Máte doma dítě mladší šesti let nebo malé školáky a chcete, aby se dobře pobavili a zatancovali si? Pak je vemte na dětskou estrádičku v podání Petra Lebrušky a Marty Pěnkavové. Zasmějete se, přijdete na jiné myšlenky a vaše ratolesti možná vydrží den dva nezlobit.

Je pravda, že se tito kumštýři z Jihlavy cítí jako ryby ve vodě, když se jim povede střapaté hlavičky vtáhnout do hry. Obyčejně se to hercům podaří brzy po úvodním zacinkání zvonečku. Petr (P) s Martou (M) nadělují společně malým i velkým radost a dobrou náladu už pěknou řádku let.

Kdy máte s vystoupeními nejvíc práce?
P: Kolem Vánoc a Velikonoc. Pilujeme program, aby se dětem líbil a tak trochu je vychovával, jak to chodí v dobré rodině. Že je třeba rodiče poslouchat, nezlobit a tak. Před Vánocemi dětem ukazujeme, že nikdo by se neměl mračit a malí i velcí by měli mít k sobě blízko a být na sebe hodní.
M: Na Velikonoce plánujeme to samé, jenom navíc všechno kvete, příroda se probouzí a je třeba jí pomáhat, a ne ubližovat. Snažíme se, aby si malí i velcí diváci z našich vystoupení odnesli vždycky něco dobrého.

Čím se od sebe liší malí a velcí diváci?
P: Dospělí diváci jsou horší, málo reagují. Děti dají hned vědět, co si myslí, hned se radují, tleskají, křičí, protestují, když je něco špatně. Musíme si dávat pozor, děti se nikdy nedají ošidit. Nejhorší publikum vůbec jsou dospělí s dětmi pohromadě, když si dospěláci dají kafíčko a mezi sebou komentují představení. To by je člověk skoro hned praštil.
M: Děti jsou skvělé, i když někdy dělají, jako když je pustíte ze řetězu, kdežto dospělí se hlídají. Při vystoupení se moc nedívám, co se děje v hledišti, ale soustředím se spíš na roli a na nějaký bod v prostoru. Pomáhá mi to a je to i můj recept na trému.

Jak dlouho hrajete pro děti i pro dospělé?
M: S Petrem pracujeme společně bezmála 11 let, ročně děláme asi 50 představení. Odhadem máme za sebou přes půl tisícovky akcí.

Co pro vás divadlo znamená?
P: Pro mě je to doping, nabíjí mě. Někdo rád vdolky, někdo holky, někdo chodí na pivo, ale mě i Martu nabíjí právě divadlo a práce s dětmi. Je to jako droga, zlepšuje náladu a přináší nám občas velice příjemné chvíle.
M: Všechny roky vystupování byly pro mě krásné, neumím rozlišit, co bylo skvělejší víc nebo míň. Každé představení je jiné, sejdou se jiné děti a pokaždé reagují jinak, ale hrát pro ně je kouzlo. Kdo to zažil, ví, o čem mluvím.

Jaká byla vaše cesta na jeviště?
P: Od mých deseti let jsem hrál v jihlavském divadle Na Kopečku a po návratu z vojny v divadelním spolku Klicpera. Právě v Klicperovi tehdy začínal známý herec Ondřej Vetchý, tomu bylo teprve třináct let. Divadlo mě tehdy už pořádně drželo.
M: Po smrti sbormistra Zdeňka Hromádky jsem pověsila sborový zpěv na hřebík a začala vystupovat s Bobodivadlem. Jeho členem jsem od roku 2003. Hru na klavír jsem začala vyučovat před sedmi lety a v jihlavském DDM ji učím dodnes.

Vybavíte si, co jste hráli v začátcích?
P: Jezdil jsem hrát sám po světě nebo dělal divadelní věci maximálně pro dva herce. Jako člen jihlavského Bobodivadla jsem dělal pohádky s principálem Karlem Paštykou. Po čase se k nám přidala Marta.
M: Asi v roce 2003 jsme jeli na maškarní karneval do jedné vesničky u Jihlavy. Malinký kulturáček neměl ani pódium. Teprve v autě jsem se dozvěděla od Karla, co tam budu zpívat a že budu pomáhat se soutěžemi. Začínala jsem trochu pozdě, ale hraní a zpívání mě převelice bavilo.

Kde se vám líbilo a kde to za moc nestojí?
P: Skvělá byla přehlídka divadel pro děti Vysočanská buchta v Bystřici nad Pernštejnem. Jezdili tam pořadatelé ze všech možných měst, a když se jim někdo líbil, pozvali ho. Něco podobného bylo v Havířově, i tam jsme hrávali poměrně často. Nebo jsme jezdili na šňůry vystoupení, také do Znojma do oblastního divadla. Tam jsme jezdili čtyři roky.

Co na předchozí otázku odpoví ženská polovička tandemu?
M: Nejhorší na vystupování jsou obchodní domy, byli jsme v Praze i v Brně, je to neosobní prostředí, které zrovna moc nemusím. Vždycky se mi líbilo dělat vystoupení někde na vesnici v kulturním domě. Loni se mi velice líbil Vodnický karneval v Semaníně, dobré to bylo i ve Stonařově. Nejvíc asi vystupujme pro děti z mateřských školek, to mě vždycky chytí a děti jsou z vystoupení celé pryč.

Malí i velcí diváci vás znají také z pohádek Bobodivadla. Jakou na něj máte vazbu?
P: Pohádky dělám jako člen Bobodivadla s principálem Karlem Paštykou už dlouhé roky.
M: Hrála jsem s herci Bobodivadla při větších akcích nebo když někdo chyběl. Byly časy, kdy jsem byla v divadle každou sobotu a jezdívala s nimi na zájezdy. Jsem stále členem Bobodivadla, ale dlouhodobě dělám s Petrem.

Jaký máte repertoár?
P: Teď chystáme velký velikonoční program, dáváme si záležet hlavně na vánočních a velikonočních pořadech. Jinak máme pro děti po celý rok zábavu ve formě karnevalů, všelijakých oslav a nejrůznějších představení a vystoupení. Oba dva hrajeme a zpíváme, Marta je dobrá zpěvačka. Máme pásma, která malí diváci opravdu berou, děti s námi hrají, tancují, zpívají. Ale pohádky a divadelní dramatizace víceméně neděláme. Není to naše parketa.

Pohádky sice nehrajete, ale milujete. je. Jak to tedy vlastně je?
M: Nejraději mám pohádky, kde se zpívá, ale mám ráda hrozně moc pohádek filmových hraných, kreslených i divadelních. Například Byl jednou jeden král, Dalskabáty hříšná ves a další a další… Mohla bych je vyjmenovávat čtvrt hodiny.
P: Dívám se rád na všechny pohádky a pouštím se do nich i jako čtenář, protože kniha otevírá obrazotvornost. Člověk si potom může představovat, co chce, což mu film nebo divadlo nedovolují.

Máte svoji zamilovanou postavu?
M: Asi to přichází s léty, dřív jsem milovala princezny, a dnes se mi nejvíc zamlouvají strašidla, čerti a vodníci.
P: Mám rád vymyšlené postavy, ať je to člověk nebo zvířátko. Zvířátka musí mluvit nebo mít lidské chování a vlastnosti. Umělé postavičky mě přitahují jako scénografa.

Kdo se věnuje umění, musí k tomu nejspíš mít buňky odmala. Jak to bylo u vás?
M: Od druhé třídy jsem zpívala v pěveckém sboru. Jako školačka jsem soutěžila ve Státní tvořivosti mládeže a zpívala v jihlavském domě kultury. Ráda vzpomínám na sbormistra Zdeňka Hromádku. Zpívalo se i na letních táborech, tam bývalo krásně.
P: Můj tatínek byl můj vzor, v tehdejší Psychiatrické léčebně založil divadelní soubor Na Kopečku, nyní je to Nakoptyjátr. Táta byl profesí ošetřovatel na oddělení. Divadlo měl v krvi, uměl všechno možné, dokonce dobře hrál na bicí.

Co kumšt na střední škole?
M: Pokračovala jsem ve zpěvu a bavil mě život na internátě na zámku v Boskovicích. Byly jsme tam samé holky a měly jsme pocit, že jsme na permanentním výletě. Povídaly jsme si často až do půlnoci. A bylo tam letní kino a my se tam cítily krásně. Učení mi šlo dobře, měla jsem fotografickou paměť.
P: Měli jsme zvláštní sportovní třídu pod lékařským dohledem a jezdili rok co rok sportovat do Krkonoš i s děvčaty, na to se nedá zapomenout. Bavilo mě tehdy malování, historie, architektura, a tak jsem tehdy skončil v Horáckém divadle jako divadelní malíř. Tam jsem byl čtvrt století a divadlo mi tam asi zarostlo pod kůži.

Musely to být krásné roky, ale přeskočíme do současnosti. Co vám připadá krásné dnes?
M: Až tak moc toho není, ale mám štěstí, že hudba mě provází od dětství celým životem a miluji to tam, kde je veselo, smích a zvířátka. Všem přeji zdravíčko a ať mají lidé k sobě blíž.
P: Krásu hledám i v tom, co udělám. Můj největší koníček je malování obrazů. Pak dělám lidovou architekturu, pro muzeum makety staveb, výpravy a návrhy scén pro divadla a spoustu dalších věcí. Ovšem veliká krása je v tom, když má člověk blízko k tomu druhému.

STANISLAV JELÍNEK