„Letos jsme chtěli hlavně získat zkušenosti a příště chceme být samozřejmě výše. Reklamujeme ale ještě u pořadatelů jednu penalizaci, takže si myslíme, že bychom mohli být jednačtyřicátí. Zatím ale nemáme žádnou odezvu," říká závodník z Velkého Meziříčí.

Na Dakaru jste byl na přelomu desetiletí třikrát jako navigátor Miroslava Zapletala, pak jste se ale ze startovních listin vytratil. Co vás přimělo k návratu?

Už jsem musel trochu ubrat. Zastavil jsem závodění, protože bylo nutné se věnovat firmě i rodině. Mirek mi tenkrát prorokoval, že už se nevrátím. Naštěstí se mu ale tahle předpověď nepovedla. Na konci roku 2013 se naskytla příležitost koupit starší speciál Hummer H3 Evo, který postavil Mirek, takže jsem přesedl na místo pilota a už jsem v tom byl zase.

Je to opravdu tak, že „jenom" přesednete?

No, myslel jsem si, že to bude jednodušší. Řízení je nesmírně komplexní věc. Nejenom proto, že člověk ovládá auto a pořád jej musí vnímat celým tělem a včas reagovat. Musíte stále zvuky v autě a zároveň sledovat cestu a všechno kolem. Největší překvapení pro mě třeba bylo, že jako řidič toho na trati vnímám mnohem víc, než když jsem byl navigátorem.

Takže si závod můžete víc užít?

Je to samozřejmě velký tlak a určitě se nemáme čas nijak kochat. Ale je fakt, že tělo za volantem trpí a bolí méně než na sedadle navigátora. Přemýšlel jsem, proč navigátora každá jáma bolí dvakrát tolik a došel jsem k závěru, že řidič se na náraz prostě může lépe připravit, tělo zpevnit a zapřít se. Kdežto navigátor, byť na něj řidič křikne, tuhle možnost nemá, protože zkrátka musí sledovat jiné věci.

Jak jste přišel ke spolujezdci Pavlu Vaculíkovi, který žije až na Vsetínsku?

Pavel dříve navigoval svému bratrovi v klasické rally. Já jsem jel v roce 2011 jeden menší závod v okolí Vsetína ještě s Mitsubishi Pajero a Pavla jsem si vzal jako navigátora. No a zjistilo se, že mi jeho navigování vyhovuje a vyhovujeme si i lidsky. A když jsem měl o dva roky později možnost koupit tohoto hummera, tak jsme se dohodli, že to spolu zkusíme.

Kdy padlo definitivní rozhodnutí, že pojedete na Dakar?

Uvažovali jsme o tom delší dobu. Pavlovi se nejdřív moc nechtělo, ale pak se to tak nějak vyvrbilo. Jednou z variant bylo, že bychom jeli s jiným autem. Byl jsem dokonce vyjednávat v Portugalsku s továrním týmem Fordu, ale na pořádnou přípravu už bylo pozdě. Pak jsme se ale dostali k Buggyře a najednou z toho byl závazek, který už nešlo jen tak odříct. Nejdřív jsem i já moc nechtěl, mnoho večerů jsem přemýšlel, co bude lepší. Bylo to samozřejmě riziko a moc peněz ve hře. Ale pak jsme se dostali do stadia, že jsme si řekli: „Kdy, když ne teď?" Nemůžeme čekat, že tam nastoupíme s nějakým dobrým autem a hned pojedeme na výsledek. Trvá minimálně pět Dakarů, než člověk může pomýšlet na nějaké umístění. Věděli jsme, že jsme zdraví, situace je příznivá a máme auto, které má šanci dojet. Takže jsme jeli sbírat zkušenosti.

Je Dakar hodně odlišný od jiných dálkových rally?

Je to extrém. Je to nejnáročnější a největší rally na světě. Krásné je, že tam soutěží profesionálové a amatéři. Já se, i vzhledem k rozpočtu, považuji za amatéra a je hrozně fajn, když se můžete postavit na stejnou startovní čáru s továrními týmy, které mají úplně jiné podmínky. Je to také nejsledovanější závod na světě, sledovanější než formule 1 nebo jakýkoli jiný motoristický podnik. I proto je pěkné u toho být.

Loňskou sezonu jste odjeli v barvách vlastního týmu Ultimate Dakar. Z názvu je zřejmé, že i to asi byla součást taktiky…

Dakar je po sportovní stránce obrovská výzva, ale v Česku je to také snad jediný podnik, na který se u nás dají sehnat peníze. Motorsport je především o sponzorech a ani na mistrovství světa nebo evropské soutěže netáhnou zdaleka tolik jako právě Dakar. Právě proto jsme založili tento tým, aby tam bylo to slovo Dakar a všem bylo hned jasné, o co jde. Když někomu řeknete, že jezdíte cross country rallye, tak nikdo neví. Když řeknete Dakar, není třeba dál mluvit. V tom je to kouzlo Dakaru, který náš sport ohromně vyzdvihl.

Jak se malinký tým z Vysočiny s jedním autem, jednou posádkou a dvěma mechaniky dostane ke stáji, jako je Buggyra?

V podstatě to vymyslel náš sponzor, dodavatel olejů Liqui Molly. Sponzorují nás i Buggyru, tak usoudili, že by nebylo špatné, abychom byli jeden tým. Oni nám velice fandí a podporují nás, a vidělil, že Buggyra má obrovský mediální servis a je to velká závodní firma. Šéf Buggyry řekl: „Dobře, zkusíme to s vámi. Kategorie automobilů nás zajímá." Buggyra se chce rozšiřovat a hledají možnosti. A kategorie osobních aut je jedna z nich.

Takže jste se trefili do správného okamžiku?

Asi trochu ano. Zatím to bylo jen takové oťukávání. My jsme od nich měli jen zázemí, ale pro nás to bylo jednoznačně pozitivní a věřím, že to tak bylo i pro Buggyru. Oni mohou postavit další kamiony, ale auta jsou jinde. Musíme to vidět i tak, že u nás je sice kategorie kamionů velmi populární především díky Lopraisům a Tatře, ale celosvětově je Dakar především soutěž automobilů. Kamiony jsou až ve druhé nebo spíš ve třetí řadě.

Mezi auty je konkurence větší?

Na startu bylo letos pětapadesát kamionů, ale ostře soutěžilo tak dvacet pětadvacet. Zbytek byla takzvaná rychlá asistence, tedy auta narvaná náhradními díly pro jiné stroje z týmu. Pokud máte špičkové auto, jako je třeba Tatra s motorem Buggyra, tak lze mezi kamiony očekávat dobré umístění. Oproti tomu je mezi sto deseti přihlášenými auty třicet aut, která mohou pomýšlet na vítězství, padesát posádek, které mají šanci být v nejlepší desítce. V téhle konkurenci je udělat nějaké umístění s českým rozpočtem velmi těžké.

S jakými cíli jste odjížděli vy?

Já jsem tajně věřil v dobré umístění. Měli jsme jsme za sebou několik závodů, ve kterých byly dakarské hvězdy, a zajížděli jsme třeba dvacáté časy. Věděl jsem, že jsme konkurenceschopní a tajně jsem doufal, že bychom mohli být do třicítky. Myslel jsem si, že na to máme, ale pak to bylo trochu jinak. Ze začátku jsme dostali špatné startovní číslo. Pořadatelé nevzali v úvahu naše výsledky, ale to, že pro mě jako pro řidiče to byl první Dakar.

Letos byl ale v plánu poprvé prolog, který měl určit pořadí na startu do první ostré etapy…

Prolog by asi trochu srovnal, bohužel byl ale anulován kvůli otřesné nehodě, při níž vjelo auto mezi diváky. Další etapa byla zrušená kvůli dešťům, ale v další jsme už předjeli třicet aut a ukázali jsme, že ve startovní poli patříme jinam. pak jsme se ale přemístili do hor, a tam začaly naše problémy.

Auto nechtělo jet ani v horách, ani v poušti

S nadmořskou výškou jste nepočítali?

Věděli jsme, že pořadatelé to letos poženou do extrémních výšek a že tam budeme dlouho. Hodně jsem toho načetl, s Pavlem jsme cvičili, spali ve stanech s řídkým vzduchem. Na rozdíl od mnohých jiných to pro nás fyzicky nakonec nebyl žádný velký problém. Ukázalo se ale, že máme průšvih s autem, které prostě nejelo. Je jasné, že pokud není kyslík, není výkon, ale v našem případě to bylo extrémní. Třeba Martin Prokop si také stěžoval na pokles výkonu, ale maximální rychlost měl sto šedesát kilometrů za hodinu. My jsme jeli nejvíc na sto devatenáct. Tak se opravdu nedá závodit.

Už víte, čím to bylo?

Vlastně stále ne. Tovární týmy jely na letecký benzin, my na obyčejný. Kdybych byl tušil, že bude rozdíl takový, tak bych to určitě natankoval také. Ale jen v benzinu to nebylo. V úsecích se zatáčkami jsem třeba dojížděl toyoty, ale na rovných úsecích, kterých tam bylo hodně, nám to vůbec nejelo. Držel jsem plný plyn a nic.

Ve vašem voze je poměrně rozšířený motor Toyota. Jiná auta takové potíže neměla?

Bylo tam ještě nejméně jedno auto, které mělo stejný motor. V té chvíli se s tím ale nedalo nic dělat. Jeden známý z Bolívie říkal, že dlouhé dny jen ladil výkonovou mapu motoru na tyto výšky. My v Evropě nemáme možnost nasimulovat výšku čtyř tisíc metrů a nemáme ani podtlakovu komoru. Tohle bylo asi jednou z příčin.

I po bolivijských etapách jste ale stále zůstávali kolem čtyřicátého místa…

V technických úsecích to bylo lepší, ale na rovinkách nás předjížděla i mnohem horší argentinská auta. Náš výkon byl tak na polovině. Navíc nám z nějakého nepochopitelného důvodu vzrostla spotřeba a nebýt tankovací stanice pro motocykly, tak jsme v jedné etapě ani nedojeli do bivaku.

Problémy s benzinem jste ale měli i v pozdějších „klasických" dakarských etapách v poušti…

To bylo až ve druhé půlce. Všichni věděli, že po dni volna začne opravdový Dakar. My jsme se na to těšili, věděli jsme, že jsme na to vycvičeni. Do první pouštní etapy jsme odstartovali dobře, předjížděli jsme zapadaná auta… Jenže pak se začalo naše auto zastavovat. Náš problém byl v tom, že nám v poušti vařil benzin. Normální benzin začne v pětačtyřiceti stupních pěnit a čerpadlo ho přestává podávat. O tom se ale ví a koncepce auta je tomu přizpůsobená. Jsou tam dvě čerpadla, chladič na benzin. Přesto nám to nefungovalo a stalo se z toho doslova peklo.

Později jste tuto etapu popisoval jako armageddon…

A bylo to skoro tak. Největší problémy jsme měli v poušti v dlouhém rozpáleném kaňonu. Auto se nám zastavovalo po třech stovkách metrů. Zastavíte jednou, teplota se ještě zvýší a pak už je velký problém to zchladit. Navíc jsem si školáckou chybou vybil baterku a prosil soupeře, aby nás roztáhli. To všechno v rozpálené poušti, kde se opaříte i vodou, kterou si vezete v autě. Pak u nás zastavil Martin Kolomý, dal nám napít a nabídl, že nás vytáhne z kaňonu. Já jsem to ale odmítl, protože auto zrovna jelo. Hned za chvilku jsem ale zjistil, že to bylo jedno z nejhorších rozhodnutí mého života a museli jsme si to vytrpět až do konce. V tom kaňonu bylo na každých třiceti metrech zapadlé nějaké auto, totální beznaděj.

Nepřemýšleli jste o konci v soutěži?

Už to bylo na spadnutí. Auto se zahrabává do písku a když potřebujete vyjet, tak nejede. Horko, žízeň, půl páté odpoledne a do cíle zbývalo dvě stě kilometrů. S Pavlem už jsme si v takové vyhrocené situaci také začínali lézt na nervy. Volal jsem šéfovi týmu, že auto nejede a vzdáme to. Pak jsem se ale dověděl, že pořadatelé etapu zkrátili a chybí nám čtyřicet kilometrů. Takže jsme se rozhodli, že to tam ještě zkusíme nějak dotlačit.

A dotlačili?

V nouzi nejvyšší jsem si vzpomněl na základy fyziky a zkoušel z úst rozprašovat vodu na chladič benzinu. Když se teploměr pohnul, bylo jasné, že to funguje. Takže jsme zastavovali, prskali vodu na auto, ale do cíle jsme nakonec doskákali.

Další pouštní etapy ale měly ještě přijít…

Hned další den byla na programu takzvaná super Fiambala. Tam mělo být osmdesát procent trasy v dunách mimo jakékoli cesty ve volném terénu. Tam nám ale kupodivu už ale šla. Nebylo takové vedro, natankovali jsme letecký benzin. Sice se nám přehříval motor, ale už to bylo lepší.

Na záběrech z pouštních etap bylo vidět třeba vztekajícího se Sebastiana Loeba, který se zahrabával, a v dunách hodně ztratil. Vy jste tyto problémy neměli?

Písek chce jiné zkušenosti a my máme docela natrénováno, v létě jsme byli třeba v Dubaji. Samozřejmě jsme také zapadli mnohokrát, ale už se toho tolik nebojím.

Smysl Dakaru: Poznej cenu vody

Jak je to v poušti s pitím?

Jediná možnost, jak v těchto pekelných podmínkách ochladit tělo, je pití. Voda rychle zteplá, za studenou vodu by člověk dal cokoli. V nouzi jsme prosili diváky, kteří byli vybaveni. Když vám hodí do auta lahev ledové vody, je to neskutečně krásný pocit, pro který, bez přehánění, stojí za to na Dakar jet. Jen proto, že jsme mohli poznat skutečnou cenu vody.

V pouštních etapách jste ale nakonec dost ztratili…

Bylo to hlavně kvůli těm problémům s benzinem. Pak už jsme zapadli jen párkrát, ale trochu nám uškodil pořadatel. Mezi auta pustili kamiony, které trať rozjezdily tak, že byla kategorie aut rozdělena vlastně na dvě části. Ti, kteří jeli před kamiony, si jeli jiný závod než my vzadu. Startovní pozice je pro výsledek ohromně důležitá, my jsme bohužel štěstí na lepší startovní místa neměli.

Na pořadatele letos bylo stížností hodně. Tratě přitom stavěl někdejší motocyklový šampion Marc Coma…

On to samozřejmě zná, ale nikdy nejel autem. Všichni navigátoři říkali, že roadbook byl napsaný spíš pro motorky. Byly tam díry, které v autě ani nepocítíte, ale nebezpečné díry tam napsané nebyly. Tratě ale nebyly špatné, já mám rád těžké tratě. Podmínky nebyly úplně fér a dostali jsme několik sporných penalizací, ale stěžovat si nechci. Kdybych udělal méně chyb, mohli jsme na tom být lépe.

Lze vůbec po pěti stech kilometrech nechybovat?

To, jak člověk chybuje v kritických situacích, je právě ten rozdíl, který dělá výsledky. I já sám jsem vlivem únavy dělal zbytečné chyby a zapadl třeba na úplné rovině. V tom jsem i sám sebe trochu zklamal. Proto jme tam ale jeli, abychom tyto zkušenosti nasbírali.

V poušti jste se propadli, ale v závěrečných etapách jste se ale opět začali posouvat výš…

Po té strašné etapě jsme vyjeli s tím, že v případě nějakého problému odstoupíme. Ale pak to jelo, a najednou byl cíl. V dalších etapách už jsem chtěl auto jen nerozbít a dojet. Přesto jsme ale v předposlední etapě, která byla v nízkých horách, dokázali předjet několik toyot a jednoho mini. To je asi výkon, na který jsem po sportovní stránce nejvíc hrdý. Tam jsem si ověřil, že pokud auto funguje, jsme konkurenceschopní.

Jaká je vůbec atmosféra mezi závodníky?

Pro nás bylo hlavní, že Buggyra je velmi dobře zorganizovaný tým, a že tam byli lidé, kteří dávají dobrou náladu. Vždycky nás pochválili a byla s nimi legrace. Ale dobré to bylo i mezi soupeři. Na Dakaru je to tak, že čím víc se soutěž blíží ke konci, tím blíž mají i lidi k sobě. Z těch, kteří ze začátku frajeřili, jsou najednou kamarádi, kteří vás ochotněji pouští před sebe, smějí se, v cíli vám gratulují. Utrpení lidi sbližuje.

Je možné, aby amatéři ještě dnes dokázali zopakovat sedmé místo, které jste před sedmi roky vybojovali s Miroslavem Zapletalem?

Já jsem Mirkovi předpovídal, že bude v desítce. Mirek je výborný jezdec a měl perfektní auto. Vypadalo to s ním dobře, pak ale zabloudil a nakonec skončil šestnáctý. Když si ale vezmete, s jakým rozpočtem pracuje, tak je i to malý zázrak.

Jaký byl váš rozpočet na Dakar?

Zatím to neumím přesně vyčíslit, ale určitě to jsou miliony. Když ale zvážíme, že jsme byli na stejné úrovni s týmy, které mají desetkrát víc peněz, tak můžeme být spokojeni i my.

Kolik práce dá shánění peněz?

To je permanentní činnost. Naším úkolem není jen závodění, ale i péče o sponzory. Máme výhodu, že se pohybuji v kultuře, takže takové akce umíme. Důležité jsou ale samozřejmě i výsledky.

Co vás čeká teď?

Zatím dospáváme deficit; mě každou noc ještě zdá, že závodím. Co ale bude dál, zatím nevím. Tým Buggyra projevil přání, abych jel v příštím roce v kamionu. Dohodli jsme se, že se svezu s Martinem Kolomým, a uvidíme. V každém případě chceme objet nějaké závody mistrovství světa.

Bude to s tím stejným autem?

Určitě ne. Je to spolehlivé auto, ale už s ním jet nechci. Pokud si je necháme, tak jen na evropské soutěže. Výkonnostně se chceme posunout, budeme jednat se sponzory. Myslíme si na Ford, možná extovární BMW nebo Toyotu. Nejde ale jen o to takové auto pořídit, ale náročnější je i financování provozu.

Jaký je váš osobní cíl do tohoto roku?

Pokud to jde, chci se soutěžím věnovat co možná nejvíc. S Buggyrou jsme si řekli, že bychom se do tří pěti let chtěli dostat do nejlepší desítky v autech. Zkušenosti jiných jezdců ukazují, že by nemuselo být ani problém přes rok jezdit v autě a na Dakar jet v kamionu. Uvidíme, zatím není jisté nic. Ale fanouškům mohu slíbit, že se budeme snažit jezdit co možná nejlépe.