Jak celá cesta do finále Miss vlastně začala, byl váš nápad jít na casting?

Já vlastně ani nevěděla, že nějaké castingy jsou. Přítel přišel s tím, že něco viděl u kamarádky na facebooku, že je v semifinále. Ptal se mě, jestli bych se nechtěla také přihlásit. Nevěděla jsem, co odpovědět, ale vždy mě bavilo stát před objektivem. Řekla jsem si, že by to nemuselo být špatné a na jeden z castingů jsem nakonec šla.

Co bylo dále?

Přišla jsem, bylo tam asi třicet holek. Prošly jsme se v plavkách, během tří minut prozradily něco o sobě, pro mě bylo všechno nové, na takové soutěži jsem totiž nikdy nebyla. Za hodinu jsem se dozvěděla, že postupuji dál, do semifinále a říkala jsem si, že je to vlastně docela jednoduché. (úsměv)

Semifinále už vypadalo jinak?

To už bylo se vší parádou – promenáda v plavkách, volná disciplína, přehlídka šatů. Dopředu jsme věděli, že to bude na tři dny, které si musíme rezervovat. Předtím byl ještě jeden den v Aquapalace, kde jsme se fotili a točili medailonky. Už jsme se také měly zapojit i do charitativní činnosti.

Věřila jste si, že postoupíte?

Když jsem viděla ty holky, tak jsem si říkala, že nemám vůbec žádnou šanci. Tak jsem si řekla, že si to užiji. Hezky mě obléknou, nalíčí a budu mít hezké fotky na instagram. (smách) Bude to pěkný den a poznám nějaké lidi. Před vyhlášením jsem už psala příteli, že pro mě může přijet, že na afterparty, která byla připravena pouze pro postupující, se nedostanu. No, a dostala. (smích)

Tou to ale zřejmě neskončilo…

Rozjela se lavina různých akcí. Měly jsme kurzy minutového řečníka, pak bylo další focení, pět dní v Jablonci nás učili chodit, pózovat, pracovat se sociálními sítěmi, seznámily jsme se holkami z minulých ročníků, které nám předávají zkušenosti. Pak jsme byli v Poděbradech, kde byly přehlídky. O posledním srpnovém víkendu jsme byli na Prague car festivalu, kde jsem získala titul Miss Léta 2020 pro dívku s nejkrásnější postavou… Je to už rozjetý vlak, ze kterého nelze vystoupit.

Simona Šimková

narodila se 20. září 1996

z finalistek souěže Miss ČR je druhá nejstarší

při Prague car festivalu získala titul Miss Léta 2020

pochází z Jihlavy, nyní bydlí v Praze

její zájmy jsou zároveň její prací, tedy novinařina, sport a společenský život

zkušenosti s modelingem a focením má zatím pouze amatérské

Je v zákulisí těchto akcí něco, co by veřejnost překvapilo?

Všude je zajištěné jídlo a finalistky Miss tak paradoxně jí více, než normálně během třeba pracovního dne. Já se tam vždy přejím. (smích)

Co vás čeká v dalších dnech?

Čekají nás další akce, máme dvouměsíční přípravu na finálový galavečer, který má být koncem září, v říjnu. Termín se ještě kvůli koronaviru ladí.

Je náročné všechny akce absolvovat, nebo jste ráda, že se tímto způsobem zdokonalíte v různých oblastech?

Tím jste to obsáhl z obou stran. Já jsem ve finále druhá nejstarší, bude mi čtyřiadvacet. Jsou tam holky, které jsou po maturitě, nebo je maturita čeká a mají prázdniny. Naplněný program je náročný i pro ně. Není čas na kamarády, jít si zacvičit nebo vidět se s rodinou, já jsem teď v Jihlavě po měsíci a půl. Já si vedle práce ještě dodělávám vysokou školu. V září jsem měla jít ke státnicím, ale zvažuji, že to ještě odložím.

Máte tedy pořádně hektické prázdniny.

Kolikrát přijedu ze soustředění úplně vyřízená, protože tam se ani moc nespí, je tam nabitý program od rána do večera. Ale je to pro mě něco úplně nového a užívám si to. Dříve jsem něco nafotila pro svojí radost, bavilo mě to, ale udělat pózu, aby nohy vypadaly delší a pas užší, to jsem neznala. Naučila jsem si jak by měl správně vypadat instagram, jak se prezentovat. Stojí za to v té soutěži vydržet. (úsměv)

Na přípravy asi padne většina letošní dovolené, je to tak?

Pár dovolených jsem si už vzala, ale i s tím mi v práci vychází vstříc. Dovolené na léto se musí plánovat dopředu a já jí dostala docela narychlo. Kolegové mi drží palce. Ze začátku jsem si říkala, že mi účast v soutěži v práci spíše rozmluví, protože jsem reportérka zpravodajství a nemuselo by to působit dobře. Řekli ale, abych to zkusila a když bylo hlasování na internetu, náš šéf chodil po redakci a říkal, aby ostatní hlasovali pro Simonu. (smích) Ostatní se zajímají, co máme za sebou a kdy bude to finále. Podporují mě, někteří si ze mě i dělají legraci před živými vstupy.

Mluvila jste o charitativních projektech. Do jakého jste se zapojila?

Každý si mohl vybrat, ale dostali jsme dopředu tip. Tento rok spolupracuje Miss s projektem Počítače dětem. Je to novinka a navazuje to na koronavirovou pandemii, při které se zjistilo, že spousta rodin nemůže dítěti umožnit učit se doma, protože nemá počítač nebo notebook. Osmačtyřicet semifinalistek mělo za úkol sehnat rodinu, která by potřebovala pomoci. To se mi povedlo.

Je projekt otevřený veřejnosti, může přispět kdokoliv?

Zapojit do projektu se může každý, kdo má doma počítač nebo třeba jen myš, klávesnici, monitor. Stačí podívat se na webové stránky projektu www.pocitacedetem.cz a stát se dobrovolným dárcem. Nebo může naopak dát tip na rodinu.

Troufla byste si odhadnout své šance ve finále?

Tak to vůbec. (smích) Nevěřila jsem si ani na postup. Nebudu říkat, že si myslím, že bych byla ošklivá holka. U mě ale asi rozhodla povaha. Co jsem se dozvěděla, líbila se jim moje postava, která je vysportovaná – dělala jsem atletika a volejbal, od malička jsem se věnovala sportu. A také je zaujalo moje charisma, pořád se usmívám, vše beru pozitivně. Nemám ráda pomluvy, což je v ženském kolektivu těžké (smích). Myslím ale, že nějaké výrazné rysy v obličeji nemám, jsem malinká, mám sto devětašedesát centimetrů, modelky mají sto pětasedmdesát a více. Přijde na to, co hledají – jestli bílou nepopsanou desku nebo zkušenou holku, která už byla třeba ve čtrnácti letech fotit v Číně.

Takže slova, že si jdete pro korunku, asi neuslyším.

Vůbec nevím, ani já sama nemám favoritku. Myslím si, že nemám míry modelky, nemám výšku modelky, nemám zkušenosti. Říkám si, co tady vlastně dělám. (úsměv)

Kdy budete sbírat hlasy veřejnosti?

Víme, že se na internetu bude volit Miss sympatie, bude to zřejmě formou lajků na facebooku. Ale kdy to bude, to zatím není známé ani pro nás.

Čemu se věnujete ve svém pracovním životě?

Jsem ve zpravodajství televize Nova, přispívám do Televizních novin. Věnujeme se všemu, obzvláště během koronaviru jsme se rozdělili na dvě party, abychom se nepotkávali a všichni dělali všechno. Jeden den jsem na zdravotnictví, druhý den jedu na vládu, třetí den na spadlý most a čtvrtý den třeba na výstavu. Já sama mapuji, co se děje a každý den ráno musím mít témata, která chci ten den dělat.

Jsou témata, která vás baví více než jiná?

To je těžká otázka, ale mě baví všechno. Radši odpovídám na to, co mě baví méně. Začínala jsem s tím, že jsem dělala lifestylová témata, jezdila jsem na natáčení seriálů a dalších pořadů, bylo to takové odlehčené a hodně mě to bavilo. Pak jsem zkusila těžší témata, a asi jsem to zvládala. Baví mě obohacovat nejen diváka, ale i sebe. Kolikrát je lepší o problematice vědět méně, pak se ptám takovými dotazy, jak by se ptal sám divák.

Lákalo by vás vyrazit někdy do Jihlavy a udělat si reportáž z rodného města?

Taky už mě napadlo, jaké by to bylo, ale máte tady regionálního reportéra, Davida Pika, a ráda mu to tady přenechám. (smích)