„Otevřeli jsme například moderní vzdělávací a výcvikové středisko, které je v Česku takovým unikátem,“ říká mluvčí vysočinské záchranky Petr Janáček.

Uplynulý rok byl ale přelomový i pro něj. Do funkce totiž nastoupil 1. ledna 2020.

Nelitoval jste někdy vzhledem k událostem uplynulého roku, že nabídka této pozice nepřišla v nějakou klidnější dobu?
Možná je to zvláštní, ale nelitoval. Myslím si, že všechno se děje z nějakého důvodu. I přes události posledních měsíců bych nabídku paní ředitelky Filové přijal znovu. Ta práce je úplně jiná, než jakou jsem vykonával do té doby, ale strašně mě baví a opravdu mě to chytlo. Je to paradox, ale právě koronavirová epidemie mě do role tiskového mluvčího skvěle uvedla. Lepší školu jsem si opravdu nemohl přát. (úsměv)

Petr Janáček
- je mu 33 let

- narodil se v Chrudimi, žije v Havlíčkově Brodě

- je ženatý, má dvě děti

- vystudoval Střední školu zdravotnickou a sociální Chrudim

- 11 let moderuje na Hitrádiu Vysočina a rok dělá mluvčího vysočinské záchranky

- předtím pracoval jako zdravotník v Nemocnici Havlíčkův Brod

- jeho největší láskou je rodina a tanec, kterému se věnoval i závodně

Měl jste předtím nějaké zkušenosti s prací mluvčího?
Neměl, ale třináct let jsem pracoval ve zdravotnictví, takže si myslím, že vím, o čem mluvím. Vždy jsem říkal, že třeba mluvčího policistů nebo hasičů bych dělat nemohl, právě proto, že jejich práci nerozumím. Zdravotnictví si troufám říct, že ano. I tak ale bylo mnoho věcí, které jsem se musel naučit.

Pomohla vám i praxe z rádia, ve kterém také pracujete?
Určitě. Pomohla mi už jen z toho důvodu, že jsem zvyklý vystupovat před lidmi a umím se vyjadřovat. Jsem tak trochu exhibicionista. Vždy jsem si říkal, jaké by to bylo na pozici tiskového mluvčího. Nikdy jsem se po ničem aktivně nepídil, ale byl to takový můj sen. Když pak ta nabídka z čista jasna přišla, tak jsem neváhal ani vteřinu.

Jaké byly vaše začátky na pozici mluvčího záchranky? Sice říkáte, že Covid byl skvělá škola, ale předpokládám, že v dubnu vám kvůli němu telefon zvonil pořád a muselo to být náročné…
Zvonit začal už v březnu, kdy do terénu poprvé vyjela naše mobilní odběrová skupina. Přiznám se, že tehdy jsem naplno poznal a okusil, co práce mluvčího vlastně obnáší. Zájem novinářů byl opravdu velký.

A co tedy obnáší?
Mám přehled o všech výjezdech našich záchranářů. Pokud se děje něco neobvyklého nebo opravdu vážného, tak navíc dostávám upozornění i od pracovníků našeho operačního střediska, abych byl připravený.

Jak pak vzniká tisková zpráva pro média? Podle čeho vybíráte, co pustíte do světa?
Ono se dá předpokládat už dopředu, co bude novináře zajímat. Zejména, když je nějaká tragická nehoda, tak se mi během deseti minut rozezvoní telefony a všichni se ptají, co se tam stalo, kolik lidí je zraněných a podobně.

Jak tragické nehody snášíte? Nedělá vám problém o nich informovat?
Snažím se být profesionál, takže ne. Navíc, jak už jsem říkal, pracoval jsem třináct let v nemocnici, z toho pět na urgentním příjmu a za ty roky jsem viděl a zažil spoustu lidského neštěstí. Nechci, aby to vyznělo špatně, ale už jsem proti tomu tak trochu imunní. Ale to si myslím, že je každý zdravotník. Rozhodně to neznamená, že mi těch lidských osudů není líto, ale je to zkrátka práce a nemohu podlehnout emocím.

Vraťme se zpět ke Covidu. Už se situace uklidnila?
V poslední době mohu říct, že ano. Dotazů na toto téma mi přichází podstatně méně, než v začátcích epidemie. Ale ono je to logické. Tenkrát nikdo z nás nevěděl, s čím máme tu čest, a bylo to pro všechny nové, takže zájem byl obrovský.

Záchranka vyjížděla i k odběrům vzorků. Bylo obtížné vše připravit za tak krátkou dobu?
Bylo. Museli jsme během pár týdnů zorganizovat celý systém tak, abychom testování na Vysočině zvládli co nejefektivněji. V této přípravě hrála důležitou roli naše hlavní sestra, která se ve velmi krátké době se všemi úkoly vypořádala. Bylo nutné vyčlenit sanitku, sestavit odběrové týmy, zajistit ochranné prostředky a vůbec zkoordinovat součinnost našeho zdravotnického operačního střediska s pracovníky krajské hygieny. Od nich dostáváme pokyny den dva dopředu. Dispečink pak naplánuje trasu, aby naši zdravotníci nejezdili bezhlavě z jednoho konce kraje na druhý.

Byl problém dát dohromady zdravotníky, kteří byli ochotní jezdit ke Covid pacientům?
Nemyslím si. Toto zaměstnání je svým způsobem poslání a každý výjezd může být ohrožením. Brali to tak, jak to přišlo, přihlásili se takřka hned a dodnes jezdí. Od šestého března doteď zvládli provést bezmála 2 800 odběrů na koronavirus.

Pořád ti samí? Nevolají už po „normální“ práci?
Pokud vím, tak se tým nijak neměnil. Neznamená to ale, že by přestali dělat svojí „normální“ práci. Naopak, dělají a ještě navíc k tomu vyjíždí s odběrovou sanitou třikrát do týdne, a to každé pondělí, středu a pátek.

Jak vlastně hodnotíte uplynulý rok z pohledu záchranářů?
Byl bezpochyby jeden z nejnáročnějších, jaké jsme kdy zažili. Počínaje březnem jsme se nejenom my museli vypořádat s něčím naprosto novým, co jsme předtím neznali. Nicméně právě díky maximálnímu nasazení našich zaměstnanců jsme ho zvládli a věřím, že se brzy vrátíme k normálnímu životu.

Lidé zůstali doma, vzali si to k srdci

Kolik jste měli výjezdů celkem? Zvyšuje se toto číslo?
Letos naopak evidujeme drobný pokles. Oproti roku 2019 jsme měli o sedmnáct set výjezdů méně. I tak se ale pohybujeme u čísla vyššího než pětačtyřicet tisíc, což je v průměru 125 výjezdů za den. A to není úplně málo.

Čím si ten pokles vysvětlujete?
Vyzývali jsme lidi, aby hlavně v prvních měsících epidemie volali pouze v akutních případech. Vypadá to, že si to vzali k srdci, a i to je možná jeden z důvodů. Navíc v té době ubyl i počet úrazů, lidé byli více doma a věnovali se spíše klidnějším aktivitám.

Myslíte, že jim to vydrží a nebudou vás volat k banalitám ani letos?
Těžko říct. (smích) Toto je opravdu těžká otázka. Největší úbytek byl právě na přelomu března a dubna, kdy epidemie na našem území vypukla. V tuto chvíli už se vracíme zpět k číslům, na která jsme zvyklí. Jen o Štědrém dnu jsme měli více než 135 výjezdů.

Dá se na roce 2020 najít i něco pozitivního?
Rozhodně. Ono se může zdát, že uplynulý rok přinesl samá negativa, ale máme za sebou i spoustu událostí, které jsou v tom nejlepším slova smyslu pozitivní. Namátkou mohu zmínit otevření nového vzdělávacího a výcvikového střediska v Jihlavě, kterého jsme se konečně dočkali, nebo vítězství naší posádky z Nového Města na Moravě v soutěži Rozkoš Rescue. Nesmím zapomenout ani na náš vozový park, který jsme rozšířili o sedm nových sanitních vozů a také jednu speciální XXL sanitu, která bude sloužit pro monstrózně obézní pacienty. A vypíchl bych i nedávnou havárii autobusu u Puklic na Jihlavsku.

Počkejte, to ale není moc pozitivní.
Ta událost samozřejmě ne, ale pozitivní je to, jak se s ní celý integrovaný záchranný systém vypořádal. Během zhruba devadesáti minut jsme zvládli ošetřit všech devětadvacet cestujících a převézt je do nemocnic v Jihlavě a Brně. Za to je naše organizace, v čele s paní ředitelkou Filovou, na naše záchranáře právem hrdá.

Zazněla i zdravotnická soutěž. O co v ní jde?
Záchranáři se musí vypořádat s různými situacemi ohrožující život pacienta, které je mohou potkat na výjezdech. Barvy naší záchranky na tomto klání hájili kolegové Alena Veselá, Josef Králíček a Libor Plocek. Soutěže se účastní desítky týmů z Česka i Slovenska a právě ten náš obsadil první místo v kategorii profi. To si myslím zaslouží velký obdiv. Alespoň je vidět, jak kvalitní záchranáře tady na Vysočině máme.

Bezesporu největší událostí loňského roku ale bylo zmíněné otevření školicího střediska…
To ano, znamená to pro nás obrovský posun kupředu. Doteď se naši záchranáři školili v nevyhovujících prostorech. Měli vyčleněnou jednu místnost v budově záchranné služby. Nová dvoupodlažní budova bude sloužit ke vzdělávání a výcviku primárně našich záchranářů, ale do budoucna bychom v ní rádi přivítali i kolegy z jiných koutů Vysočiny. Máme tam totiž simulátor vrtulníku, který je jediný svého druhu u nás. A v neposlední řadě by se tam mohli školit i zaměstnanci nemocnic, třeba urgentních příjmů nebo jednotek intenzivní péče.

Takže z toho nakonec vznikne multifunkční budova nejen pro posádky záchranky.
A to není všechno. Máme v plánu, až to bude možné, pořádat i kurzy první pomoci pro laickou veřejnost. Věříme, že o ně bude zájem.

Když jsme u plánů, co vás letos čeká?
Budeme pokračovat v obnově vozového parku. Ve hře jsou i rekonstrukce některých výjezdových základen, ale to bych zatím více nerozváděl.

Je vidět, že musíte mít přehled takřka o všem, co se na záchrance šustne. Co vás na té práci baví nejvíce?
To, že mohu komunikovat s lidmi. Je jedno, jestli to jsou novináři, nebo fanoušci na sociálních sítích. Baví mě opravdu jakýkoliv kontakt. Navíc nemusím přinášet jen smutné zprávy. Snažím se to vyvažovat a zveřejňuji i příjemné a hezké věci. Jedním z posledních projektů bylo třeba vánoční video, u kterého jsme chtěli, aby pohladilo po duši a aby lidé věděli, že když bude nejhůř, jsme tady pro ně, připraveni pomoci.