Můžeme se radovat z palety chutí, nasávat buket, popíjet a volat: Sláva svatému Martinovi! Děti, děti, co byste řekly tomu, kdyby Martin skutečně přijel na bílém koni a přivezl sníh?
Není pochyb, světec Martin přináší do Jihlavy radost a samé dobré věci, i když historie na něj ve městě jaksi pozapomněla. Těžko byste tu hledali památku 
s jeho jménem na rozdíl třeba od Třeště, kde mají kostel svatého Martina.

STAROST O ŽEBRÁKY

Ale přece jenom něco kolem světce Martina by se v Jihlavě našlo. Třeba pověst 
o dávných časech, kdy ještě svatí sestupovali z nebe mezi lid a svatý Martin přijel na bílém koni do Jihlavy. Nebo historické události, vztahující se ne tolik k osobě světce Martina, ale k jeho charakteristické vlastnosti pomáhat potřebným.

Dosvědčuje to historka 
z města Amiens ve Francii roku 335, kdy se jednoho velmi mrazivého podvečera vrací Martin do vojenského tábora a u brány jej prosí 
o almužnu žebrák. Martin 
u sebe neměl peníze ani jídlo a chuďase mu bylo líto. Svlékl svůj těžký důstojnický plášť a mečem jej přeťal napůl. Polovinu hodil žebrákovi, aby se zahřál.

„Cokoli jste udělali pro jednoho z mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali," popisuje v Písmu svatém evangelista Matouš zásadu, jíž se řídil svatý Martin. Zalistujme si v některých jihlavských historických zápisech s datem 
11. listopadu, kdy slavíme svátek svatého Martina.

Právě kolem svatého Martina v listopadu 1803 se na jihlavské radnici konala zvláštní schůze. Konšelé rokovali a hledali možnosti, jak přilepšit těm nejchudším ve městě. Přes křesťanskou snahu pomoci bližnímu měli v sobě velký odpor k lidem, chodícím po žebrotě a zdaleka se vyhýbali setkáním s páchnoucími chudáky v rozervaných hadrech.

Podle Svatojakubských análů biskup Chřibský ještě za Marie Terezie zavedl ve své diecézi po vzoru vídeňském chudinské ústavy, zvané Instituta pauperum. 
I Jihlava takovou měla. 
Byl závislý na faře, peníze 
na chudé se opatřovaly 
měsíční veřejnou sbírkou.

„Pan probošt tam dal zaprotokolovat přání kněží, aby se sbírání peněz zúčastnili i občané. Důvody byly následující: 1. Ctěné obecenstvo se bude moci samo přesvědčit o bídě svých spoluměšťanů. 2. Stykem s chudinou vzroste 
i soucit s nimi. 3. Odpadnou všechny dohady, co kněží se sebranými penězi dělají," zaznamenal ze zápisků svých předchůdců kooperátor u svatého Jakuba Oldřich Med.

Abychom si udělali obrázek, jak se žilo v Jihlavě před více než dvěma sty lety, navštivme jihlavskou osobnost probošta P. Grüna právě o svátku svatého Martina: „Veliká oslava se konala 11. listopadu 1801.

Pan probošt se tehdy dožíval padesáti let. A protože tehdy se po padesátce už každý cítil dědečkem, bylo třeba památné jubileum oslavit," zaznamenal svého času kněz Oldřich Med. 
V předvečer narozenin se účastnila celá jihlavská honorace velkých oslav s bohatým programem na faře svatého Jakuba, kde „otevřenými průduchy bylo slyšet nadšené volání bravo, bravo a před farou se producírovala vojenská kapela."

Kooperátor svatého Jakuba Oldřich Med pokračuje: „Dojemný byl druhý den. Kaplani hned ráno šli blahopřát a předali jubilantovi s velikou pílí a uměním od českého kaplana Panznera blahopřejné archy. Hned 
za nimi nastoupili kooperátoři od svatého Ignáce Schneider, Hubner a Puttner, s nimi ještě světský kněz Zikánek. Také nepřišli s prázdnou. V kostele byla slavná mše svatá, které se zúčastnily všechny školy 
od toho gymnazia až po poslední triviálku. Pak přišel slavnostní oběd, k němuž byli pozváni početní hosté.

PROBOŠT GRÜN

Po obědě, na němž byl panu proboštovi předán dar doksanských jeptišek (na němž se obdivovaly hlavně čtyři figuríny jihlavských kaplanů), v sousední světnici hrálo se velkolepé divadlo. Tato sláva poněkud vynahradila panu proboštovi bývalé ústrky, a proto jistě rád řečnil rok nato při padesátinách pana starosty Jihlavy Jakuba von Sachsentála. Opět nebylo mezi přítomnými suchého oka, protože pan probošt dovedl mluvit," zaznamenal Oldřich Med.

Nyní se vraťme na jihlavskou radnici roku 1803, kdy po listopadovém zasedání ohledně peněz pro nejchudší vznikl magistrátu problém. Jihlavané nakonec odmítli snahu probošta Grüna, „postavili se na zadní" a odmítali sami vybírat od lidí peníze pro podporu těch nejbídnějších.

Magistrát faře stroze odpověděl a nad problémem si obrazně řečeno umyl ruce jako Pilát Pontský: „Kdyby pan probošt trval na svém, ústav by jen utrpěl, přibylo by mrzutostí, dobrovolníků mezi občany není. Museli 
by tedy měšťané chodit 
po sbírkách sami a kdoví, jak by to dopadlo, ve městě je rozšířena značná lhostejnost k bídě chudých."

Na to pan probošt čekal. Sedl a napsal odpověď: „Komandovat by Jihlaváci faře chtěli, ale starat se o chudé, to ať si dělají kněží sami. Tak to tedy ne! Když náboženství, tak náboženství, 
a pořádné! Kněží trvají na svém požadavku a nechtějí chudé opustit, ale sami po sbírkách chodit nebudou! Počet obyvatel stoupá, práce přibývá, sil ale ubývá, ze sbírek si kněží odnášejí domů leda kašel a bolení v krku. Mohou-li chodit občané po sbírkách v Brně 
a jinde, proč by to nebylo možné v Jihlavě!" zlobil se probošt Grün koncem roku 1803. „Tímto sociálním činem zakončil probošt Grün svou jihlavskou kariéru. Nemůžeme nepřiznat, že pravda byla na jeho straně. Ať byl jaký byl, přece jen dobře učinil, že v této otázce neustoupil," uzavírají Svatojakubské anály.

Povídali jsme si, co se dělo v Jihlavě po roce 1800 o svatomartinských časech a pozapomněli při tom všem na svatého Martina, vojáka, poustevníka a biskupa v Tours. Laická veřejnost jej vnímá jako jednoho z nejznámějších a nejoblíbenějších světců, historici jako osobnost kolem zrodu křesťanských duchovních základů Evropy.

A dnešní Jihlavané? Jako spíš anonymní historickou postavu, přinášející ve svatomartinském průvodu 
po městě povyražení a zábavu dětem i dospělým. Byly i časy, kdy novodobý Martin rozdával koláčky 
a rozhazoval do davu čokoládové penízky.

Ale pozor, máme tu ještě jednoho Martina, jehož zmiňujeme na samém začátku naší historie. Právě ten Martin měl nebo lépe řečeno stále má bezprostřední vztah k Jihlavě.

LIDOVÁ POVĚST

„Nikým nepoznán, zastavil se se svým koněm u kovárny vedle městské brány 
a požádal kováře, aby jeho koňovi okoval pravou přední nohu. Mistr to učinil velmi rád a za své dílo požadoval tři groše. Svatý Martin však měl u sebe pouhé dva, neboť cestou všechny ostatní peníze rozdal chudým," říká pověst.

Co bylo dál? Kovář nechtěl 
z ceny slevit a chtěl tři groše. Tu svatý Martin zarmouceně pravil svému bělouši: „Běloušku, zvedni nohu a vrať kováři to, co mu nemohu zaplatit."

Kůň poslušně učinil, co mu pán přikázal a podkova vzápětí s řinkotem zazvonila o zem. Vida to, kovář se velmi ulekl a poníženě prosil jezdce o odpuštění. Pozval jej k sobě na večeři, aby ho usmířil. Paní mistrová rychle napekla chutných koláčů s mákem, jimž na paměť té události dala tvar podkovy, a pohostila jimi svatého Martina. Od té doby se v Jihlavě každoročně pekou na sv. Martina dobré martinské rohlíčky s mákem v podobě podkovy," napsal svého času Karel Polák, autor knihy Lidové pověsti z Jihlavy a okolí.

STANISLAV JELÍNEK