Stolpersteiny jsou dlažební kostky s mosazným povrchem vkládané přímo do chodníku. Volně by se daly přeložit jako zakopávací kameny, svůj název získaly z důvodu své polohy. Lidé se dle autora dívají na zem, aby nezakopli, připomínky obětí si tak na rozdíl od pamětní desky na domě všimnou snáze.

Úterního položení kamenů zmizelých před jedním z domů v Mahlerově ulici nedaleko Štefánikova náměstí se zúčastnili také dva ze tří bratří Prokešových, jejichž rodina byla deportována z domova v Jihlavě do koncentračního tábora v Terezíně.

Rodina Bernsteinových – rodiče Abraham a Ema se svou dcerou Elly – byla do ghetta v Terezíně převezena s dalšími jihlavskými Židy na podzim roku 1941. „Moji prarodiče byli poté asi o dva roky později deportováni z Terezína do Osvětimi a zahynuli v plynových komorách v říjnu 1944,“ přiblížil nejstarší z bratří Miroslav Prokeš osud svých prarodičů v době, kdy jen v Osvětimi nacisté zlikvidovali dvanáct tisíc lidí denně.

Maminka měla štěstí

Elly Bernsteinová před druhou světovou válkou hrávala v jihlavském městském, dnes Horáckém divadle, proto se na organizování divadla podílela i v Terezíně. „Byl tam soubory český, německý a dětský, ten je známý svou operou Brundibár. Český soubor, ve kterém účinkovala moje maminka, moc známý není, naplno se jím začali zabývat až historici z minnesotské univerzity v devadesátých letech,“ mluvil o informacích sesbíraných o terezínském ghettu Prokeš.

Jeho maminka se při hraní kabaretu seznámila se svým budoucím manželem Felixem Porgesem, původně vystudovaným právníkem. Ten se však právům věnovat nemohl, protože Židé už od roku 1938 provozovat právnickou praxi nemohli. Porgesovým koníčkem byla hudba, a tak v Terezíně napsal, zrežíroval a spolu s Elly Bernsteinovou hrál hlavní roli v kabaretu Smějte se s námi. „Kabaretem si ze své situace utahovali, tím si udržovali naději, že všechno dobře dopadne.“

S Elly si Felix Porges padl do oka, a tak měli v prosinci 1943 v Terezíně vězeňskou svatbu. Kabaret zachránil Porgesovým život. „Herci z kabaretu byli dlouho šetřeni transportu, i tak ale měli rodiče štěstí, že to přežili. Polovina jejich kamarádů stejně nakonec v osvětimských plynových komorách skončila.“

Válka byla tabu

„Maminka s tatínkem chtěli, aby jejich děti už nic podobného nezažily. Nechali se proto přejmenovat ze židovského Porgesovi na Prokešovi a všechny nás pokřtili u římskokatolické církve,“ vysvětlil Miroslav Prokeš.

Rodiče odmítali své otřesné zkušenosti svým potomkům sdělit až do doby, kdy bratři dospěli. Jediné, o čem jim řekli, byla situace, při které se po válce sháněli po rodičích, protože o jejich osudu nic nevěděli. „Potkali spoluvězně Bernsteinových z Osvětimi. Na dotaz, jak skončili, odpověděl mým rodičům, že šli komínem. Ten výraz si budu do smrti pamatovat. To mnou jako dítětem velice otřáslo,“ vyprávěl na místě mladší z bratrů.

Kameny jsou již po celé Evropě

Úternímu pokládání jihlavských kamenů zmizelých byl přítomen také jejich tvůrce a německý umělec Gunter Demnig. „V současnosti je na území čtyřiadvaceti států v Evropě umístěno téměř sedmdesát tisíc Stolpersteinů a pořád pokračujeme,“ přiblížil Deníku autor. Na Vysočině jsou kameny například v Havlíčkově Brodě, Pacově či Třebíči. Jestli se do Jihlavy se svým projektem ještě někdy vrátí, však Demnig netuší. „Záleží to především na pátrání příbuzných, kteří mě oslovují. U nás v Německu je to daleko jednodušší, máme tam celé spolky zabývající se hledáním osudů rodin zmizelých za druhé světové války,“ popsal Demnig.

„Panu Demnigovi patří velký dík za geniální nápad, jak si připomínat jednotlivé oběti. Každý, kdo jde po ulici, kouká pod nohy, mosazného kamene s vyrytým nápisem před domem, odkud byly rodiny odvlečeny, si proto snadno všimne,“ dodal Prokeš s upozorněním na zajímavost vztahující se k Stolpersteinům. „Nejen pan Demnig, ale v podstatě všichni Němci jsou féroví, trvají totiž na tom, aby místo slov, že někdo přežil nebo zemřel, bylo uvedeno, že byl buď osvobozen nebo zavražděn.“

Petr Vybíral