Středoškolská odborná činnost je dobrovolná zájmová činnost studentů všech typů středních škol, kterou uskutečňují ve svých školách, mimoškolních zařízeních, klubech nebo individuálně. Výsledkem SOČ je samostatně vypracovaná práce nebo učební pomůcka, která je předkládána k odbornému posouzení a následně je obhajována před odbornou porotou.

V tomto roce se soutěžilo v následujících oborech: matematika a statistika, fyzika, chemie, biologie, geologie, geografie, zdravotnictví, zemědělství, potravinářství, lesní a vodní hospodářství, ochrana a tvorba životního prostředí, strojírenství, hutnictví, doprava a průmyslový design, elektrotechnika, elektronika a telekomunikace, stavebnictví, architektura a design interiérů, tvorba učebních pomůcek, didaktická technologie, ekonomika a řízení, pedagogika, psychologie, sociologie a problematika volného času, teorie kultury, umění a umělecké tvorby, historie, filozofie, politologie a ostatní humanitní a společenskovědní obory, informatika. Celostátní kolo Středoškolské odborné činnosti již po léta s péčí a láskou organizují a koordinují Ing. Mirka Fatková a Ing. Jana Ševcová z NIDV MŠMT.

Ostatní podrobnosti níže.

O eutanazii

Hana Malcová z gymnázia v Jihlavě, Jana Masaryka 1 se tématem eutanazie v myšlenkách zabývala už dlouho. V budoucnu by se chtěla stát lékařkou, a problémy lékařské etiky ji proto vždy zajímaly. Tento problém je tedy více aktuální a také nadmíru sporný. To je jeden z důvodů, proč si toto téma vybrala i pro svou práci v rámci SOČ, viděla v tom možnost, jak se o tématu více dozvědět. Ještě důležitější pro ni však bylo svěřit se se vším, co se v různé literatuře dozvěděla, společnosti. Zjistila, že mnoho jejích kamarádů netuší, co je to hospic, neví, jak účinně je dnes možné fyzickou bolest tišit. Neví, kde je dnes eutanazie již legální a jaké jsou důsledky tohoto kroku. Dále říká: Pokud chceme od někoho slyšet jeho názor, měl by mít tento člověk alespoň základní vhled do dané problematiky a to mnoho lidí nemá. Ve škole se o této záležitosti neučíme (pouze ve volitelném předmětu etiky), a přitom by podle mě měla být otázka důstojnosti člověka a jeho smrti jednou z nejdůležitějších, kterými bychom se měli zabývat.

V budoucnosti se chcete stát lékařkou, jestliže se vám to podaří, budete se s problémem eutanazie setkávat dnes a denně. To byl hlavní důvod, proč jste zvolila jako téma své práce problém eutanazie?

Původně jsem zamýšlela zpracovat nějaké téma z oboru zdravotnictví, například problematiku antibiotik. Pak mě ale čím dál více začala zajímat lékařská etika a problém eutanazie mi z této oblasti lékařství přišel jako nejrozporuplnější a zároveň v současné době nejaktuálnější. Nahlížela jsem na něj z mnoha úhlů pohledu a získané poznatky mi přišly tak zajímavé a cenné, že jsem se rozhodla sepsat práci a hlavně šířit tyto informace dál do povědomí veřejnosti.

Eutanazie a strach z bolesti velice úzce souvisí. Velké množství lidí vážně přemýšlí o eutanazii prostě proto, že velice obtížně snášejí bolest. Co o tom soudíte?

Pokud se bavíme o strachu z bolesti a protahovaného umírání, určitě musíme zmínit i pojem dystanazie, což je protahované udržování nemocného při životě, i když je už kvalita života velmi nízká a léčba zbytečná. Dystanazie není v českém zdravotnictví něco neobvyklého, příčinu lze hledat například ve velmi odtažitém vztahu lékařů ke smrti, jako by se jí snažili za každou cenu vyhnout. Ovšem nutno říci, že jsou lékaři k takovému jednání často tlakem společnosti donuceni. Počínaje rychlým rozvojem zdravotnictví v 60. letech minulého století se lidstvo s tímto problémem musí potýkat; žijeme sice mnohem delší aktivní život, ale máme i delší období omezení a bolesti před smrtí, než měli lidé dříve. Za zvážení stojí i fakt, že mnoho lékařů nemocným a umírajícím účinné léky na bolest odpírá. Odvolávají se na možnost vzniku závislosti (mluvím o opiátech), což, osobně si myslím, není na sklonku života až taková katastrofa. Navíc se postupným snižováním dávek dá závislosti opět zbavit. Skutečností tedy je, že obava pacientů z bolesti je bohužel mnohdy oprávněná. V současné době se vyskytují další druhy bolestí, které nemocné postihují a se kterými si lékaři ví rady ještě méně.

Čeho se (kromě bolesti) nejvíce obávají umírající lidé?

Pravděpodobně máte na mysli primárně bolest fyzickou, o které jsem mluvila výše. Důvody k žádosti o eutanazii a obecně bolesti, které dnes nemocné provázejí, jsou však často jiného rázu. Jedná se například o bolest psychickou, mezi kterou řadíme deprese nebo strach z dlouhého umírání. Dále bolest sociální vyplývající např. z osamělosti nemocného. A bolest snad nejvíce závažná: bolest spirituální, kterou trpí nejvíce lidí žádající eutanazii v Nizozemí, kde je již eutanazie legalizována (nebo spíše řekněme „dekriminalizována"). Bolestí spirituální se zabývá hlavně logoterapie, léčba smyslem. Spirituální bolest tedy nemusí být spojena s náboženstvím, mohou jí trpět i lidé nevěřící či ateisté. Jde hlavně o to, jestli si umírající umí odpovědět na otázku, jaký byl smysl jeho bytí.

Ve své práci píšete také o sociální bolesti, která řadu lidí vede k přání skončit život eutanazií, protože jsou přesvědčeni, že jsou svým blízkým na obtíž.

Ano, to je další problém, který dnešní společnost provází. Souvisí to se vzájemnou odcizeností lidí, se změnou životních priorit i se změnou vnímání smrti. Dříve bylo běžné, že lidé umírali doma. Svědky smrti byly už malé děti, kterým dnes pohled na smrt odpíráme po co nejdelší dobu. Lidé se dnes umírání straní a upřednostňují, aby jejich blízcí umírali mimo domov; v nemocnicích nebo jiných zdravotnických a sociálních zařízeních. Fakt ale je, že 80 % populace takto umírat nechce. V těchto prostředích, kde je často velmi odosobněná atmosféra, nemocní vnímají, že jsou spíš všem na obtíž a že lidé okolo nich nemají zájem na jejich životě. Proto chtějí svůj život ukončit, bojí se, že mladým stojí v cestě. Takovýto postoj však zcela nahrává změně vnímání starších lidí společností, a tím i ke zcela zdeformovanému vnímání člověka obecně.

Miroslav Žák