Pro děti z domova zřizuje ve městě školu samotné ministerstvo školství. „Běžní žáci se tam nedostanou, neslouží veřejnosti,“ podotýká ředitel domova Radek Vovsík. Učitelé tam dostávají příplatek za ztíženou práci. Díky tomu se také daří zaměstnávat muže.

„Přibližně dvě třetiny našich pedagogů jsou muži, to odpovídá i poměru dětí,“ potvrzuje ředitel. „Pedagog musí být především empatický a schopný akceptace dětí. I když víte, že je u dítěte něco špatně, musíte být přirozený,“ popisuje vlastnosti, který by měl učitel v této škole mít.

Základní školou to nekončí

Když žák ukončí povinnou školní docházku, je několik způsobů řešení jeho budoucnosti. „Pokud se zlepšil, je schopný chodit do školy v hlavním vzdělávacím proudu a zároveň jsou vztahy s rodinou v pořádku, zruší se mu ústavní výchova,“ jmenuje Radek Vovsík první variantu.

Jestli žák udělal pokrok, je schopný se vzdělávat v běžné škole, ale rodina nefunguje, zůstává nadále v domově a je přihlášen na střední školu v okolí. Děti, které by běžnou školu nezvládaly, přemístí soud do výchovného ústavu. „Ty fungují podobně jako my, jen zřizují střední školu nebo odborné učiliště,“ říká ředitel domova.

Od 18 let zůstávají žáci v domově dobrovolně. „Zákon umožňuje, aby u nás byli nejdéle do šestadvaceti, pokud se každodenně připravují na budoucí povolání,“ upřesňuje Vovsík. Nejstarší obyvatelce jihlavského domova je 21 let. „Je u nás šest roků. Loni se vyučila kuchařkou a teď dělá maturitní nástavbu,“ přibližuje ředitel.

Zůstala jen účetní

Dětský domov se školou vede Radek Vovsík už od roku 1999. Po jeho nástupu nastaly razantní změny. „Nemělo to tady dobrou pověst. Během čtyř let se mi podařilo vyměnit celý tým,“ popisuje Vovsík. „Dodnes tady zůstala jen paní účetní,“ směje se.

Že se změnilo mnohé, potvrzují i bývalí žáci. „Výchovňák byl jen pro děti, se kterými si nikdo ve školách nevěděl rady. Byli jsme tady všichni spolu zavření, žádné rodinné skupiny neexistovaly. Fasovali jsme stejné teplákovky, civil jsme mohli nosit jen když jsme šli ven,“ vzpomíná dnes už čtyřiatřicetiletý Bob. V dětském domově pobýval před více než dvaceti lety.

Dvaadvacetiletý Petr, který domov opustil před čtyřmi lety, nyní žije v Brně. Dokázal se postavit na vlastní nohy a práce ho baví. S ostatními v domově si moc nerozuměl „V rodinné skupině nás bylo pět. S ostatními jsem tady moc nevycházel, bylo to pro mě hodně těžké,“ říká. Nejvíce oceňuje velký výběr mimoškolních aktivit.

„Chodil jsem na hudební výchovu, keramiku, fotbal, florbal nebo na žonglérský kroužek,“ vyjmenoval Petr. „Já jsem chodil hrát divadlo. Až dnes vnímám, co všechno mě to naučilo. Procestovali jsme celou republiku,“ doplnil ho Bob, který zažil nástup Radka Vovsíka do funkce. „Pan Vovsík začal shánět sponzory a díky tomu jsme se poprvé jeli podívat k moři do Chorvatska,“ vzpomíná.

Škola ho nezajímala, teď by ji chtěl dokončit

Bob, který dnes také žije v Brně, o sobě říká, že byl pořádný průšvihář. „Školu jsem úplně hodil bokem. Když jsem v sedmnácti skončil ve vězení, myslel jsem si, že školu nebudu nikdy potřebovat. Dnes už vím, jaká chyba to byla. Snažím se sám vzdělávat,“ svěřuje se.

Až se dostane z problémů, které stále řeší, chtěl by složit maturitní zkoušku. A pokud se vše podaří, také by rád vystudoval na vysoké škole. „Jednoho dne bych chtěl působit právě jako vychovatel v podobném ústavu,“ uzavírá Bob se svým snem.

Dětský domov se školou se veřejnosti představuje každého půl roku. Při pravidelných dnech otevřených dveří chystají žáci představení se svými učiteli a vychovateli. Nejbližší se bude konat na konci školního roku, další pak tradičně o Vánocích.