V pátek má mít v Jihlavě soustředění česká ženská reprezentace. V sobotu, případně v neděli, se bude ve městě konat 18. ročník parašutistické soutěže v přesnosti přistání, nazvané Pohár Vysočiny.

Nejen o soutěži, ale i o parašutismu všeobecně jsme hovořili s předsedou paraodboru jihlavského aeroklubu Rostislavem Plavcem.

Kolik máte v jihlavském paraklubu v současné době členů?
Řádově je v klubu asi 45 lidí, z toho 20 aktivních, tedy těch, kteří skáčí více.

Kdo z vás skáče nejčastěji?

Nejvíc skáče dnes už náš odchovanec Jakub Pavlíček za Duklu Prostějov. Mívá okolo 400 až 500 seskoků ročně. Ale to už je profesionál.

A do Prostějova odešel kdy?

Asi před pěti lety. Byl to všestranný chlapec a zdařilo se mu dostat do reprezentace. Jinak máme v české reprezentaci parašutistku Janu Šneiderovou.

Když se naopak od reprezentantů přesuneme k začátečníkům, řekněte, kolik stojí taková výbava parašutisty?

Kompletní, byť tedy starší, parašutistická výbava se dá pořídit od 30 tisíc korun. Jinak nový komplet se zabezpečovacím přístrojem a se vším všudy vyjde tak na ceny kolem 130 až 150 tisíc korun. Začínajícím zájemcům výbavu zapůjčíme.

Prvotní výdaj již známe, v jakém věku se tak dá s parašutismem začít?

Začít se dá od 15 let – u neplnoletých samozřejmě se souhlasem rodičů. Jinak můžete začít kdykoliv, jen musíte sehnat peníze. A pak se tedy taky musí hodně čekat na vhodné počasí.

Kolik let bylo nejstaršímu parašutistovi, kterého znáte?

Měli jsme tady pana Klímu, bývalého starostu z Polné. Tomu bylo 68 let, když ještě skákal. Do kdy se může skákat? To je individuální. Záleží hlavně na zdravotní kondici člověka. Když jde skákat sám, nikoli v tandemu, musí absolvovat zdravotní prohlídku u lékaře a mít jistotu o svém dobrém zdravotním stavu.

Jak dlouho trvá základní výcvik parašutisty?

Základní výcvik trvá dva víkendy. Druhý víkend už se přitom skáče. Ideální je začít s výcvikem na jaře, ale i v létě to ještě jde.

Co by měl začínající parašutista mít nebo znát?

Ten začínající musí mít trochu fyzičku. Dopady jsou náročnější, zvlášť když třeba nejde o úplně povedené přistání. No a pak se parašutista musí umět orientovat a najít se nad tím letištěm.

Co se potom dá ve vzduchu všechno dělat?
Všechno. De facto se to dá přirovnat k pohybu ve vodě, k potápění. Máte tam pohyb třemi směry a v podstatě cokoliv nastavíte tomu proudu vzduchu, tak vás někam obrátí, či otočí.

Dá se komunikovat mezi parašutisty ve vzduchu při letu?

U volného pádu naberete rychlost kolem 200 kilometrů za hodinu, když jste v poloze „žáby na rybníku“. Takže je to v podstatě pocit, jako když jedete rychle na motorce, a to se komunikovat moc nedá. Když pak letíte ve volném pádu hlavou dolů, tak můžete letět i rychlostí 500 kilometrů za hodinu.

Mohl byste popsat pocity hned po výskoku z letadla?

V prvních seskocích je to spousta adrenalinu, taky nevíte, do čeho jdete. Později už to bývá celkem pěkný pocit, když vypadnete z rachotícího letadla a zůstanete v tichu a v prostoru.

A mají parašutisté nějaké oblíbené „terény“?

My jsme taková úchylná parta, jezdíme spíše za kamarády než za terénem (smích). Ono toho při seskoku na soutěži stejně moc nenasledujete. Můžete se koukat v letadle, než vyskočíte.

Kam jste se dostal vy osobně jako parašutista? Viděl jste rozdíly mezi různými místy?

Určitě je rozdíl mezi tím, když skáčete třeba v Liberci a ve Vysokých Tatrách. V Liberci skáčete z menší výšky, vyskakujete na úrovni Ještědu. Když skáčete ve Vysokých Tatrách, máte i kopce nad vámi.

A jak jste se vůbec k parašutismu dostal?

Chtěl jsem to prostě vyzkoušet. Myslel jsem, že si dám jeden seskok, ale chytlo mě to. To mi bylo necelých osmnáct let.

Fungujete na jihlavském letišti na Henčově. Jaký je váš pohled na jeho rozvoj? A třeba i na to, že letiště nemá asfaltovou dráhu?

No, vzhledem k tomu, že tady máme travnatou leteckou dráhu, tak to bylo s létáním v poslední době, kdy dost pršelo, horší. Podmáčený stav plochy pak například Turboletu L–410, který má tak 5,5 tuny na váhu, dělá problémy. Podmáčená plocha má malou únosnost a je měkká. Letiště se rozvíjet podle mě asi zatím nebude. Byla by to poměrně velká investice a já nevím, kdo by do toho ty peníze dal.

A když už jsme na Henčově, tak ten ožije o víkendu parašutistickou soutěží. Řekl byste o ní něco víc?

Tentokrát chceme soutěž udělat blíž k veřejnosti, a také zajímavější pro závodníky. Doskokovou plochu budeme proto situovat na fotbalový stadion někdejší Modety v lokalitě Na Stoupách. Kdyby bylo náhodou horší počasí, to znamená rychlost větru taková, že by překážky ve městě dělaly velkou turbulenci vzduchu, pak by se přistávalo na letišti. A kdyby bylo počasí, při kterém se nebude dát soutěžit, tak zůstaneme na letišti v baru (úsměv).

Kdy soutěž začíná?

Pohár Vysočiny 2009 začne v sobotu ráno. Je to jednodenní akce rozvržená do sedmi kol. Neděli si necháváme spíš jako rezervu.

Kolik čekáte účastníků?

To bychom také rádi věděli (smích). Ale řekněme, že přijede řádově něco kolem 20 až 30 parašutistů z celé republiky.

Má Jihlava nějaká želízka v ohni?

Jsou to reprezentantka Jana Šneiderová a pak také možná Ludvík Marek.