to mi vrtá hlavou. A pak už to vidím, přes válec. Aha. Zkusím na něj nelézt, ale ani se nehne. Prý s rozběhem. Taky nic. Tady je potřeba zapojit trochu fištróna – válec si roztočím rukama, trochu couvnu, skočím na něj a jsem tam. Akorát se pak zastaví ve chvíli, kdy jsem nahoře, ale s trochou cukání ho rozpohybuji správným směrem a hurá na poslední překážku, stěnu. Nemám absolutně sílu se tam vydrápat, tak rád využiji nabídku pořadatele, který mi nastaví ruku, a to už nahoru vylezu. Pomoc dolů už nepotřebuji, to zvládnu.

Po proběhnutí cílem nevím, že je potřeba zase pípnout čipem u krabičky a zřejmě vypadám dost hrozně. Jen co dostanu účastnickou medaili, jedna z pořadatelek mě donutí sednout si do křesla a odpočinout si, přestože jí opakovaně ujišťuji, že sice vypadám hrozně, ale jsem v pohodě. Chvíli si tam posedím a pak odcházím. Sice obrazně řečeno zadními dveřmi, ale jestli se vrátím, a věřím, že ano, tak to bude o něco lepší. Už budu totiž vědět, do čeho jdu.