Sběratelé jsou zjevně ranní ptáčata, protože jejich sraz začíná v sedm ráno. My přicházíme krátce po osmé a už je tu živo. „Je tu zhruba čtyřicet vystavovatelů. Není to tolik jako před covidem, ale je to naplánované a avizované do celé republiky,“ informuje nás hlavní pořadatel Jan Horský. „Máme tady lidi z Třebíče, z Moravských Budějovic, ale třeba taky až ze Svitav. Jsou tu filatelisté, sběratelé pohlednic, kalendáříků, mincí. Srazy pořádáme třikrát ročně, ale ten březnový se bohužel letos kvůli pandemii neuskutečnil,“ dodává organizátor, který je zároveň předsedou jihlavských filatelistů.

Ti sem přišli s množstvím alb, ve kterých lupou zkoumají poštovní známky, zdárně jim ale sekundují i další sběratelé. „Sbírám pohledy. Už přes padesát let a mám jich několik desítek tisíc. Skladuju to různě doma, kde to jen jde. Mám různé motivy, ale jsem z Moravských Budějovic, takže sbírám hlavně ty. A taky celé Podyjí od pramene Dyje jak rakouské, tak moravské až k jejímu ústí do Moravy,“ vysvětluje František Vlk.

Testování dětí na covid. Ilustrační foto.
Ohnisko nové nákazy na Jihlavsku jsou školy. Hygiena nezvládá trasovat

Pán vedle něj pro změnu sbírá kalendáříky. Ale stejně jako pan Vlk se soustředí jen na určité téma. „Já už od sedmaosmdesátého roku sbírám kalendáříky, na kterých jsou postavy. Ženy, muži, děti, skupiny, sochy – všecko, co má tvar člověka. Mám jich asi pětadvacet tisíc,“ sděluje Zdeněk Severa a abychom jeho jméno nezapomněli, věnuje nám kalendářík na letošní rok, který mu slouží jako vizitka. Ten dokazuje, že i v tomto případě pan Severa dostál svému zájmu o lidské postavy. Kromě jeho jména, adresy a telefonu na něm totiž vidíme vnadnou blondýnu oděnou pouze do jehlových lodiček.

Zub času

Na stolku dalšího sběratele vidíme od každého něco – pohledy, žiletkové obaly, mince. „Mince jsou gró mého zájmu,“ říká Miroslav Menčík a klepe prstem na ty, které už značně ohlodal zub času. „Ony nejsou tak staré, ale nalezli jsme je na poli. A jak jsou ze zinku a byly v zemi s hnojem a různými kyselinami, takhle špatně to dopadlo,“ vysvětluje sběratel.

Popeláři v Jihlavě.
Lidé si připlatí za svoz odpadu. Přestáváme třídit, křičí Jihlavané

I jeho se ptáme, jak se ke sběratelství dostal. „K tomu se dostane každej. Pamatujte si, že když něčeho mám víc než tři kusy, už je to sbírka. Ale nemůže to bejt o manželkách, to by bylo blbý,“ zamýšlí se, načež dodává: „Ale hlavně tam napište, že mladí nemají v tomhle směru o nic zájem. Přitom třeba známky nebo mince vypovídají o historii. Jak jsme žili, jací jsme byli,“ stýská si Menčík.

Je pravda, že kolem nás jsou většinou samé starší ročníky – a hlavně pánové. Když najednou do místnosti vstoupí mladá žena. Sedne si hned k prvnímu stolku, kde si dychtivě prohlíží pohledy. „Já odmala sbírám všechno. Ale máte pravdu, taky bych řekla, že víc sběratelů je chlapů a že jsou starší,“ přikyvuje Markéta Nerudová, když jí tlumočíme názor jejího kolegy.

Cestování vlakem, ilustrační foto
Další spoje s wi-fi. Lidé se připojí ve více vlacích projíždějících Vysočinou

Sběratelka má ráda historii. Hlavně Jihlavy, a tak sbírá její pohledy. Kromě toho se věnuje i sbírce starých bankovek a mincí. To vše ji přivedlo k dalšímu zajímavému koníčku. „Dělám rodokmeny, ty souvisí s historií. Zajímá mě, jak naši předci žili a čím platili, jak vypadala Jihlava dřív. V rodokmenu jsem se ve všech liniích dostala až do 17. století. A pak díky programu My Heritage jsem došla až někam k Lucemburkům a Přemyslovcům. Jeden z mých předků totiž měl prý modrou krev a ve 14. století postavil hrad Sovinec,“ vykládá mladá sběratelka.

Tak vida, kam až vás může sběratelství dovést. Tak to zkuste taky, třeba díky tomu zjistíte, že v rodové linii máte Karla IV.